Pátý den v Miami: Vzhůru do mokrých bažin!

Tak to jsem to teda zrovna moc nevyhrála. Plavu si takhle v bazénu u hotelu, když v tom se mi rozdrnčí mobil. Musela jsem uplavat asi tak dvacet metrů, abych vylezla (byla jsem samozřejmě na úplně jiné straně bazénu) a sprintem doběžela k lehátku, kde jsem měla telefon bezpečně uložený v kabelce. To mi zrovna moc nepomohlo, než jsem ho vytáhla, bylo dalších pět vteřin pryč. Konečně jsem ho vyndala. Volal Horatio. Ten mi dá, pomyslela jsem si a stiskla tlačítko pro příjem hovoru.

Horatio mi sdělil, že se mám dostavit do Miamských bažin ke svému prvnímu oficiálnímu případu. Taky mám mít na paměti, že se teď mám představovat jako studentka policejní akademie, nikoliv novinářka. Což znamenalo rychle z plavek ven, převléct se a počkat na Ryana, který se pro mě údajně dostaví autem s velkým nápisem CRIME SCENE INVESTIGATION, a byla jsem ubezpečena, že pokud se stane, že bych přehlédla malého Ryana, velký hammer určitě poznám. Udělala jsem bazénu pápá, tohle vypadalo na dlouho. Miamské bažiny byly zrovna ta část Miami, bez jejíž návštěvy bych se určitě obešla.
Snažila jsem se sebou mrsknout, rychle hodit plavky a ručník na šňůru, vzít na sebe něco normálního, v čem bych mezi policisty splynula, učesat vlasy, aby se mě nelekli a vyběhnout za Ryanem před hotel. Případ nepočká, to vím i bez policejní akademie.
Už tam čekal. Protože mě ještě nikdy neviděl a věděla jsem, že mě nepozná, dovolila jsem si chvíli stát na vrcholu schodů a pozorovat ho, jak se opírá o předek auta, nohy překřížené přes sebe, občas mrknul na hodinky, jako by byl trochu nervózní. Měl na sobě džíny, košili a sako. Prima obleček do bažin.
Když jsem sešla ze schodů a ocitla se přímo vedle něj, zdál se ten Wolfe celkem maličký. Byl skoro stejně velký jako já. Výška nic moc, ale usmívat se umí.
"Ahoj," upozornila jsem na sebe, aby se ke mně otočil. "Jeanette." podala jsem mu ruku.
"Vím, že nejspíš víte, kdo jsem, ale i tak, ze slušnosti - Ryan Wolfe." představil se a potřásl mi rukou.
Vůbec to neznělo sebestředně...
Galantně mi otevřel dveře a já nastoupila. Pak rychle obešel auto a sedl si na místo řidiče. Chudáček, vypadal oproti tomu velkému hammeru opravdu ještě menší, než je ve skutečnosti.
Poprvé jsem seděla v policejním hammeru. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
"Horatio mě pověřil, ať vám pro jistotu ještě jednou připomenu, co máte dělat, Jeanette..." řekl za jízdy.
Oslovil mě jménem, hm, začíná bodovat! Musím se přiznat, že Ryana jsem měla vždycky ráda nejmíň. Třeba si to teď u mě vylepší.
"Jasně." ráda si to ještě jednou poslechnu, nerada bych na něco zapomněla.
"My všichni z týmu víme, o co jde. Kdyby se vás ale někdo ptal, právě dnes jste na výjezdu do terénu, abyste přihlížela a občas pomáhala. Nebudete muset nic moc dělat, snažte se spíš okukovat, co děláme my..."
"Jo, jasně..." okukovat v bažinách, to jsem to teda chytla.
"To nebudu ale vypadat moc důvěryhodně."
"Jakto že ne?" protestoval Ryan. "Dostanete vlastní kufřík." usmál se.
"Fakt?"
"Jo, mám ho vzadu v autě." odpověděl suše.
Pak mi došlo, že vlastně vůbec nic nevím o situaci, jejíž příčinu jsem společně s kriminalisty měla rozřešit.
