Ryan Wolfe: Holky na mě moc neletí

Řeknu vám, Ryan Wolfe, to je teda improvizátor. Opravdu. Než se mi ho podařilo v laboratoři ve všem tom spěchu zastihnout, bála jsem se, že už se mi to nepodaří a na Natalii s Horatiem mi nevystačí čas vůbec. Nejen, že jsme všichni měli plné ruce práce, ale udělat to tak, aby mě nikdo nepodezříval z toho, že jsem novinářka a ne studující policistka, to šlo jenom těžko. Nakonec jsem si ale chvilku přeci jen našla. Procházela jsem zrovna kolem laboratoře, kde pracoval, a došlo mi, že tohle může být moje jediná šance. Jak se zdálo, Ryan Wolfe měl buď neustále plné ruce práce, anebo se mi prostě a jednoduše vyhýbal. Od chvíle, kdy jsem mu oznámila, že je další kandidát na interview, mě radši ani nezdravil. Hm... Všichni policisté jako by mě přestali znát, když jsem jim to oznámila. Copak je to tak hrozné, odpovědět na pár otázek? Jako bych je přitom pobízela mučícími nástroji. Oni se při výsleších přece pořád na něco ptají!

Když jsem s vrzáním otevřela dveře, už utéct prostě nemohl. Neochotně zvedl oči a když si uvědomil, kdo za ním přišel, obejvil se mu ve tváři výraz děsu.

Notak, Ryane! Buď přeci chlap.

Posléze oči opět sklopil ke své práci. "Zdravím, Jeanette. Copak potřebujete?"

"Splatit dluh, detektive Wolfe. Dlužíte mi rozhovor."

Málem upustil pinzetu s právě prozkoumávaným důkazem.

Ale notak! Přeci bys nechtěl kvůli tomu zmařit vyšetřování! Pane Wolfe...

"No tak se ptejte..." pobídl mě, aniž by vzhlédl. Vtipný. Nemám tu ani diktafon. A psát si to všechno taky nebudu. Natož si každé jeho slovo pamatovat.

"Ryane, kdybych se vás teď najednou začala ptát, asi by každý poznal, že jsem novinářka, přeci jen ty stěny jsou skleněné a Horatio mě tolik prosil, abych rozhovory dělala v soukromí... Takhle by se to ke Stetlerovi určitě dostalo..."

"Nojo, já zapomněl..." protáhl Ryan. A dál mlčel. Ignorace. To mám opravdu nejradši. Připadala jsem si trochu hloupě. Vůbec mi to neulehčoval.

"Ne, myslím, že jste nezapomněl... Takže bychom se mohli sejít někde v soukromí...?" napověděla jsem mu.

Pousmál se. Přitom se mu dělaly ve tvářích takové roztomilé ďolíčky od koutků rtů. "A kde třeba?" prohodil a vzal do ruky lupu.

"Ale notak, Ryane! Já vím, že vás to obtěžuje. Ale co by si o vás ostatní pomysleli, kdyby oni museli a vy ne? Byli by na vás pěkně naštvaní."

Wolfe se pořád usmíval. A dál prozkoumával pod lupou svůj důkaz.

"Jste jak ten Speedle. Tomu se taky nechtělo, a jak se mu to nakonec líbilo."

"Mluvíte pořád o interview?" povytáhl zvědavě obočí. Alespoň mi věnoval krátký pohled.

Vykulila jsem oči. "Ryane! Samozřejmě, že mluvím o inteview! Ještě chvíli a přísahám, že si na vás připravím ty nejhorší otázky, které vymyslím. A můj diktafon to bude mít všechno hezky zaznamenané." vzdorovitě jsem zkřížila ruce na prsou.

"To je vydírání, slečno Croftová." věděla jsem, že to tak ve skutečnosti nemyslí, protože se pořád usmíval. Usmála jsem se proto taky.

"Takže kde?"

Na chvíli vzhlédl, aby zapřemýšlel nad možnou odpovědí. "Co takhle v mém autě?"

To mě na chvilku doopravdy zaskočilo. Asi pět vteřin jsem před ním jen tak stála a snažila se tu větu zpracovat. "No ne, v autě jsem rande ještě neměla. Doufám, že tam máte dost místa, detektive Wolfe."

"Na jedno interview určitě. Tak večer. V autě."

"Tak v autě." přikývla jsem a zamířila ven. Místo pauzy na oběd jsem si zašla pro diktafon. A pro nové baterky...

Hm... V autě. Napadlo mě, že to nebude o moc víc nenápadné než přímo v laboratoři, ale teď už je to stejně jedno.

Mimochodem - jaké že to má Ryan vlastně auto?

