Horatio Caine: Pro mě, pro vás, pro ostatní, ale nikdy ne pro sebe

Dvanáctý den v Miami už jsem měla plnou hlavu toho, že pozítří odlétám, takže jsem úplně zapomněla na tu nejdůležitější věc - vždyť já ještě neměla rozhovor s Horatiem!!! Na nejdůležitějšího člena týmu bych málem zapomněla! Jsem já to ale tele. Stačilo ale jednou jedinkrát za ním přijít a poprosit: "Horatio..." a on okamžitě s úsměvem odpověděl: "Kdykoliv, kde budeš chtít a na cokoliv se budeš chtít zeptat." Ne jako ti ostatní (viz Speedle, který tvrdil, že rozhovor nepotřebuju, protože on se nepovažuje za dostatečně zajímavou osobnost nebo Wolfe, kterého jsem pro jistotu zpovídala v autě). Horatio je prostě chlap. A jako chlap řeší i situace. Vtíravou novinářku nevyjímaje. To, že jsem na něj málem úplně zapomněla, jsem mu raději neříkala... On mi totiž za tu dobu tak přirostl k srdci a tolik jsem si ho oblíbila, že se mi zdálo, jako bych ho už znala sto let. A nějaký rozhovor tedy nebyl potřeba...

Horatio navrhl sejít se v malé restauraci La Garza. "Ale neříkal jsi, že se s vámi kvůli Stetlerovi nemám ukazovat na veřejnosti?" nechápala jsem. Horatio odpověděl něco v tom smyslu, že je můj šéf a že nevidí žádný důvod se se mnou neukazovat na veřejnosti. Navíc, teď už stejně nic nehrozí. To mě zahřálo u srdíčka. Opravdu moc.

Když jsem dorazila k restauraci, spatřila jsem zrzavého poručíka spokojeně sedět u jednoho ze stolů. Zrovna u něho byl číšník a on objednával jídlo.

A to jsem si říkala, že už dneska nic jíst nebudu. Horatio kývl na důkaz díků a číšník se vzdálil.

Sluníčko ozařovalo poručíkovu spokojenou tvář. Dnes konečně dostal toho chlapa, kterého se snažil chytit už jedenáct let . Vlastně jsem si na rozhovor nemohla vybrat lepší den.

"Přeji krásný večer, Horatio." řekla jsem tajemně, když jsem si sedala.

"Moc ti to sluší." usmál se na oplátku. A to jsem se bála, že hluboký výstřih červeného trička kombinovaný s bílými kalhotami bude moc odvážný. Evidentně se mu to líbilo.

Trochu jsem zrudla. Byl k zulíbání.

"Objednal jsem jídlo, doufám, že ti to nevadí."

"Ale ne," zakroutila jsem hlavou. "Copak budeme mít dobrého?" vyzvídala jsem a přitom se začala hrabat v kabelce.

"Uzeného lososa. Je to místní specialita."

"No skvěle, na ryby si potrpím v jakékoliv situaci."

Dostala jsem chuť převrátit kabelku naruby. On tam prostě nebyl! Sakra, sakra, sakra! SAKRA! Ten nejdůležitější rozhovor a já ho musím nechat v hotelu! Vzápětí jsem si vzpomněla, že od té doby, co jsem ho přinesla od Natalie, zůstal připojený v mém počítači. Tam mi teď nebyl moc platný.

"Ale ne," zasténala jsem.

"Copak?" zeptal se Horatio nevzrušeně. Musím říct, že v tom šedivém obleku se mi líbil mnohem víc, než v tom tmavém. Tak nějak na něm ten jeho policejní odznak víc vynikal.

"Zapomněla jsem diktafon. Nebudu si moct tvoje odpovědi zaznamenat."

Horatio vzal moji ruku do své, čímž ji donutil přestat se přehrabovat v kabelce jako zběsilá a donutit tak diktafon, aby se tam zčistajasna zjevil. Když se mě dotknul, tázavě jsem se na něj podívala.