"Co se tam vlastně stalo?" nadhodila jsem nesměle.
"Havárie." odpověděl Ryan. "Pár mrtvých..." dodal nakonec.
No těbůh.
"Zvládnete to?" zeptal se mě jako starostlivý otec. No paráda, akorát budu všem na obtíž.
"Jasně, že to zvládnu." opáčila jsem. Sama jsem si tím ale nebyla zrovna dvakrát jistá.

Místo činu bylo opravdu... veliké. Několik stovek metrů kolem nás pokrývala tráva, buď spálená, sežhavená anebo ještě hořela. Moc jí nepomohlo, že rostla z mokrého močálu. Ten byl teď stejně ale nejspíš nasáklý benzínem, který se hrnul z hořícího automobilu. Nacházel se zhruba uprostřed místa, jenž bylo lemováno žlutou páskou se známým nápisem. Trochu to připomínalo místo po výbuchu. A jak se zdálo, centrum výbuchu byl přímo u toho auta, ne-li přímo to auto (soudím dle svých vlastních úvah).
"Jsou tu všichni z týmu." řekla jsem Ryanovi, když jsem to zjistila.
"Jo, a pořád je to málo." odpověděl Wolfe. "Tohle je opravdu rozsáhlé místo činu. Budeme ho zpracovávat pěkně dlouho. Pojďte, dám vám vaše věci."
Zamířila jsem s Ryanem ke kufru auta a dostala gumové rukavice a kufřík. Tmavá bunda mi tentokrát padla lépe, než ta Timova u hotelu Fontaineblau Resort.
Já a kufřík? Doufám, že jsou smířeni s tím, že už ho nikdy neuvidí...
Uf. Věř si, Jeanette, to dáš.
"Jak jsem řekl - prozkoumávejte s námi. Když vám něco bude pozdezřelé, dejte o tom někomu z nás vědět. Důkazy byste měla sbírat pod naším dohledem. Kdyby vám něco bylo nejasné, zeptejte se. Bude to lepší, než abyste něco zkazila. Jasné?"
"Jasné." přikývla jsem.
"Tak můžeme vyrazit." usmál se Ryan. "Nemáte se čeho bát." dodal povzbudivě. Tak jsem se na něj taky usmála, aby si myslel, že to beru v pohodě. Ve skutečnosti jsem byla trochu nervní. Bylo tu strašně moc pachů, zmatku, strašně moc kriminalistů a kouře...
"Hele, Time! Tvoje studentka!" zavolal Eric vesele s foťákem v ruce, sotva jsme vylezli zpoza auta. Tim zrovna něco nakládal do igelitového sáčku. Pak se ohlédl a zamával na mě, jako že mě vidí a bere mě na vědomí. Taky jsem zamávala, i Ericovi, s kterým jsem si tou dobou už tykala.
Byli tu všichni - Eric, Calleigh, Tim, Natalie, taky oba detektivové Yelina Salasová a Frank Tripp. A odněkud z ohniska výbuchu ke mně právě mířil Horatio. Při pohledu na něj mi došlo, že nosit v každé situaci sluneční brýle má svou výhodu - díky nim neměl v očích tolik kouře.
"Vítej," řekl, když ke mně přišel. Na Horatiovi je zvláštní to, že vám vůbec neřekne, že má v plánu vám tykat, prostě to udělá, a vám to stejně nevadí, ba naopak, jste za to dokonce rádi.
"Kde mám začít?" řekla jsem nezúčastněně a rozhlédla se kolem sebe.
"Kdekoliv chceš." odpověděl Horatio.

Horatio se vrátil zpět k autu, kde byla Alexx a ohledávala mrtvé. Prý není nutné, abych tam chodila. S tím jsem vděčně souhlasila.
Začala jsem tedy kousek od malého kanálu, který by se dal přirovnat k takové malé, ošklivé, špinavé a zaneřáděné říčce. Co kdyby tam náhodou plavalo něco podezřelého?
