Yelina Salasová: Důsledná policistka a milující maminka
Hotelová hala je taková velká, útulná místnost plná prostorných sedaček, křesel a stolků z bílé kůže. Uprostřed haly se nachází bar. Šla jsem na schůzku chvíli před domluvenou hodinou, abych u baru stihla objednat ještě nějaké pití a malé občerstvení. V těch sedačkách se sice sedí dobře, ale po čase tam vyhládne, to mám po několika dnech strávených v Miami opravdu osvědčené.
Yelina byla přesná jako švýcarské hodinky. Přesně v půl sedmé se objevila ve dveřích hotelové haly a o několik okamžiků později seděla v koženém křesle naproti mně. Pracovní oblečení vyměnila za pohodlné letní šaty, které jí moc slušely. Vůbec jsem se jí nedivila, v kalhotách a saku to pro policisty musí být ve slunečném Miami opravdické utrpení. Bohužel, protokoly nedovolovaly nic kratšího.
"Přeji dobrý večer," přivítala jsem ji. "Jak se vede našemu případu?"
"Nic nového," zakroutila hlavou. "Zbývá analyzovat ještě spousta důkazů a navíc mě odpoledne volali k nějaké loupeži v jedné čtvrti Coral Gables."
Viděla jsem na ní, že ačkoliv se snažila působit mile a příjemně, ráda by to měla co nejrychleji za sebou. Zapnula jsem tedy diktafon, vytáhla poznámkový blok, kam jsem si předtím poznamenala pár otázek, a dala jsem se do práce.
Zkratky JC označují mé otázky, YS označují odpovědi Yeliny.
JC: V čem všem spočívá práce detektiva ve Vašem postavení?
YS: To samozřejmě záleží na specializaci. Mým oborem jsou vraždy a loupeže, mám ale zkušenosti i s drobnějšími druhy zločinů. Detektiv dostane zprávu o zločinu, kterou mu poskytnou policisté, on se na místo činu dostaví, obhlédne ho, zavolá laboranty, kteří odeberou důkazy, poté vyslechne svědky a možné podezřelé. Dále vyšetřuje podle důkazů nalezených na místě činu. Co se týče přímo mě, sháním povolení, provozuji výslechy a když je třeba, současně se stávám taky tlumočníkem, protože znám mnoho jazyků. Občas se stávám taky policejním mluvčím například v novinách nebo v televizních reportážích. Většinou ale říkám 'Bez komentáře'. (-- usmívá se --)
JC: Takže kdo všechno se účastní vyšetřování?
YS: Též to záleží na charakteru případu. Pokud vyšetřujeme vraždu, účastní se detektiv, laboranti - u vraždy většinou nebývá jeden laborant, ale přinejmenším dva - a soudní lékařka. Detektivové vždy vyšetřování vedou, vyslýchají podezřelé, pátrají po stopách. Laboranté mají za úkol shromažďovat důkazy. Na patologovi je prvotní ohledání. Pokud se jedná o jiné druhy případů, už se samozřejmě neúčastní patolog. Zase vedou případ detektivové, kteří si na pomoc vezmou jednoho laboranta. U ještě méně závažných případů se to někdy obejde i bez něj.
JC: Takže ačkoliv je i laborant v hodnosti detektiva, nesmí vést výslechy na vlastní pěst?
YS: Přesně tak. Laboranti jsou vyškolení z nejrůznějších přírodních věd, například biologie, chemie nebo fyziky. Ti z nich, kteří mají také policejní akademii (což je většina), smí vést výslech, ale vždy za přítomnosti detektiva, který vede případ.
JC: Horatio je laborant a přitom smí sám provádět výslechy...
YS: To byste musela Horatia znát. Navíc, Horatio má hodnost poručíka, což znamená, že nejen, že analyzuje důkazy, ale také smí sám vést vyšetřování i výslechy. Většinou je to tak. Ačkoliv jsme s Horatiem v postavení na stejné úrovni, dávám mu přednost a nechávám se jím vést, protože na něj spoléhám a on sám se dosud v práci téměř nikdy nezmýlil. Je u policie déle a má víc zkušeností. Navíc má respekt u svých podřízených i nadřízených.
JC: Když se tedy některý z laborantů dostane do potíží nebo když udělá nějakou chybu, přes vás to vůbec nejde?
YS: Vůbec. Bohužel i laboranté mají před námi detektivy svá tajemství - například přesnou techniku odebírání a analyzování důkazů - takže když některý z nich šlápne vedle, jednak s tím já nic udělat nemůžu a jednak to s mým oborem skoro nesouvisí. Horatio vede tým laborantů - ačkoliv si myslím, že mě za člena svého týmu taky považuje - ale oficiálně patřím k vyšetřovatelům. Do vlastních laboratoří skoro nemám přístup. Nikdy jsem se nezúčastnila žádné analýzy důkazů. Všechno se dozvídám z laboratorních zpráv a počítačových výsledků.
JC: Jaké předpoklady musí člověk mít, aby se stal policistou?