Z jídelny se vynořil okouzlující číšník se dvěma lososy na talířích. Když spatřil Horatia, jak mě jemně drží za ruku, lehce se na nás pousmál jako že to chápe (vůbec nic nechápeš!), položil před nás jídlo, popřál nám dobrou chuť a běžel k dalšímu stolu.

Horatio mě držel, ačkoliv se na nás díval číšník a možná pár dalších lidí sedících okolo. A stejně tu ruku ze mě nedal dolů. Většina chlapů by to už dávno udělala. To bylo neuvěřitelně milé a něžné. Lehce jsem se pousmála.

"Tak víš co, Jeanette? Uděláme to bez diktafonu. Uděláme si rozhovor jenom pro nás dva."

Jediným upřímným úsměvem jsem s ním souhlasila.

"Ale ještě předtím se pojďme najíst."

Sundal ze mě svou dlaň až ve chvíli, kdy ruku potřeboval proto, aby mu nevypadl příbor.

Dala bych si ještě, tolik mi ten losos chutnal, ale nechtěla jsem vedle poručíka Cainea vypadat moc hladově. A tak jsem se radši začala věnovat rozhovoru. Bez diktafonu, prostě jen tak...

... a laboratoř? Kolegové? Miami?

JC: Prozradíš mi, jak dlouho už v téhle branži děláš?

HC: (-- usmívá se --) No, nějaký ten pátek už to bude. Asi sedm let jsem pracoval u pyrotechniků, pak jsem dostal nabídku pracovat v kriminalistické laboratoři v New Yorku nejen jako laborant, ale též jako vyšetřovatel. Takže policistu dělám už dvacet tři let, jestli dobře počítám.

JC: Tedy před svým současným týmem jsi měl ještě jiné partnery.

HC: Jednoho. Ano.

JC: Proč jste se rozešli?

HC: Byly v tom jisté… pracovně-soukromé záležitosti.

JC: Povíš mi o tom víc? Diktafon nemám, Horatio…

HC: A já bych ti to možná řekl, i kdybys ho měla, Jeanette. Asi víš, že jsem kdysi pracoval v New Yorku…

JC: Ano, od Tima jsem se dozvěděla, že jste spolu pracovali v New Yorku a pak jste spolu přešli do Miami, ale nic konkrétnějšího mi neřekl.

HC: Tehdy jsem měl spolupracovníka. Ohledně jednoho případu se vyskytly problémy. Můj partner se tenkrát do něčeho zapletl. Já jsem o tom věděl. Ale než abych ho prozradil, raději jsem suspendoval.

Na poručíka Cainea se mi tento čin zdál víc než obětavý.

JC: Bylo to v případu ohledně Resdena, že?

HC: Jsi neobyčejně informovaná novinářka.

Nechtěla jsem už vyzvídat nic ohledně jeho praxe v New Yorku. Věděla jsem, že to nebylo nic lehkého a že si odtamtud přivezl špatné zkušenosti.

JC: Tak proto od té doby raději vyšetřuješ sám?

HC: Ano, jako vedoucí vyšetřovatel vedu případy vždy sám. Je mi milejší mít pod sebou několik lidí, na které se mohu bezmezně spolehnout, ale už nejsem schopný spolehnout se na někoho dalšího, kdo by se mnou vedl případ. Už prostě nevěřím druhým. Odteď věřím jen svému týmu a jen sám sobě.

JC: Povíš mi něco o svých laborantech? Jak je vidíš ty sám?

HC: Chceš to od nejstaršího? Nebo od nejšikovnějšího? (-- usmívá se --)

JC: (-- smích --) Jak chceš.

