Tim Speedle: Praktický miamský policista

Věděla jsem, že když Timovi nepřipomenu, že mi dluží ještě interview, sám od sebe za mnou nepřijde. Ten den, kdy mě Calleigh učila, jak zacházet s policejní devítkou, jsem si za ním teda došla (zrovna byl docela navztekaný, protože zjistil, že ta kazeta, kterou tři hodiny čistil se nedá použit a musel ji tedy vyčistit znovu) a zmínila se, že mi ještě něco dluží a že když to zvládneme co nejdřív, můžeme to mít brzo z krku. Protestoval, že prý by jeho život určitě nikoho nezajímal, že vůbec není zajímavá osobnost a že bych s ním jen ztrácela čas... Krásné výmluvy. Já jsem se zase vymlouvala na to, jak by to bylo vůči ostatním nespravedlivé, když oni musí a on by nemusel... Nakonec souhlasil a neochotně mi napsal na kus papíru svojí adresu, prý za ním mám večer přijít, až se mi to bude hodit. Pro jistotu se mě zeptal, jestli to najdu, a já mu odpověděla, že určitě, když mi pomůže Google. 

Google sice pomohl, ale můj orientační smysl naprosto selhal. Bylo to až v Coral Gables, měla jsem v plánu u něj doma být v sedm, ale došla jsem tam až v devět, jednak proto, že tu vzdálenost jsem jednoznačně neodhadla a jednak proto, že ta mapa, kterou jsem si vzala na cestu, byla pěkná lhářka. Nebo.... že bych ji měla v ruce otočenou opačným směrem? No každopádně jsem doufala, že až u něj zazvoním, detektiv Speedle ještě nebude spát.

Otevřel mi skoro okamžitě, na sobě měl úplně stejné oblečení jako v práci a v ruce sklenici s minerálkou.

"Ahoj," odstoupil od dveří, abych mohla vstoupit a pak je pečlivě zavřel. "Už jsem se bál, že nepřijdete."

Já věděla, že se chystal jít spát.
"To bych vám přece neudělala..." odpověděla jsem a sundala si boty.

Má docela pěkný byt, takový menší, ale útulný. Akorát pro jednoho člověka. Obývák a kuchyň měl v jedné místnosti rozpůlené malým pultem. Hádala jsem, že za dalšími dvěma dveřmi, které vedly z obýváku, se nachází koupelna a ložnice.

Měl tu pořádek, věci uklizené na svém místě, tam, kam určitě patří, tituly ve velké knihovně pečlivě seřazené, jen ve dřezu se povalovalo pár sklenic a špinavých talířů. Alespoň nějaký důkaz, že tady bydlí chlap. Navíc tu nebyla ani jedna jediná dekorativní květina. Za to měl ale moderní nábytek i vybavení.

"Máte to tu pěkný..." řekla jsem uznale, když jsem ho následovala do obývacího pokoje.

"To se vám zdá, věděl jsem, že přijdete, tak jsem všechen nepořádek naházel do ložnice..." odpověděl klidně a zamířil do kuchyně. Já se zastavila u velké knihovny a pročítala si názvy všech těch knížek v měkkých obálkách. Byly sice anglicky, takže mi chvíli trvalo, než jsem si ty názvy přeložila, ale i tak jsem usoudila, že jde převážně o naučnou literaturu, většinou z oblasti fyziky a bilogie. Na romány tenhle kluk asi není.

"Dáte si čaj nebo kafe?" vykouknul na mě zpoza pultu.

"Když si dáte se mnou..." odpověděla jsem. Vzápětí začal chrastit s hrnky.

"Udělejte si pohodlí, hned jsem u vás..."

Poslechla jsem ho a posadila se do bílé pohovky uprostřed místnosti.

"Doufám, že vás moc neobtěžuju. Je mi jasné, že asi nemáte novináře příliš v lásce."

"Ale ne, nevadíte mi. Pokud nebudete mít otázky typu jaké nosím spodní prádlo." odpověděl úsměvně.

"To mě ještě nenapadlo, díky za tip." Příště se na to musím zeptat Ryana, až ho budu zpovídat. V diktafonu už pomalu docházela baterka, což jsem si teď s hrůzou uvědomila, takže jsem ho v duchu prosila, aby to dneska ještě ustál, jinak si z tohohle vydřeného rozhovoru neodnesu nic.

