Do you ever see him...?
Touto krátkou povídkou (která mě napadla během asi tak pěti vteřin), bych vám ráda pověděla, jak by to dopadlo v díle 6x04, kdyby Timmy ve 3. sérii umřel a kdyby v týmu pracovala Jeanette Croft.
Chtěla jsem tam dát tu melodii, která hraje často v CSI Miami, byla třeba na konci dílu Zlatý padák nebo právě na konci dílu Bum, prásk, teď dlužíš ty, ale nenašla jsem ji :( Každopádně tahle je taky taková smutná. Ta je ze závěru epizody Uprchlí vězni (poslední epizoda první série, pokud se nemýlím). I tak ji berte s rezervou ;) Chtěla jsem to trošku oživit.
TIMOTHY SPEEDLE
Milovaný syn & přítel
1973 - 2001
Nápis tak prostý jí připomínal tak tragickou událost. Tu nejhorší. V jedné chvíli jste nablízku milovanému člověku, a ve druhé chvíli je ten člověk najednou pryč. Nejdříve si prožije bolest bodající ze srdce do celého těla a nakonec jeho duše odejde, aby našla věčný klid. Pro něho to bylo vysvobození.
Jiní se s tím ale smiřují těžko.
Jeanette se s tím smiřovala už tři roky.
Ten člověk nic neřekne, v jedné chvíli se na vás usměje, nerozloučí se s vámi a o vteřinu později už prostě není.
Je to tak nespravedlivé, Time, povídala mu. Zatímco jiní se snaží o sebevraždu a přežijí, ty jsi odešel, ačkoliv jsi toho ještě měl tolik v plánu.
Proč to nemohlo být obráceně?
Bezděčně si vzpomněla na práci, která mu zůstala rozdělaná v kanceláři, na sliby, které chtěl splnit, až se vrátí z práce nebo na nedopitý hrnek s kávou, který na jejich stole zůstal od snídaně.
Do trávy upadla další slza.
Jeho šaty pořád ležely ve skříni. Jeho boty pořád ležely naházené u botníku, přesně tak, jak je tam nechal.
Jen ta postel, ve které spal, už je tři roky prázdná.
Zrovna si chtěli koupit auto.
Některé případy jsou prostě příliš nespravedlivé. Víš to sám.
Neříkala to nahlas, jenom v myšlenkách. Protože jedině tak ji mohl slyšet. Srdcem, ne ušima.
Zatímco Ericovi doporučili, aby navštívil lékaře, když tě spatřil, já si tu s tebou povídám skoro každý večer. To mně by měli říct, že nejsem normální. On tě spatřil jen třikrát. Ale já tě vídám každý den a každou noc.
Na místě, kam padaly všechny její slzy, jako by začal klíčit úponek kopretiny.
Každý den vzpomínala na chvíli, kdy se tady, přesně tady na tomhle místě shromáždilo několik desítek lidí, kteří ho měli rádi a kteří litovali té strašlivé tragédie, kteří plakali.
Stejně jako teď já. Proč jiní můžou umřít, kdy se jim zachce, zatímco nám nikdo nedovolil, abychom se alespoň rozloučili?
A ona ho cítila srdcem, ačkoliv ho už nemohla obejmout.
"Stýská se nám, Time. Všem se nám stýská, strašně moc."
Už dávno mu přestala vyčítat, že si zapomněl vyčistit pistoli. Bez toho by to vlastně nebyl on.
Přesto bylo nedožitých 32 let ještě příliš málo.
Kdy už tě přestanu vídat den co den?
Za zády se jí mihl temný stín, který zastínil nejprve ji a nakonec náhrobek s odlupujícím se nápisem ochraňující duši, která byla pořád živá.
"Já jsem si myslel, že tě tu potkám."
Eric. Bylo jí ho tolik líto, tolik si toho prožil. Násilná smrt přítele je strašlivá událost, ani on, ani ona to pořád nemohli dostat z paměti, ani ze srdce. Přišel o nejlepšího kamaráda, o mladší sestru a málem i o život.
Tráva zašuměla, jak si pomalu stoupla.
"Já jsem mu jen chtěla něco říct." usmála se. Ale jemu bylo naprosto jasné, že plakala. Však jemu se taky chtělo.
Povzbudivě se na ni usmál a ona mu úsměv oplatila.