HC: Tak já začnu třeba Calleigh, mojí profesionálkou přes střelivo a fyziku. Vždycky jsem si myslel, že neexistuje neomylný člověk. To ale trvalo jen do doby, než jsem poznal Calleigh. Po studiích nakráčela sebevědomě do mojí laboratoře s tím, že se zajímá o kriminalistiku a jednou by se chtěla stát detektivem. Ukázala mi, co umí ohledně zbraní a když jsem zjistil, kolik toho ví o kriminalistice, nemohl jsem ji nevzít. Dokonce i Tim, který se mnou tehdy už pracoval, řekl, že z ní má trochu strach. Je to opravdu profesionálka, pokaždé ví, jak se v dané situaci zachovat, umí si prosadit svou a nebojí se dát najevo, co si myslí. Má ty nejlepší vlastnosti, jaké kriminalistka vůbec může mít.

JC: Musím říct, že i na mě tak působila. Co Eric?

HC: Líbí se ti?

JC: (-- smích --) Které by se nelíbil. A můj typ je spíš Tim. To se přiznám.
HC: (-- usmívá se --) Eric je vycházející hvězda nad monotónním chodem naší kriminalistické laboratoře. Moc dobře si vzpomínám na naše první setkání. Tenkrát pracoval jako řidič. A už tenkrát - ačkoliv jako pouhý řidič - to byl právě on, kdo mě v jednom případu upozornil na vražednou zbraň, kterou jsem přehlédl. Nakonec se pro ni i potopil na dno řeky. Navrhl jsem mu, že pokud si dodělá policejní školu, podržím mu u sebe místo. Jeho cílevědomost a charisma na mě už tenkrát skoro dýchala. Svého nejlepšího potápěče a experta přes otisky prstů a vozidel si nesmírně cením, stejně jako většina dívčí populace tohoto města.

JC: O tom nepochybuji. Co mi povíš o Alexx?

HC: Alexx, to je jedno velké ztělesnění klidu a rovnováhy. Mrtvým, kteří prošli jejíma rukama, bylo dopřáno té nejvyšší úcty a důvěry, tím si můžeš být jistá. Pro svoje děti je dokonalá matka, pro svého muže je dokonalá manželka, pro své kolegy je dobrou rádkyní, spolupracovnicí a přítelkyní, pro mrtvé, kteří se jí dostanou na stůl, je tím nejlepším, co je během jejich posledních hodin na Zemi může potkat. Je skutečně nenahraditelná. A nikdy nedělá chyby. Toho si nesmírně cením.

JC: Měla jsem z ní stejný pocit. Myslím, že každému, kdo se s ní někdy setká, bude dopřáno neobyčejné úcty. Jak vidíš Timmyho?

HC: (-- usmívá se, zatímco Jeanette Croft uvědomujíc si své neprofesionální přeřeknutí pěkně rudne --) Tak Timmyho, povídáš? (-- povytáhne obočí --) Tima mám ve svém týmu nejdelší dobu. Začínali jsme spolu v New Yorku, jak asi víš. Seznámili jsme se už za dob jeho studií na univerzitě, shodou okolností to bylo taky během vyšetřování jednoho případu, tehdy v tom případu figuroval jako svědek. Klíčový, podotýkám. Náhodou se mi dostala do rukou jeho závěrečná práce o důležitosti biologii v kriminalistice a tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu to s ním zkusit. Už tehdy mě - myslím - považoval za svůj vzor. Dnes bych za Tima dal ruku do ohně. Je to nejzkušenější člen z mého týmu, nemám problémy s tím, svěřit celý případ jen do jeho rukou. Vždy si se vším poradí. A pokud ne, stačí ho jen trochu navést správným směrem. Je sice trošku uzavřený do sebe, trochu flegmatik, je tvrdohlavý a někdy malinko nepředvídatelný a má nízkou sebedůvěru, ale jinak se ti vůbec nedivím, že se ti líbí.

JC: Řekla jsem, že je to pouze můj typ. Vlastně ani Ryan není k zahození…

HC: Ryan? Mladý pan Wolfe je v mém týmu nejkratší dobu. Všichni se mu to snažíme zjednodušit. Často soupeří s Ericem, někdy se stane, že si prostě dva lidé navzájem nesednou. Ale oba jsou dost profesionální na to, aby to nenadělávalo zbytečné problémy. Pořád se cítí jako nováček, občas je to trochu zmatkář. Povětšinou dělá nejvíce chyb. Ale vždycky se poučí. Trochu hůř sice navazuje kontakt s lidmi, ale věřím, že i tohle se časem zlepší. Má nízké sebevědomí, což mě trochu mrzí. Ale pokouším se ho podporovat. Mám ho rád.