"Takže jste si to nerozmyslela?" optal se, když jsem s diktafonem v jedné ruce a se zápisníkem ve druhé lezla na sedadlo spolujezdce.

"To byste rád, že?" povytáhla jsem obočí a zabouchla dvířka. "Nebojte se, nebudu tak vlezlá, jako Erika, ta vaše bývalá přítelkyně." upozornila jsem ho předem.

"A jéje. Tohle už radši nikdy nevytahujte. Alespoň víte, proč nemám rád novinářky."

"Radši začneme..." obrátila jsem list.

"Tady ne. Odvezu vás do hotelu."

"To se vás na to jako mám ptát cestou?" nechápala jsem.

Zasmál se. "A co jste myslela? Jedem. Odtud na Collins Avenue je to jen kousek. Máte na otázky dvacet minut."

JC = otázky Jeanette Croft, RW = odpovědi Ryana Wolfa.

...v laboratoři?

JC: Ptám se na to každého, takže jen pro upřesnění: co v laboratoři děláte konnkrétně vy?

RW: Mám doktorát z genetiky. Většinou prozkoumávám vzorky nejrůznějších typů - od těch biologických až po umělé. Oblečení, rostliny, chemické látky a tak podobně. Krom toho bych ještě měl prozkoumávat kontejnery, když na to přijde, ale asi chápete, žo tohle dělám docela nerad.

JC: Nedělá to samé náhodou taky detektiv Speedle?

RW: Jo, a i tak je nás málo. Důkazního materiálu, který prozkoumáváme my, bývá obvykle největší množství, takže dva odborníci se uživí určitě. I tak jsme si to ale trochu rozdělili - beru si na starosti převážně oblečení, genetický a chemický materiál, biologii přenechávám spíš Timovi.

JC: Jak dlouho jste u kriminálky?

RW: Asi dva roky. Ačkoliv se to zdá jako celkem dlouhá doba, jsem stále nováček. Většinou jsem to já, kdo se obvykle dopouští největších chyb. Snažím se to omezit, ale jsem zmatkář. Někdy docela závidím Natalii - je u nás o půl roku kratší dobu než já, a přesto jí to jde líp, než mně.

JC: Co jste dělal předtím?

RW: Byl jsem pochůzkář. Vždycky jsem se ale toužil stát kriminalistou. Přimluvil jsem se u detektiva Salasové, zda by se o mně nemohla zmínit Horatiovi. Naštěstí to bylo v době, kdy bylo v laboratoři málo lidí. Horatio mě vzal na zkušenou. První případy jsem sice dělal pod jeho dohledem nebo pod dohledem Calleigh, ale po pár vyřešených případech mi svěřil svou důvěru. Jsem za to rád.

JC: Vždycky jste chtěl být kriminalistou?

RW: Jo, dělat u policie jsem chtěl už od malička. Když si člověk k téhle práci nevytvoří vztah ještě předtím, než ji začne dělat, tak ji dělat vlastně ani nemůže. Musí se tomu obětovat hodně. Mám sice doktorát z genetiky, ale policejní akademii jsem taky vystudoval a v předpisech se vyznám. Za dob studia jsem často navštěvoval kriminalistické přednášky. Několikrát dokonce přednášela Calleigh Duquesneová. Tehdy bych dal cokoliv za to, abych s ní mohl někdy pracovat.

JC: Koho z laboratoře si vážíte nejvíc?

RW: Horatia. Je to můj vzor.

JC: Co nemáte na svojí práci rád?

RW: Když mě z ní někdo vyrušuje.

JC: Vůbec to neberu jako narážku na dnešní odpoledne...

Asi vám nemusím připomínat zranění, které se vám stalo v pracovní době. Změnil se kvůli tomu nějak váš přístup k práci? Na tuhle otázku samozřejmě nemusíte odpovídat...

RW: To je dobrý, čekal jsem, že se na to zeptáte... Tehdy se mi kvůli tomu do oka dostala infekce a málem jsem přišel o zrak. Naštěstí se to ale nakonec spravilo. Mohl jsem úplně přijít o práci. Tehdy jsem si uvědomil, jak je pro mě důležitá a jak jsou pro mě důležití lidé, které mám v laboratoři okolo sebe. Naučil jsem se té práce víc vážit. A být opatrnější. Pro jistotu vytahuji pistoli pokaždé, když jsem nejistý. Už to nechci zažít znovu.

JC: Změnil se tehdy nějak váš vztah s vaším kolegou Ericem?

