Střípky štěstí, ranní káva a zázraky v sídle Croftů

Povídka do soutěže u Lady Nico, se kterou se mi nakonec podařilo vyhrát 1. místo! A to jenom díky vám. Děkuji vám všem za hlasy! Teď si povídku můžete vychutnat ještě jednou :) I s ilustrací :)
P.S. Psát povídky a být omezena délkou textu je peklo! :D Je to trošku zkrácené, aby to Lady Nico uznala, takže se to může zdát trošku chaotické.

Normálně nebývám ironická, sarkastická nebo cokoliv jiného. Ne, když to není bezpodmínečně nutné. Ale teď, tenhle den, tahle situace, tenhle pocit. To nemůže být nic jiného než čistá ironie.
Z haly už se neozývala hlasitá hudba. Z kuchyně se nelinula libá vůně vařené zeleniny a pečeného masa, nikdo se se mnou nehašteřil, nikdo mi neříkal, jak mi to dnes sluší, nikdo už se nesmál mým vtipům.
Hala byla tichá, i když všechny počítače zůstaly zapnuté, tak jak byly právě v tu chvíli. V kuchyni už teď hospodařil jenom Winston. Samozřejmě miluju jeho pokrmy. Jenomže on je neumí tak děsně barevné, pálivé a exotické. Winston se se mnou nehašteří. Posledních pár dní se mě snaží spíš utěšit. Už nepotřebuju vypadat hezky. Nikdo se nesmějeme vtipům. Ani mým, ani Winstonovým, ani Lařiným. Není důvod se smát.
A Winston i Lara mě tu stále snáší. Nikdo z nich mi nic neřekne, ačkoliv vědí, že to bylo kvůli mně, mojí vinou. Tím je to pro mě horší.
Nedokázala jsem už jen bezcílně ležet a plakat do polštáře, jako bych si myslela, že se tím něco vyřeší. Vstala jsem, pomalu došla ke dveřím a zavřela je za sebou. Chtěla jsem najít Laru a promluvit si s ní o tom.
Kéž by mi nikdy nezavolala. Kéž bychom se nikdy nedozvěděly o Knize mrtvých.
Došla jsem do Zipovy kanceláře, abych zhasla světla. Počítače stále svítily a vrčely. Už jsem neměla sílu ani odvahu. Z úcty k němu jsem je nechala zapnuté. Nebudu ničit jeho rozdělanou práci, i když vím, že už ji nikdy nebude moci dokončit. Na to prostě nemám právo.
"Můžu vám nějak pomoci, slečno Jeanette?" to Winston. Stál v hale a starostlivě se na mě díval.
Zakroutila jsem hlavou a utřela si oči. "Hledám Laru. Neviděl jste ji?"
"Je nahoře v pracovně."
"Děkuju." Řekla jsem to skutečně vděčně a on to pochopil. Věděl, že kdybych hledala Laru všude, u bazénu, v tělocvičně nebo v knihovně, při každém pohledu na nějakou věc bych si vzpomněla na Zipa a on mě té bolesti chtěl ušetřit. Byla jsem ráda.
Ach bože. Bylo tu bez něj tak neuvěřitelné ticho. Bolestné a mučivé ticho.