JC: Ano, když jsem dělala rozhovor s Ryanem, zdál se mi trochu nervózní. A velmi nesmělý, tak moc, že se mi to zdálo až arogantní. Ale jak vidím, uvnitř schránky je jiný, než jaký se zdá být na povrchu.

Ohledně Natalie ale prý bylo pár problémů…

HC: Předtím mi ale dovol podotknout, že to v žádném případě nebyla její vina. Ačkoliv její počáteční úmysly možná byly stejné jako úmysly těch, kdo ji sem nasadili, časem se to změnilo vlivem nás a naší práce. Pro nás všechny to tehdy bylo dost těžké, ale pro ni to bylo vůbec nejtěžší. Zároveň ale nikomu nevyčítám, že ji tolik odsuzovali. V současné době ji ale bereme za důležitého člena týmu, její znalosti ohledně DNA jsou opravdu ceněné. Nikdo z nás už nemá absolutně žádný důvod jí nevěřit…

JC: (-- záhadně se usmívá --) Jak moc máš rád Yelinu?

HC: Miluju ji, jako manželku svého zesnulého bratra, Jeanette.

A všichni víme, že když ty máš někoho rád, pak je ten člověk v tom největším bezpečí a je opatrován tou nejkrásnější láskou, chtělo se mi říct.

… v soukromí?

JC: Neboj, vím, jak je tvé soukromí zahaleno tajemstvím, možná i před tebou samotným. Mám jenom pár otázek, Horatio.

Jak jsi nesl smrt bratra Reymonda?

HC: Špatně. Ale nikdo neumře, dokud ho budeme mít stále v srdci, ačkoliv jeho tělo bude už dávno pohřbené, Jeanette. (-- pousměje se --)

JC: Prozradíš mi něco ze svého dětství?

HC: Snad jen to, že je to už hodně dávno, co maminka umřela, a že jsme s Reyem neměli dětství plně lunaparků a dětských radovánek. Bratr byl po její smrti jediný kdo mi zbyl.

Ale dost už o mně. Nechceš mi o sobě povědět něco ty?

Tak to mě dostalo. Vyhovovalo mi, jak mi všichni ochotně odpovídali a že byli tolik upřímní. Ale prozatím se mi nikdy nestalo, že by oni projevili zájem o mě, že by se mě taky chtěli na něco zeptat.

JC: A co chceš vědět krom toho, že se mi líbí Tim?

HC: (--povytáhne obočí--) Takže se ti přeci jen líbí…

JC: (-- rudne --) Ty jsi věděl, že to ze mě nějak dostaneš. Vždyť ty bys donutil promluvit i němého! Co ti budu povídat? Jsem jen obyčejná studentka knihovnictví na úplně obyčejné Táborské škole v té nejobyčejnější České republice.

HC: Obyčejná studentka knihovnictví, která se velmi vyzná v novinářské profesi a která nám pomohla vyšetřit případ.(-- každé druhé slovo zdůrazňuje--)

JC: Ale kdybys ke mně nebyl ty a tví lidé tak vstřícní, tak bych vám ten případ vyřešit nepomohla.

HC:(-- jen se usmívá, ale neodpovídá --)

JC: Myslím, že je to všechno, co jsem se chtěla dozvědět, Horatio. Mnohokrát ti děkuji za tvůj čas, za dobrou večeři a za krásný večer. Moc to pro mě znamená.

HC: To pro mě taky, Jeanette, pro mě taky. Užij si zbytek svého pobytu v Miami.

JC: Nikdy na Tebe nezapomenu. Na nikoho z vás.

HC: To ani my ne.