Tim se za chvíli objevil s dvěma hrnky v rukou a postavil je přede mě na skleněný stolek.

Vděčně jsem se na něj usmála (dobré pití po únavné dvouhodinové cestě hledání jednoho bytu v Coral Gables fakt bodlo) a on mi úsměv oplatil. Pak se posadil vedle mě (ne naproti mě, jak jsem předpokládala, nýbrž skutečně VEDLE mě), byli jsme od sebe asi deset centimetrů a já jsem byla ráda, že jsem si ty otázky poznamenala, protože se mi v tu chvíli absolutně všechny vykouřily z hlavy...

JC (= moje otázky), TS (= Timovy odpovědi).

...v práci?

JC: Vaše specializace? Co v laboratoři děláte jen vy?

TS: Všechno, co se týká biologie a co neputuje přímo na oddělení DNA. Stopy rostlin a ostatních přírodních vzorků. Dostávám spíš ty těžší práce, protože jsem nejzkušenější a Horatio na mě docela spoléhá. Taky ale identifikuju otisky, které nejdou přímo k Delkovi nebo prohlížím audiovizuální důkazy - kazety, videokamery a podobně. Pokud jde o to určit původ nějaké látky - ať už umělé nebo přírodní - dělám to většinou taky já. Dalo by se říct, že dělám od všeho trochu.

JC: Od Calleigh jsem se dozvěděla, že když musíte prozkoumat třeba kontejner s odpadky, jdete na to vy nebo Ryan...

TS: Někdo to holt dělat musí. A nejsou to jenom kontejnery, taky odpadkové koše, záchody...

JC: Dobrý, díky, nemusíte pokračovat, myslím, že jsme schopni si ten zbytek všichni domyslet. To vám dali na starost Erica Delka, když začínal?

TS: (-- smích --) Jo. Chudák, to mi asi nikdy nezapomene.

JC: Proč?

TS: První věc, ke které jsem ho poslal, byla, jak přenastavit píchačky.

JC: To jsme používali, abychom měli přehled o tom, kdy chodíme do práce...

TS: Jo, my taky. Chudák Eric. Strávil u toho přístroje tři hodiny, než mu došlo, že si z něj dělám legraci. Účetní bylo na konci měsíce do pláče, když nám měla spočítat odpracované hodiny. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem to přeci jen možná trochu přehnal.

JC: To si dokážu představit. Zaslechla jsem, že s kariérou kriminalisty jste začínal v New Yorku...

TS: Ano, to je pravda. V New Yorku jsem se narodil, taky jsem tam vystudoval a posléze našel práci v kriminalistické laboratoři. Tehdy jsem poprvé narazil na Horatia Cainea. I on kdysi pracoval v New Yorku, než ho převelili do Miami.

JC: Měl jste nějaký zvláštní důvod přejít z New Yorku do Miami?

TS: Tehdy nabídli Horatiovi, že by mohl vést laboratoř v Miami. Měl tady dobrou pověst a dobré známosti. Už tehdy v New Yorku jsem v něm viděl svůj velký vzor a dobrého spolupracovníka. Horatio tu nabídku přijal a když se mě zeptal, zda bych nechtěl pracovat na miamské kriminálce, souhlasil jsem.

JC: Je mezi prací v New Yorku a prací v Miami nějaký rozdíl?

TS: V podstatě dělám tady to samé, co jsem dělal v New Yorku, takže ani není. Případy jsou podobné a vyšetřování vždycky postupuje stejně. Důkazy, které v New Yorku ničil častý déšt tady zase ničí moře. Kromě miamských pláží a světoznámých New Yorských mrakodrapů není mezi tím skoro žádný rozdíl. Už tam jsem byl detektiv a na tom se doteď nic nezměnilo.

JC: Jak dlouho žijete v Miami?

TS: Letos v listopadu to bude deset let.

JC: Proč jste se dal k policii?

TS: Jeden můj přítel kdysi zemřel ve službě. Byl to policista. Zčásti to nejspíš bylo kvůli němu.

JC: Máte za sebou nějaké nevyřešené případy?

TS: Samozřejmě. Objevily se i případy, kde byly důkazy zkrátka nedostačující, ať jsme dělali, co se dalo. Většinou ti lidé potom páchali zločiny znovu a udělali chybu, která je pomohla usvědčit. Ale nebylo to vždycky. Na některé, které jsme nechytili, mám vztek doteď.