Lara seděla v pracovně. Nohy měla položené na stole, ruce složené na břichu a upřeně se dívala z okna. Měla na sobě takové to zajímavé bílé tričko s červeným křížem a béžové kalhoty. Tohle oblečení doma nosila ráda. Dokonce si ani dnes nezapletla vlasy do copu a nechala je volně spuštěné na zádech.
Neptala jsem se, jestli mohu vstoupit. Nechala jsem ji v jejích vzdálených myšlenkách a došla ke stolu u protější stěny. Ležel na něm ten artefakt. Prohlížela jsem si ho. Po pár chvilkách jsem se odvážila ho dotknout. Lara mi nic neřekla.
Kniha nebyla na výšku velká. Byla ale tlustá a měla výrazně zdobené, těžké desky. Bála jsem se ji otevřít. Jaká to ironie. Pracuji s knihami celý život a tuhle se bojím otevřít?
"Je to tak neuvěřitelné, Laro." Řekla jsem pomalu. Nezdála se naštvaná. Byla s tím prostě jenom smířená.
"Ano, to je."
"Zatímco ty jsi byla na cestě za artefaktem, který dokáže navrátit mrtvým život, tady v tu chvíli někdo umíral." Pokračovala jsem. Už to muselo ven. Už jsem musela říct, co mě tak tíží.
"Nechceš mi povědět, co se tady skutečně stalo?"
Chvíli jsem váhala. "Byla jsem v knihovně, abych ti pomohla s překladem těch snímků, které jsi zrovna poslala. Zip zůstal dole, aby s tebou zůstal v kontaktu. Winston odpočíval v hale. Něco jsem hledala ve slovníku, když v tom jsem uslyšela tu ránu."
"Výstřel?"
"Ne. To bylo až potom. Slyšela jsem, jak vylomili dveře a vtrhli dovnitř. Čtyři muži. To byla ta rána. Potom hlasy. Ptali se Zipa na ty snímky. Nevím, pro koho pracovali, skutečně ne. Chtěli prostě jenom ty snímky. Chtěli je získat, aby je někdo mohl přeložit a získat tu knihu před tebou. Křičeli a já jsem je slyšela až nahoru. Zip jim nic neřekl. Nevěděli, že jsem tu ještě já a že jsem v knihovně. Snažili se to z něj dostat, ale on tvrdil, že ty snímky nemá a že se k nim nemůžou dostat. Že jsi je nevyfotila a přeložilas to na místě. Chtěli se mu nabourat do počítače a získat alespoň záznam. Vyběhla jsem z knihovny a nahoře na schodišti zakřičela, co se to tam děje. Já… neměla jsem to dělat!" znovu jsem vzlykla, když jsem si na to vzpomněla. Pořád jsem neměla odvahu podívat se Lady Croft do očí.
"Jeden z těch chlapů Zipovi mířil na hrudník. Jak jsem zakřičela, on… on se vylekal a zmáčkl spoušť." Dál to nešlo. Nemohla jsem mluvit dál. "Je to moje vina, kdybych mlčela, kdybych tam vzadu zůstala… třeba ho nechtěl ve skutečnosti zastřelit. Viděla jsem tomu vojákovi na očích, jak ho jeho samotná reakce vyděsila. A Zip… Všechno to říkal, jenom aby mě chránil, aby mi ty snímky nevzali a aby mi neublížili!"
"Jeanette, tihle chlapi jsou naučení, aby zabíjeli. Kdybych sama na svých dobrodružstvích chvíli zapochybovala o jejich morálce, jistě by mě dostali. Není to tvoje vina. Oni by ani chvíli neváhali."
"Ale i tak to mohlo dopadnout jinak!"
Mlčela a upřeně se na mě dívala. Sklonila jsem zrak zpět ke knize a pohladila ji po hřbetu. "Tenhle artefakt umí vracet život. Získaly jsme artefakt, ale ztratily přátele. Před půl rokem Alistera. Teď i Zip. Ale použít ho nesmíme."
"Ne, to nesmíme."
"Jak by svět vypadal, kdyby člověk měl moc oživovat mrtvé? Byl by to chaos. Narušení přírodního řetězce. Byla by to katastrofa. Nesmíme to udělat ani jednou."
"Mí rodiče. Kurtis Trent. Profesor Von Croy. Alister i Zip. Všichni umřeli tak zbytečně." Lařiny oči na chvíli zabloudily směrem ke knize.
Moje ruka se zvědavě posunula k přední desce knihy. O centimetr jsem desky nadzvedla…
To pokušení bylo příliš velké. Touha příliš silná.
"Měly bychom se toho zbavit. Někam to zakopat, rozbít, to… Nevím. Cokoliv. Tahle kniha je nebezpečná." Navrhla jsem.
"Souhlasím. Schováme to. Žádná z nás nikdy nenakreslí mapu jak se k tomu dostat. Nikdy o tom nikomu neřekneme, nikdy o tom nic nenapíšeme. Všechny stopy, které vedou ke Knize mrtvých, pohřbíme stejně jako ten artefakt."
"Dobře."