Na něco zajímavého jsem narazila asi po deseti minutách. Přímo pod velikým stromem, jenž stál přímo u břehu, se v blátě nacházel otisk boty. Sklonila jsem se k tomu a zjistila, že by se z toho ještě možná dala identifikovat podrážka. Ohlédla jsem se, abych zjistila, který z kriminalistů je u mě nejblíž.
Tim Speedle zrovna prohledával trávu kousek ode mě. Zrovna si stíral pot z čela a povzdechl si, když viděl, kolik práce mu ještě zbývá. A pytle s důkazy byly zatím poloprázdné. Stále se nedalo zjistit, jestli to auto vybouchlo něčí vinou, nebo jenom náhodou.
"Detektive?" zavolala jsem na něj.
"Jo?" ohlédl se zaneprázdněně Tim.
"Já myslím, že tady je otisk!" řekla jsem a prstem ukázala na zem.
"Hned jsem tam." odpověděl a začal se prodírat bahnem směrem ke mně. Zřejmě by nerad zašlápnul nějakou další stopu.
Sklonil se ke šlápotě stejně jako já a prohlédl si ji.
"No, tak co byste s tím důkazem udělala, studentko?" zeptal se mě jako by nic. A nebylo to z legrace, vypadal přitom úplně vážně.
Pravda, trochu mě tím vyvedl z rovnováhy.
"Změřila bych to, vyfotila, odebrala vzorek a šla hledat dál." odpověděla jsem. Snažila jsem se, aby to znělo stejně lhostejně.
"No tak prosím," pobídl mě. To jako že jsem to měla udělat? Mluvit o tom je jedna věc, ale dělat to...
Měla jsem trochu problémy s otevřením kufříku, až jsem nakonec zjistila, že tam žádný světový patent není a dá se otevřít úplně normálním odklopením. Vytáhla jsem několik měřidel a postupně zkoušela, které by asi bylo nejlepší. Do měřidla, které jsem položila jako třetí, se šlápota vešla úplně celá.
Pak mi došlo, že mi Wolfe nepůjčil foťák. Podívala jsem se na Tima. "Ehm... Mohla bych...?" nevinně jsem ukázala na fotoaparát, který mu visel kolem krku. Bez problému si ho sundal a podal mi ho.
Jestli to byl ten stejný foťák jako minule, tak se tímhle kolečkem doostřovalo a tímhle fotilo. Zkusila jsem to. Přiložila jsem si čočku k oku.
Byla tam tma. Nějaká zrada.
"Máte tam krytku." poradil mi Tim. Přihlouple jsem ji sundala a znovu dala foťák k oku.
"Dejte pozor, aby se vám do záběru nezamotala ta šňůra."
Omotala jsem si ji kolem ruky a konečně zaostřila. Pak stačilo jen několikrát za sebou zmáčknout spoušť a udělat pár snímků. Vrátila jsem Timovi fotoaparát a vrátila jsem měřidlo zpátky do kufříku, přesně tam, kde bylo, aby to vypadalo patřičně důsledně.
Pak jsem byla trochu v koncích. Jak to mám proboha sebrat?
"Ze stop, které se nedají pořídit páskou ani práškem, odlijeme odlitek." poradil mi zkušeně. To trošku znělo, jako kdybych byla ve škole.
Vytáhla jsem lahvičku se sádrou. Pak mi došlo, že bez kovového rámu by to šlo těžko (ještě, že jsem hrála PC hru CSI: Miami, jinak bych nevěděla ani, že to na zemi by moha být stopa!).
"Vezměte raději větší. Vždycky je lepší větší, odkryje i to, co je našim očím skryté." řekl Tim, foťák už zase na krku.
Přiložila jsem kolem šlépěje největší kovový rám a proklepala lahvičku se sádrou.
"Sádru musíte nalít rovnoměrně, od kraje ke kraji. Nikdy ne ze středu, protože byste tím tlakem mohla stopu zničit."
Odšroubovala jsem víčko. Když se na mě díval, trochu se mi klepala ruka.
