Eric Delko: Okouzlující a hlavně vysmátý!
Pravda byla taková, že jsem na Erica musela ještě chvíli čekat. To nebylo nejslušnější, nechat dámu takhle sedět, ale co, byla jsem ráda, že si na mě vůbec někdy našel čas. Mezitím jsem si objednala nějaký koktejl. Na nápojovém lístku vypadal neškodně, ale ve skutečnosti, když mi ho donesli, byl celý modrý. Ale co, řekla jsem si, když už být v Miami, tak to mít se vším všudy. To znamenalo pít i jejich pití. Ten koktejl se mi zhruba po hodině zbarvil do fialova. To už ale u mého stolu seděl i Eric. Zrovna hráli tu novou pecku od Rihanny, ten song se jmenuje Te Amo.
Seděla jsem v baru s Ericem Delkem a poslouchala Rihannu.
No ty vole.
Ještě předtím jsem ho spatřila v bílé košili a světlých kalhotách, se slunečními brýlemi na očích, jak míří k baru a rozhlíží se kolem. Zřejmě to byl jeho oblíbený podnik, cestou mával na spoustu lidí (většinou holek), některé z nich dokonce oslovoval jménem. Raději jsem si vytáhla brčko z úst (doufala jsem, že z toho koktejlu nebudu mít modrou/fialovou pusu) a zamávala jsem mu. Bylo mi hloupé na něj přes celou pláž křičet "Ericu" nebo "detektive Delko", tak jsem mu jen dala najevo, že tam sedím, a že jsem ho poznala, a usmívala jsem se na něj. Jakmile mě spatřil, zazubil se, přidal do kroku a vmžiku byl u mého stolu.
"Zdravím," řekl, když se posadil. Poté si sundal brýle a podal mi ruku. "Eric."
"Já vím," usmála jsem se a stiskla jsem mu ruku. "Jeanette. Ráda vás poznávám."
"I mě těší."
Teda holky, celou dobu se nepřestal usmívat s tím jeho zářivě bílým chrupem, takže jsem se chvilkami bála, abych neztratila nit, nezůstala na něj civět a abych si ho jen zvědavě neprohlížela jako čerstvě rozbalený vánoční dáreček. Byla jsem poněkud nervóznější než když jsem se sešla s Calleigh, přeci jen, my holky to spolu zvládneme, ale s Ericem? S Ericem Delkem, který má atlatickou postavu vypracovanou z toho věčného policejního potápění? S kůží opálenou od sluníčka, která nikdy nevybledne, s tak sympatickým, pohledným a souměrným obličejem?
Raději jsem vytáhla diktafon.
"Horatio vám už asi říkal..."
"Hej," přerušil mě. "Jsem Eric. Co takhle si tykat?" navrhnul.
"Dobrá," musela jsem určitě zrudnout. "Takže Horatio ti už asi říkal, proč všechny ty rozhovory..." diktafon mi vypadl z ruky. Zrudla jsem ještě víc.
Dělal jako by nic, sáhl po něm a prostě mi ho podal. "No popravdě, vím to od Calleigh."
"No, to je jiná." zasmála jsem se. "A co ještě Calleigh říkala?"
"Že jsi milá a vypadáš celkem inteligentně." odvětil a zamával další dívce, která kolem nás prošla . Tu pojmenoval jako Debbie.
"Kdybych se ptala na něco nevhodného, samozřejmě nemusíš odpovídat..."
Chápavě přikývl.
Na diktafonu jsem tedy stiskla tlačítko Record.
Opět v rozhovoru platí zkratky JC (= Jeanette Croft) a ED (= Eric Delko). Odpovědi jsem se snažila přesně přepsat tak, jak byly řečeny. Jestli se mi to povedlo, to ať usoudí Eric ;)
JC: Jen pro upřesnění - co všechno u kriminálky je jen a pouze tvoje specializace?
ED: (--hrdě--) Jsem hlavní policejní potápěč. Ba ne (--směje se--), nevím, jestli zrovna hlavní, to nikde napsáno není, ale podle Horatia jsem jeho nejlepší policejní potápěč. Takže tak. Jakmile se jde pod vodu, hned je mi jasné, že to budu dělat já. Dále je mým oborem identifikace drog. A taky otisky. Otisky prstů jdou vždycky ke mně. Pokud ale na místě činu zanechá nějaký předmět otisk, volají mě na to, abych to identifikoval. Podle stop pneumatik a vzorků taky dokážu rozeznat jednotlivé druhy vozidel.
JC: Máš nějaké jazykové dovednosti?
ED: No dovol? (--směje se--) Jistě, že mám. Copak neslyšíš mou perfektní angličtinu? (--znovu se směje, tentokrát jsem se musela smát taky--). Mimoto ale taky hovořím plynule rusky.
JC: Jak dlouho jsi u kriminálky?
ED: No, nějaký ten pátek už to určitě bude. Dělám u policie sedmým rokem. Ale zeptej se Tima, ten by to měl vědět nejlíp (--zřejmě naráží na to, jak ho detektiv Speedle zaučoval...--).
JC: Neboj, zeptám. Je pravda, že sis kvůli Horatiovi dodělal policejní akademii?
ED: Nojo, už to tak bude. Tehdy jsem při jednom z případů Horatiovi pomohl najít vražednou zbraň. Měl jsem jen diplom z chemie a to mi k ničemu nebylo. Abych mohl pracovat u policie, musel jsem si dodělat policejní akademii. Horatio slíbil, že mi v laborce do té doby podrží volné místo. A svůj slib splnil. Hned jak jsem přišel, dal mě pod Tima Speedla a Calleigh. A zbytek už znáš.