Nechala jsem to na Laře. Ostatně, na světě neexistuje člověk, který by moc artefaktů ctil víc, než ona. Věděla jsem, že jí v tomhle můžu věřit, že Kniha bude v bezpečí, pokud ji ukryje ona. A tak jsem se druhý den sbalila a odjela domů. Artefakt jsem jí přece pomohla najít, proč bych tam zůstávala. Rozloučila jsem se s Winstonem a naposledy se zadívala do Zipovy komůrky. Počítače stále svítily.
Zvláštní, napadlo mě, když jsem odcházela, jako bys tu stále byl.
Je to neuvěřitelně dojemné a romantické, jak se dva lidé dokáží během jedné výpravy sblížit. Já a Zip. Dva tolik rozdílní lidé. A přece jsme si tolik rozuměli. Nikdy jsem si nemyslela, že by člověk jako Zip mohl mít někoho takhle rád.
A pak stačí vteřina a všemu je konec.

Doma jsem trochu uklízela. Za ty dva týdny, které jsem strávila u Lary v Cornwallu, se tu trošku usadil prach, sousedka mi zapomněla vybírat poštu a kočka byla hladová. Přežila jen díky tomu, že chodila krást jídlo sousedům bydlícím naproti. A tak jsem neděli strávila úklidem se sluchátky v uších a s příjemnými vzpomínkami na Zipa. Na to, jak se nám jednou v noci nechtělo spát a utekli jsme do bazénu, na to, jak mě v Lařině zbrojnici učil střílet i na ranní vstávání a vaření kávy.
Byl to hezký úsek života. Nezapomenu na něj. Ale přece bych kvůli tomu neměla být tolik smutná.
Zvonek mě zaskočil. Byla jsem příliš zamyšlená, abych si uvědomila, že můj dům má zvonek a někdo mě přišel navštívit. Se sluchátky v uších, s hrnkem i utěrkou v rukách jsem zamířila ke dveřím a ledabyle je otevřela.
Vteřinu jsem jen tak nevěřícně zírala. Vzedmul se ve mně adrenalin a obrovská vlna štěstí a překvapení. V další vteřině jsem nechala hrnek vyklouznout z ruky. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Roztříštil se u mých nohou a rozložil se na tisíc malých střípků.
"Ach pane bože!" vykřikla jsem vysokým hláskem a přikryla si rukama ústa. "Co, jak, kdy…"
"Ahoj, Jenny..." Usmál se a jeho vysoká, svalnatá postava přišla o krok blíž. "Rozbila jsi kvůli mně tak krásný hrnek…"
"To nevadí." Usmála jsem se, nevěříc, že je tohle vlastně vůbec možné. Je. Pokud se znáte s Larou Croft. "Střepy přece přinášejí štěstí." Úsměv jsem mu oplatila. Pak jsem se ještě chvíli dívala do jeho exotického obličeje. Nakonec jsem to nevydržela a objala ho.
Všechno jsem to pochopila. Lara ten artefakt skutečně ukryla. Splnila, co jsme si slíbily a přísahaly. Nevěděla jsem kam a byla jsem si jistá, že dodrží slovo a nikdy nikomu neřekne, kde Kniha je. Ale předtím ji jednou jedinkrát použila. Abych si tu svojí hroznou chybu přestala konečně vyčítat.
"Zipe…! Já… Jsem tak ráda!" tentokrát mi z očí kapaly slzy štěstí. "Povíš mi, jak to vypadá v Ráji?" zašeptala jsem mu do ucha, když jsem tomu konečně uvěřila.
"Dej mi dvě minuty, zlato, a já ti to rovnou ukážu, jestli budeš chtít…"
Tomu jsem se musela smát. Všechny ty jeho narážky, všechny ty probdělé noci, všechna ta rána, celá jeho kriminální minulost, genialita počítačového kouzelníka i to, že historii rozuměl asi tak jako já těm jeho softwarům. To všechno jsem na něm tolik měla ráda…
Přeci jen bylo dobré nechat ty počítače zapnuté. Přeci jen tu práci bude moci dokončit.