JC: Co je na vaší práci nejhorší?

TS: Třeba zazvonit u dveří domu pozůstalých oběti a říct jejím dětem, že jim už nikdy nepřijde táta domů.

JC: Měl jste někdy co do činění třeba i s mafií?

TS: To si piště. S New Yorskou i Miamskou. Fakt vám to nepřeju.

JC: Máte svoji práci rád?

TS: Kdybych neměl, nemohl bych to dělat. Samozřejmě si ji ale nesmím příliš pouštět k tělu. Jakmile kvůli některým případům nemůžu v noci spát, je to špatně. Je to práce, za kterou mě platí, není to smysl mého života. Ačkoliv určit hranici mezi tím, co ještě patří do mého pracovního života a soukromého života, je pro mě občas těžké.

...v životě?

JC: Jaký dopravní prostředek upřednostňujete?

TS: Když to jde, jdu samozřejmě po svých. Ale pokud se potřebuju někam dostat rychle, mám motorku. V práci samozřejmě používám služební vůz. Takový ten velký hammer s obrovským nápisem: CRIME SCENE INVESTIGATION. (-- smích --) Proč jste se ještě nedotkla toho čaje? Za chvíli bude studený.

JC: Co děláte rád ve volném čase?

TS: Práce je dost vysilující, takže rád odpočívám. Lenoším s knížkama nebo se jdu projet. Občas se Ericovi podaří vytáhnout mě někam ven. Ale probdělé noci, to není nic pro mě.

JC: Ani v laboratoři?

TS: To je něco jiného. Když člověk kvůli těm chudákům, které musí pomstít, nemůže spát...

JC: Takže televizi máte jen na okrasu?

TS: Na zprávy je docela dobrá, ale ty věci, co tam normálně dávají... Třeba kriminálky, vždyť ty věci, co tam vymyslí, se ve skutečnosti prostě stát nemůžou... Zrovna včera jsem na jednu z nudy koukal, vrahem byl delfín. Pane bože... Ještě se tam dohadovali, zda ho můžou zatknout... Div, že tam neměli vězení pro ryby.

JC: Chápu. Takže na holky vám moc času asi nezbývá...

TS: Občas se sice něco objeví, ale zatím to nikdy nedopadlo moc dobře... Asi jsem tu pravou ještě nepotkal.

JC: Vzpomínáte si na nějaké zajímavé vztahy?

TS: Jo, třeba na Pamelu.

JC: To je ta z banky? Kvůli které jste si musel nechat zrušit účet?

TS: Jo. Vydrželi jsme spolu dva týdny.

JC: Co se stalo?

TS: No... Řekněme, že byla jiná, než za jakou jsem ji měl...

JC: Řekla bych, že o vás holky musí docela stát...

TS: Vlastně spíš slýchám, že jsem na vztahy příliš komplikovaná osoba. (-- smích --)

JC: Co vysokoškolské lásky?

TS: Věříte mi, že jsem celou dobu školy ležel v učení? (-- úsměv --)

JC: Nevěřím. Jste radši ve společnosti přátel nebo samotář?

TS: Jednoznačně samotář. Mám přátele rád, ale taky mám rád svoje soukromí.

JC: Ještě jednou děkuju za váš čas i za odpovědi, doufám, že jsem nebyla příliš vlezlá.

TS: To už je konec? Asi se novinářů přestanu bát. Doufám, že jsem vám pomohl.

"No vidíte, ani to nebolelo..." řekla jsem. Když jsem vzala diktafon do ruky, cvaknul sám. Akorát, však už měl na mále. Uff, měla jsem to teda jen tak tak...

"Díky za rozhovor i za čaj, je pozdě, půjdu, ať vás už nezdržuju..."

"Kdybych měl auto, klidně bych vás odvezl."

Zasmála jsem se. "To je dobrý, zavolám si taxíka."

Taxíkem jsem jezdila tak často, že jsem místní taxikářské službě musela udělat rekord v tržbách. Vytáhla jsem telefon, nadiktovala adresu a zase ho zandala, prý tu do pěti minut budou.

Taxík troubil už za tři.

"Pojedu s vámi." nadhodil najednou Tim.

"Proč? To přece nemusíte, dost že se o mě musíte starat v laboratoři." odpověděla jsem.