Věděla, že už je čas jít. Už mu všechno pověděla. Už neměla proč tu být. Teď byl na řadě Eric, jeho nejlepší přítel, který ho neměl rád o nic míň.
"Nechám vás o samotě." sdělila mu potichu, a poté se pomaličku vzdálila, tak pomaličku a potichoučku, aby nevyrušila duše mrtvých, které poslouchaly, co jim jejich blízcí přišli povědět.
Když věděl, že je sám, zadíval se do dálky. Daleko za náhrobek se jménem jeho nejlepšího přítele, daleko za toho barokního anděla, který seděl na nedaleké kapličce hřbitova a hlídal klid mrtvých. Zadíval se až daleko do těch stromů, kde se mihl temný stín.
Obloha byla dnes v podvečer neobyčejně krásná.
Ten den se mu vybavil, jako by to bylo včera.
Rakev, lidé v černém a bezmocní policisté, ochránci zákona se smutnými výrazy ve tvářích, kteří pro svého kolegu nemohli nic dělat. Jen přijít na pohřeb a popřát mu věčný klid. Mohli ochránit desítky obyvatelů města, ale svého milovaného kolegu prostě zachránit nedokázali.
Je to už dávno, Speede. Ale nikdo mi nevymluví, že jsi na té pláži byl. Ani Cooper, který ti sebral peněženku. Ani doktor, ani jeho prášky, ani ta kulka, která se mi před časem dostala do hlavy.
V jeho uších naprosto přesně zněla ta hudba, která se linula z trumpet, když dřevěnou rakev ukládali do hrobu.
On měl vztek. Calleigh se smutně dívala na policisty, kteří pokládali rakev, skoro brečela. Jeanette plakala. A Horatio se snažil s tím vším smířit.
Dodnes se to nikomu z nich nepovedlo.
TIMOTHY SPEEDLE
Milovaný syn & přítel
1973 - 2001
"Ericu," ozvalo se mu tiše za zády. Ten hlas byl stejně tak přísný, jako shovívavý, stejně tak uklidňující jako provokující. Ale hlavní bylo, že ten hlas patřil Horatiovi. Když se usmál, Eric v sobě sebral odvahu. Neměl důvod bát se svěřit se mu se svými pocity.
"Dám na tebe. Za někým jsem zašel."
Horatio chápavě přikývl. "A co ti řekl?"
"Že prý mám přechodové halucinace. Mozek si buduje nové cesty kolem zbytku těch... úlomků. Mám rozhozenou chemii."
"A že to ještě chvíli potrvá..." dodal Caine.
"Jo, dokud tam ty úlomky budou. Dal mi nějaké prášky. Měly by zabrat."
Jen přikývl. "Ericu, příště přijď za mnou. Slyšíš?"
To jsem měl udělat už předtím, blesklo Delkovi hlavou.
"Jo, přijdu." pousmál se.
Pak se podíval do dáli, zase na ty stromy. Jejich stín byl o kus dál, sluníčko zacházelo a nebe se barvilo do oranžova.
A jeho nejlepší přítel tam zase stál. A pohledem říkal: Neplakej.
Jenže nám se pořád stýská, příteli, odpověděl Eric v myšlenkách, protože jen tak ho mohl kamarád slyšet. Srdcem, nikoliv ušima.
"Myslel jsem, že se Speedle vrátil. A teď se s ním loučím zas." pošeptal zkušenějšímu policistovi s pohledem stále upřeným na stín mezi stromy.
"A je to lehčí, než předtím?"
Zakroutil hlavou. "Ne."
Tim se usmál, tak krásně a mučivě, tolik to zabolelo na srdci, že se Ericovi náhle zachtělo plakat. Ale vzhledem k přítomnosti jeho dvou milovaných kolegů to nechtěl nechat propuknout. Ale Horatio by to pochopil.
Stín mezi stromy mu věnoval další přátelský úsměv a říkal: Neboj. Však já zase přijdu, když nebudeš vědět, jak dál. Ostatně, jako vždycky, příteli.
"Vídáš ho někdy?"
V Horatiových očích se objevil náznak něhy, smutku a smíření.
"Den co den."
Eric věnoval poslední pohled příteli, nad nímž se skláněl počínající soumrak a jenž se mu už navždy měl ztratit mezi stromy.
Stejně se nemohl zbavit pocitu, že Horatio ho vidí taky.
Srdcem. Ne očima.
Pousmál se.
"Den co den..."
Komentáře
Okomentovat