RW: Určitě. Moc jsme si nesedli, když jsem přišel, ale tehdy mi zachránil život. Vlastně si dost dlouhou dobu vyčítal, že to byla jeho vina. Teď už si navzájem víc důvěřujeme. Jako kolegu ho mám rád. Oba se umíme navzájem navádět a pomáhat si, i když to tak někdy nevypadá. I teď se někdy pohádáme, ale to už je prostě rozdílnost našich povah.

...v soukromí?

JC: Jakou nosíte značku spodního prádla?*

RW: Nosím sportovní spodní prádlo. Mám rád volnější věci. (-- ironicky --) Pěkná otázka. Kolik takových ještě bude? Jestli mě chcete sbalit, mohla jste to říct rovnou, pozval bych vás na večeři a ne do auta...

JC: Já určitě ještě něco vymyslím. Jste samotář?

RW: Ano, spíše ano. Moc přátel nemám, protože jsem poměrně dost nedůvěřivý člověk. V současné době už fakt považuji za přátele jen lidi, s kterými pracuji. Holky si moc nepouštím k tělu. Ony na mně nikdy neletěly. (-- úsměv --)

JC: Dobré téma, pokračujte. Copak jste nikdy s nikým nechodil?

RW: (-- smích --) Ale chodil! Ty vztahy ale nikdy nedopadly moc dobře. Já to s nimi prostě neumím.

JC: Jste docela mladý, hezký, určitě se ještě pár sličných slečen objeví...

RW: (-- smích --) Když myslíte... Mimochodem, nechcete to dát dohromady?

JC: (-- smích --) Nezlobte se, ale málo se známe. Navíc, rande v autě pro mě není úplně tím ideálním krokem... 

RW: No vidíte. A přesně tohle mi vždycky každá holka řekne. Co sakra jenom dělám špatně?

JC: Máte nějaké oblíbené jídlo?

RW: Ani ne, když je hlad, sním všechno a je mi úplně jedno, jaký druh masa to je. Ale když si můžu vybírat, potrpím si na asijskou kuchyni. Bohužel si ale moc často vybírat nemůžu, nikdo mi nevaří a sám moc vařit neumím... Ale docela slušně zvládám kafe.

JC: Jak to momentálně máte se svojí ex-přítelkyní Erikou Seichsovou?

RW: No... Jak kdy. Mění se to tak obden. Někdy spolu mluvíme, někdy ne. Záleží na náladě. A na tom, co zrovna potřebuje vědět. (-- usmívá se --) Vždycky jí říkám, že jí nic nepovím, ale ona si prostě nedá říct. Jednou jsem se tak naštval, že jsem jí praštil diktafonem o zem. Stálo mě to pět stovek. Alespoň ale dala na chvíli pokoj.

JC: Asi ví, jak na vás...

RW: Asi.

JC: Takže hádám, že právě teď s nikým nechodíte...

RW: Hádáte správně. Není chuť ani čas. Mimochodem, myslím, že už budeme na místě.

JC: Však už končím. Děkuju za rozhovor, Ryane. Příště bych to ale viděla na tu restauraci.

RW: Jasně, na nějakou asijskou. Přeju vám pěknou dobrou noc, Jeanette.

,,No, ta po dvaceti minutách strávených v jedoucím autě s detektivem Wolfem a s diktafonem v ruce určitě bude," poznamenala jsem a zmáčkla na nahrávacím přístroji tlačítko Stop.

Wolfe nad mou drzostí nevěřícně kroutil hlavou.

"Doufám, že vám ten rozhovor v něčem pomohl."

"Ale jistě. Například mi pomohl pochopit, že umíte být docela fajn kluk, když chcete, Wolfe." usmála jsem se a otevřela dveře od auta. "Uvidíme se zítra - pokud se mi ovšem nebudete snažit dál vyhýbat."

"Ne, teď už nemám důvod." usmál se.

"No vidíte, a zas tak hrozné to nebylo, že?" povytáhla jsem obočí. "Nevím, proč si všichni myslíte, že vás chci natahovat na skřipec. Díky za svezení." Dvířka jsem zase přibouchla. Ryan mi zamával, nastartoval a odjel. Zbyl po něm jen hnědý kouř z výfuku.

Mě by jenom strašně zajímalo, čeho se všichni tak strašně bojí. Copak jsem byla tak vlezlá? Nebo byli tak překvapení, že se jich nějaká novinářka chce na něco zeptat? Asi si myslí, že nemají dostatečně zajímavý život. No, to je věc názoru. Já upřímně doufám, že u Natálie a Horatia se dočkám více vstřícnosti.

Ale i tak jsi dobrej kluk, Ryane, příště bys ale mohl jet pomaleji!

______________________

*V rozhovoru s Timemem jsem slibovala, že se na to Ryana zeptám, pamatujete?