Na poslední chvíli jsem se zarazila. "Ten povrch je hrozně vlhký. Bojím se, že ten otisk znehodnotím."
Tim se usmál. "Tak ho zpevníme." sáhl do mého kufříku a vytáhl dlouhou lahvičku s rozprašovačem. "To je zpevěnující lak." dodal.
Vzala jsem lahvičku s lakem a proklepala ji.
"Nastříkejte to rovnoměrně. Měli bychom asi deset vteřin počkat, aby to stihlo zaschnout."
Mluvil strašně klidně. Když jsem ukládala do kufříku lahvičku s lakem, ruce se mi už skoro neklepaly.
Sebevědomě jsem sáhla po lahvičku se sádrou a srovnala rám, aby v něm byl otisk boty zřetelně vidět.
"Začněte od horního levého rohu rámu."
"Kolik tam toho mám nalít?"
"Až bude rám naplněný po okraj."
Tak jsem to tam lila, pomalinku, jako když na koláč dáváte polevu. Pomalu a rovnoměrně, aby se to nezničilo a aby to nepřeteklo...
"Teď chvíli počkáme, musí to trochu zatuhnout."
Zašroubovala jsem lahvičku, uklidila ji a přitom sledovala, jak sádra tuhne.
"Teď opatrně zvedněte ten rám."
Vzala jsem ho dvěma prsty z obou stran a pomalu nadzvedla. Chvíle napětí, než jsem tu věc otočila...
Povedlo se, odlitek v sádře byl úplně stejný jako stopa v blátě pod stromem.
"No výborně, to je váš oficiálně první odebraný důkaz." usmál se a odněkud vzal velký plastikový sáček. Pak ode mě rám opatrně vzal a i se sádrou ho vložil do sáčku.
Odněkud jsem zaslechla drhnoucí pneumatiky, přijíždělo auto. Speedle se ohlédl.
"No ne, ten si teda pospíšil..." řekl spíš pro sebe.
Taky jsem se ohlédla a viděla, jak z přijíždějícího auta vystupuje Rick Stetler.

To už k němu ale mířil Horatio. Bylo mi jasné, že když se Rick Stetler odvážil až sem, tak to nevěstí nic dobrého.
"Řekl bych, že si vás přijel ověřit." usoudil Speedle.
"O-ověřit?" zopakovala jsem po něm nechápavě.
"Nebojte se, prostě jen říkejte to, na čem jsme se dohodli a všechno bude OK, jo?" ujistil mě. Na důkaz svých slov mě povzbudivě pohladil po rameni.
Horatio i Rick se podívali směrem k nám. Tim mi svým pohledem dával najevo, že bych k nim měla jít.
"Time, co jim asi tak mám říct?" vyjekla jsem zoufale.
"Prostě improvizujte." odpověděl klidně. Podal mi sáček s důkazem, který jsem odebrala z bláta. "Vezměte si kufřík i tohle, kdyby snad chtěl něco vidět."
Vzala jsem si od něj sáček, zavřela jsem kufřík a vyšla vstříc těm dvěma rivalům. Kdyby něco, Horatio to jistí, říkala jsem si. Modlila jsem se, aby mě s tím chlapem nenechal ani chvíli o samotě.
Stetler vypadal tak, jak ho všichni známe - nažehlený, čistý (což s touhle částí Miami dost kontrastovalo) a s arogantním a vtíravě inteligentním výrazem ve tváři, který svědčil o tom, že vlastně ani moc inteligentní není.
"Potřebovali jste něco?" ani jsem se nenamáhala ho pozdravit, jen jsem se tázavě podívala na Horatia, jako by to byl můj šéf.
"Rick se zajímá o tvé studium, Jeanette. Co kdybys mu o něm něco řekla, aby přestal pochybovat? Vážil cestu až sem do mokřin, aby si s tebou mohl promluvit." řekl potměšile Horatio a sundal si z očí sluneční brýle.
"Ale to jste nemusel, mohli jsme se někde sejít." opáčila jsem drze směrem k Rickovi.