Znervózněl. "Jen chci mít jistotu, že dorazíte v pořádku."

"A proč bych neměla...?" zamračila jsem se.

"Myslel jsem, že rozhovor už skončil." odsekl Speedle. "Žádné otázky, prostě jedu taky."

Pokrčila jsem rameny, odporovat se mi nechtělo. Zamířila jsem ke dveřím a vklouzla do bot. Beze slova jsme došli až k taxíku. Tim mi galantně otevřel dvířka. Hm, fakt milé, děkuji mnohokrát, ještě byste mi mohl vysvětlit, co to má znamenat, pane detektive.

"Fontaineblau Resort. Collins Avenue." prskl Speedle, když si sedal z druhé strany. Řidič přikývl a šlápl na plyn.

"Nejsem malá." řekla jsem po pár minutách jízdy.

"Cože..?" odpověděl zamyšleně. "Omlouvám se, nevnímal jsem..."

"Říkám, že mi není pět. Do toho auta bych nasedla i bez vás."

Zakroutil očima. "O to vůbec nejde."

No, to určitě.

"Tak o co teda? Chcete se ujistit, že najdu dveře od pokoje?" nedala jsem se.

"Mám o vás jenom strach, Jeanette." odpověděl.

"Jsem tu už týden. Doteď se mi nic nestalo. Proč se o mě bojíte?"

"Mám svoje důvody."

Už jsem po těch jeho důvodech dál nepátrala, věděla jsem, že je to beznadějné.

"Collins Avenue." řekl taxikář a zabrzdil. Vytáhla jsem peněženku, abych zaplatila za cestu. Tim mě zadržel a podal pánovi vlastní bankovku. Tak teď jsem zakroutila očima zase já. Ani jsem nečekala, až vystoupí, prostě jsem otevřela dveře, vylezla z auta a navztekáně jimi zase práskla. Od hotelu mě dělilo už jen pár schodů, na těch mi snad už nikdo neublíží. Leda bych sama zakopla.

"Jeanette." zaslechla jsem za sebou. Povzdechla jsem si. Proč zase neodjel? Obrátila jsem se.

"Jestli nemáte nějaké přijatelné vysvětlení, tak mě nechte jít. Chtěla bych se vyspat." odsekla jsem.

"Fakt mě to mrzí. Nezlobte se."

"Nebudu, když mi řeknete, čeho se tak bojíte."

"To nejde." zakroutil nepřístupně hlavou.

"Time, jestli mi něco hrozí, mám právo to vědět. Proč se mě tak strašně snažíte ochraňovat?"

Timmy založil ruce do kapes a očima počítal schody. Teda asi, soudím podle toho, jak sklopil zrak k zemi.

"Nechci, aby se vám něco stalo."

"Mně se nic nestane." ujišťovala jsem ho.

"Miami je nebezpečné město." protestoval.

"Jenže já se znám s jeho policisty."

Viděla jsem na něm, jak je nervózní. Připouštím, že jsem byla chvíli naštvaná, ale když jsem ho viděla, že tu stojí jen kvůli mně, jenom kvůli tomu, že jsem s ním chtěla udělat rozhovor, tak nějak ze mě ten vztek vyprchal. Byl docela blízko a mně znovu došlo, že Tim Speedle je taky neskutečně hezký policista. Nejen starostlivý.

"Nechcete jít alespoň na chvíli nahoru, když už jste sem přijel?" nabídla jsem mu.

Usmál se. "To není dobrý nápad."

"Nechci vás zneužít, jenom na drink, přísahám! Já se uhlídám." smála jsem se. Oba jsme se smáli.

"Jenže já asi ne."

Dělala jsem, že jsem tu poznámku nepochopila.

Taxík zatroubil.

"Dobrou noc."

"Tak zítra." řekla jsem zklamaně. Pak jsem se otočila a už doopravdy zašla do hlavních dveří hotelu. Živá a zdravá. Měl úplně zbytečné starosti.

Tak to byl poněkud živější rozhovor s Timem. Doufám, že příští interview, které mi slíbil Ryan, už nebude tak akční.

S tím Speedlem si to zítra ještě vyřídím. Když jsem usínala, nebyla jsem na něj naštvaná za to, že mě doprovodil až před hotel jako starostlivý tatík, ale proto, že na ten drink nezašel.