YS: Samozřejmě by měl mít dostatečné vzdělání a absolvovat policejní akademii. Tahle práce se nedá dělat bez určitých znalostí práva a předpisů. Musí mít také dostatečnou kondici, zodpovědnost a musí být spolehlivý. Bez spolehlivosti a oddanosti by to měl těžké. Taky musí počítat s tím, že své práci bude muset obětovat hodně času. Občas musíte počítat s tím, že někdy prostě neodejdete večer z práce a přitom na to všechno nemysleli ještě doma. Ale řeknu vám jednu věc - já tu práci mám ráda a neměnila bych i za cenu toho všeho.
JC: Jak jste se dostala k policii?
YS: Ze zájmu. Na policejní akademii jsem jít chtěla, ta práce mě vždycky lákala. Hned po škole jsem dostala místo tady v Miami. Ale musela jsem se vypracovat, abych se dostala na pozici, na které jsem teď. Začínala jsem s těmi nejjednoduššími případy a navíc vždy pod něčím dohledem. Ale už jsem měla svůj vlastní policejní odznak a svou vlastní služební zbraň a byla jsem za to ráda. Ale ačkoliv se zdá, že tahle práce je zábava a nikdy se u toho člověk nenudí, ve skutečnosti je to jedno dlouhé sezení u stolu v kanceláři s hromadou papírů nebo u počítače s psaním hlášení.
JC: Musíte podávat hlášení z každého výjezdu, výslechu a vyšetřování, kterého se zúčastníte?
YS: Ano, z úplně každého. A nejlépe hned. Podle hlášení se později prochází případ třeba u soudu, nebo když se na něco zapomene a pokud se s psaním hlášení zpozdíte, můžete něco důležitého zapomenout a tím celý případ zase zamotat. Já to dělám ze zvyku hned, dokud to mám ještě v hlavě.
JC: Jak jste se seznámila se svým ex-manželem Reymondem?
YS: V práci. On pracoval na protidrogovém oddělení. Při řešení některých případů jsme na sebe často naráželi a potkávali se. Byl jen o pár let starší než já, ale i tak byl už neuvěřitelně zkušený, co se týká práce. No a během jednoho setkání přeskočila a bylo to...
JC: Údajně měl o vás v téže době zájem i Horatio?
YS: Ano, to je pravda. Horatio byl vždycky takovým mým ochráncem. Když jsem začínala, tehdy byl ještě u pyrotechniků. I s ním jsem se při několika případech setkávala. Vždycky byl takový starostlivý a milý. Když jsem se o pár let později provdala za Reye, Horatio byl zklamaný. Nikdy to nedal najevo, ale já to prostě vím. Jenže vždycky přál svému mladšímu bratrovi to nejlepší. I když mě sám měl rád, popřál Reymondovi hodně štěstí. On vždycky myslí nejdříve na ostatní a až v poslední řadě na sebe. Rodina je u něj na prvním místě. Je už prostě takový. Mám ho za to ráda.
JC: Díky, je mi jasné, že tenhle druh otázek pro vás musí být těžké snášet. Přesto si ještě jednu neodpustím - jaký vztah měl Horatio po vaší svatbě ke svému bratrovi a k Vám?
YS: Úplně stejný. Když se nám později narodil syn, měl radost.
JC: Je myslím jasné z jeho chování, jak má malého Reye rád...
YS: Ano, on měl vždycky k dětem zvláštní, krásný vztah. Zřejmě je to kvůli jeho minulosti. Reye vždycky bral skoro jako vlastního. Potom, co manžel zemřel, nás nikdy nenechal na holičkách a jakmile šlo o malého Reye, vždycky šlo všechno ostatní stranou. Rey má Horatia taky moc rád, myslím, že po manželově smrti v něm spatřil takovou náhradu otce...
JC: Měla jste po manželově smrti ještě nějaký fungující vztah?
YS: Fungující se rozhodně říct nedá. Potom, co Rey zemřel, jsem krátce chodila s agentem Stetlerem, ale ukázalo se, že mě stejně chctěl jen přetáhnout na svou stranu. Navíc se ke mně i k Reyovi choval hrubě. Tehdy nás z toho zase dostal Horatio. Nikdy mu nepřestanu být vděčná za to, co pro nás dělá.
JC: A vy k Horatiovi žádný vztah necítíte? Samozřejmě nemusíte odpovídat, pokud je vám tahle otázka nepříjemná...
YS: Vidíte, na to se mě ještě nikdo nezeptal... Jenže já sama nevím. Každé ráno, když se probudím, bodne mě v srdci jakýsi nůž, který tam někdo dal, když manžel umřel, a svědomí mi řekne:"Rey je mrtvý." A Horatio je Reyův bratr. Já neříkám, že mě Horatio nepřitahuje. Jenže - ačkoliv už je to pár let zpátky - ta rána se ještě nezahojila, ještě prostě nejsem připravená na nic nového. Horatio to naštěstí chápe.
JC: Děkuji za váš čas, doufám, že vás to příliš neobtěžovalo...
YS: Neobtěžovalo, děkuju za optání. Ráda jsem vám pomohla, Jeanette. (-- usmívá se --)
Yelina poté dopila svou sklenku a vydala se domů za synem. Je to hezká, milá a sebevědomá žena, myslím, že mezi podezřelými i kolegy musí budit respekt. Však i já jsem ho z ní měla. Celou dobu mluvila nenuceně a upřímně, za což jsem velmi ráda. Myslím si, že práce policistky Yelině padne jako ulitá.
Komentáře
Okomentovat