"Rád vidím své kriminalisty při práci." odpověděl chladně Stetler.
Od kdy jsou to tví kriminalisté? chtělo se mi říct. Radši jsem ale mlčela, protože jsem nechtěla dělat průšvih ani sobě, ani Horatiovi. Čím míň toho teď řeknu, tím líp.
"Takže slečno, co přesně tady teď děláte?" začal vyzvídat.
"Mám právě období praxe. Právě teď jsem na výjezdu do terénu." odpověděla jsem a snažila jsem se, aby to vyznělo jistě.
"To opravdu potřebujete ke svému školnímu hodnocení?" povytáhl obočí Stetler.
"No jistě." přikývla jsem. "Bez něj se nedostanu do dalšího ročníku." Mlela jsem zrovna to, co mě napadlo, ale zdálo se, že to zabírá.
"V kriminalistické laboratoři Miami-Dade se obvykle kadeti nezaučují. Můžeš mi to nějak vysvětlit, Horatio?" poslední slovo zdůraznil a myslel si, bůhví jak není chytrý.
"Jsou jisté výjimky, Ricku." odpověděl bez zájmu Horatio.
"A to jaké?" povytáhl obočí Stetler.
"To já. Zajímala jsem se o práci laboratoře už dřív a požádala jsem poručíka Cainea, zda bych v době praxe nemohla být v jeho laboratoři." vyhrkla jsem, protože mě to během vteřiny napadlo. Horatio se zdál s mým výkonem prozatím spokojen.
"Jaký studujete obor, kadetko?"
Otevřela jsem ústa, abych odpověděla, ale ta odpověď se mi náhle vytratila někam dozadu do hlavy a já ji jako na potvoru nemohla najít. Tak teda budu improvizovat, jak mi radil Tim. A když improvizovat, tak alespoň pořádně.
"Psychologie vězňů a podezřelých, cizí jazyky a z kriminalistiky loupeže a... havárie." Proto mě zavolali k tomuhle případu, chtěla jsem dodat. Ale zdálo se mi, že Horatio už mou improvizaci pochopil.
"Tohle snad není vražda, Horatio? Nezaslechl jsem v jejím zaměření nic o vraždách." mluvil s Horatiem, místo aby to říkal mně. Hm, děkuju pěkně, pane Stetlere. Byla jsem mu ale úplně volná. On chtěl skrze mě potopit Horatia.
Pocítila jsem neodolatelné nutkání mu jednu vrazit.
"Vypadá tohle snad jako vražda, Ricku?" odpověděl úsměvně Horatio a svým pohledem donutil Stetlera, aby se porozhlédl po okolí. Třeba zjistí, že tam hoří, napadlo mě.
"To je váš důkaz?" ukázal na plastikový sáček v mé ruce, skrz který prosvítal rám se sádrovým odlitkem.
"Ano, před chvílí jsem ho zajistila." odpověděla jsem a snažila se, aby to znělo dostatečně profesionálně.
"Úplně sama?" zasmál se zlomyslně.
"Ne, pod dohledem detektiva Speedla. Dávám si pozor, abych s ničím nemanipulovala sama."
Stetler si mě prohlížel, jako by hledal sebemenší záminku, na čem mě ještě nachytat, třeba můj účes nebo moje kalhoty. Ale evidentně nic nenašel, protože řekl: "Dobře. Vraťte se ke své práci."
Otočila jsem se a zamířila k policejnímu hammeru, abych tam důkaz odložila. Bohužel (nebo bohudík?) jsem zaslechla ještě malý útržek rozhovoru těch dvou mužů.
"Slyšel jsem správně, Horatio? Tys ji přiřadil pod Tima Speedla?"
"Je to jeden z mých nejlepších lidí, Ricku, proč o tom vůbec pochybuješ?" protáhl Horatio a zadíval se do dálky.
"Pověst i kariéra detektiva Speedla jsou právě teď dost vrtkavé. Nezdá se mi jako nejlepší nápad určit ho za jejího školitele." protestoval dál Stetler. Snažil se mluvit vlídným tónem, ale my všichni, kdo jsme ho slyšeli (jen tak náhodou se u služebního auta objevila Calleigh, protože "jako" zapomněla nějaký nástroj a Alexx si "jako" šla pro nové rukavice, u vedlejšího močálu stál Eric, "jako" že tam něco fotí - chtěli jsme to prostě slyšet, no), jsme věděli, že jen hledá, na čem by Horatia nachytal. Ani jsem nedýchala, jak jsem se modlila, aby se to neprovalilo.
"Ale Ricku, jejím školitelem jsem já." řekl klidně a s úsměvem. Stetler se navenek usmíval, ale uvnitř jeho to bublalo a vřelo, to bylo vidět.
"Pokud udělá nějakou chybu a přitom bude pod Speedlovým dohledem, odneseš to ty, Horatio."
"Víš co, Ricku?" řekl Horatio, nasadil si brýle a otočil se k němu zády, měl v plánu vrátit se ke svému týmu a pomoci mu s vyšetřováním. "Jsem ti opravdu vděčný, že jsi jezdil až sem a že si děláš starosti, ale tohle už nech na mně."

Když Stetler odjel, zpozorovala jsem, jak se na mě Speedle tázavě dívá. Ukázala jsem mu zvednutý palec, aby věděl, že improvizace tentokrát vyšla na jedničku. Viditelně si oddychl.
Takže vrtkavá kariéra, jo? Až toho Stetlera dostanu, tak teprve uvidíme, čí kariéra bude vrtkavá.
Vydala jsem se prohledávat další část místa činu. Kousek ode mě byla Natalie a fotila něco na trávě. Zadívala jsem se do močálu. Něco se mi na něm nezdálo - nějaká kláda se zasekla u okraje a nechtěla plavat dál. Na tak hluboký močál se mi to zdálo dost neobvyklé. O něco se tam šprajcla. Vedle mě se po chvíli objevila Natálie. Zřejmě si toho všimla také.
"Divné chování na kládu, nemyslíte?" usoudila jsem.
Přikývla a zachycenou kládu pro jistotu vyfotografovala. "Moc klád jsem teda ještě nepotkala, ale tahle je doopravdy zvláštní."
Po focení nastal čas kládu vyprostit a zjistit, co jí zatarasilo cestu. Natálie ani já jsme s ní ale nedokázaly pohnout. Naštěstí si nás všiml Eric a přispěchal nám na pomoc. Podal mi foťák, asi chtěl, ať mu ho podržím, pak zabral a kláda byla venku.
Na světlo boží vyplavala láhev plná benzínu. Okamžitě začala barvit vodu kolem dohněda (od její předchozí barvy to ale stejně nebyl žádný velký rozdíl).
Natálie láhev vzala a zajistila. Další ohledání prý proběhne až v laboratoři, vysvětlila nakonec.
"Řekl bych, že tohle místo činu už bude čistý." ozval se Ryan.
"Tam vzadu už nic není." dodal Tim, když k naší skupince přišel taky. Prohlédl si Ericovy namočené nohavice a pak se šibalsky zasmál. "Nějak smrdíš, člověče."
"Mám tě tam hodit?" zamračil se Eric.
"Ta žena nám moc nepomohla. Prý zkrátka uslyšela ránu a pak už nic." řekla Yelina, která k nám právě přicházela a která měla za úkol vyslechnout dva přeživší. Ostatní dva mrtvé už si odvážela Alexx na patologii.
"Ale co dělali s džípem uprostřed miamských bažin?" nešlo do hlavy Calleigh.
"Už jsem volal hasičům, že jsme to zajistili, ať to přijdou uhasit. A taky odtahovku, aby to auto odvezla do laboratoře." přidal se Frank s mobilem v ruce.
"No přátelé, sice nevíme kdo, proč a jak, ale rozhodně víme, že tahle nehoda rozhodně nebyla náhoda." zakončil to Horatio.

Pár novinářských momentek nakonec.

Že se mám do detailu držet plánu, mi Ryan připomínal už v autě.