JC: Kterého z kolegů si vážíš nejvíc?
ED: To se nedá takhle přesně říct. Samozřejmě, že si všichni bez výjimky nejvíc vážíme Horatia. Ale jestli se ptáš, koho z kolegů mám nejradši, to ani sám nevím. Všichni mi pomáhají, já se snažím pomáhat jim a všichni navzájem spolupracujeme. A řeknu ti, že i když se občas chytnu s Ryanem, neznamená to, že bych si ho méně vážil.
JC: Ale nějaké z kolegyň si určitě vážíš hodně...
ED: Hele, jestli narážíš na mě a Natálii tak to už je za námi! (--směje se--) Zpět k otázkám o práci, prosím...
JC: Dobrá, promiň. Však na to soukromí ještě dojde. Zajímalo by mě, jestli na práci v terénu má nějaký vliv počasí?
ED: Má a velký. V souvislosti se sbíráním důkazů s okolnostmi se také určuje, jaké bylo na daném místě v době spáchání zločinu počasí. Může to mít velký vliv na některé stopy. Samozřejmě když dorazíme na místo činu pozdě a mezitím nám zmokne, je to taky problém. Pak už musíme vycházet z důkazů, u nichž se vyloučí poškození deštěm. Ale to se tady v Miami moc nestává. Jsou tu minimální srážky.
JC: Kolik laboratorních techniků celkem je v kriminalistické laboratoři Miami-Dade?
ED: Včetně mě? Něco kolem třicítky.
JC: Vzpomínáš si na nějaký zajímavý případ?
ED: Jo, vzpomínám si na hodně zajímavých případů. Záleží na tom, jestli myslíš originalitu zločince, nechtěné zločiny, uprchlí pachatelé, ti, které jsme nemohli chytit, nebo ty pověstné "nehody"...
JC: Tak třeba nějaký pachatel, kterého jste nemohli chytit...
ED: Takových už taky pár bylo. Řeknu ti, že když se něco takového stane - když víš, že ten člověk to udělal, ale nemůžeš ho poslat za mříže jen proto, že má nějakou hloupou imunitu nebo proto, že soudce nepřijal tvoje důkazy jen proto, že tě nemá rád - jsme z toho všichni trochu mimo. Vyšetřování pak přijde celé nazmar a ten zločinec si dál může páchat zločiny. Pak jen vyčkáváme na chvíli, kdy po něm budeme moci jít - až udělá něco, kam jeho imunita nesahá nebo až šlápne vedle... Dost dobře si pamatuju na dva takové případy - Clavo Cruz a Resden. Oba dva se nám ale už podařilo poslat tam, kam patří. Než k tomu ale došlo, ten pocit frustrace byl přímo ubíjející.
JC: Kolik času strávíš - tak zhruba - analýzou jednoho důkazu?
ED: Jak kdy. Záleží na typu důkazu a na míře jeho zachovalosti. U mě to v průměru bývají 3 - 5 hodin.
JC: Neodpustím si nějaké osobní otázky hlavně kvůli českým fanynkám...
ED: (--směje se--) Jen do toho! Mě neurazíš otázkami o věku.
JC: Pocházíš tedy z Floridy nebo z Kuby?
ED: Podle oficiálního, nezfalšovaného rodného listu - z Kuby. Narodil jsem se na Havaně. Rodiče se odstěhovali do Miami až když už jsem byl na světě. Ale třeba moje sestra Marisol už pochází z Floridy.
JC: Co rád jíš?
ED: Potrpím si na exotickou kuchyni. Mimochodem - můžeš mi říct, jak ti tyhle otázky pomůžou nachytat Stetlera? Budeš mu podávat mexické ragú? (--směje se--)
JC: To kdyby ti třeba nějaká čtenářka mého blogu chtěla něco uvařit. Řekni, co rád děláš ve volném čase? Mimochodem - dobrý nápad s tím ragů. Že bychom mu tam třeba přimíchali víc kari...
ED: Nejsem takový ten typ, který sedí doma v knihách nebo se stará o domácnost. Když zrovna nepracuju, tak žiju. Rád chodím mezi lidi - hrát volejbal na pláž, v noci někam do baru, když jsem sám, rád se chodím potápět. Ono to chce docela trénink. Někdy se mi podaří vytáhnout ven i Tima nebo Coopera. Ale ti dva se neumějí odvázat. (--opět smích--)
JC: Takže když někde paříš nebo hraješ volejbal, obvykle narazíš na nějakou ženskou...
ED: Jo. A nejen na jednu!
JC: Kolik už jsi měl holek?
ED: A myslíš za celý život nebo jen letošní rok?
JC: Jak rychle to proboha střídáš?
ED: Já vlastně nerad střídám. Na tyhle věci mám ale dost smůlu. Buď po čase zjistím, že ta holka má úplně jiný zájmy než já, nebo se mnou prostě nevydrží kvůli mému pracovnímu vytížení. Někdy mě to opravdu mrzí. Ale myslím, že my všichni máme tenhle problém.
JC: Máš nějaké domácí zvíře?
ED: Vždyť by umřelo! Sám se doma zastavím jen občas.
JC: Co ty a tvé kolegyně?
ED: Sama uznej, že některé z nich jsou doopravdy přitažlivé! (--smích--)
JC: Otázky ohledně tvého... ruského otce zůstaly poněkud nezodpovězené...
ED: Co ti budu povídat? Jasně, že mě trochu překvapilo, když jsem to zjistil. Jako policista jsem ani neměl právo mu pomáhat. Jenže nelze zapřít někoho, kdo vám dal život. Můj otec je moje krev.
JC: Chodíš momentálně s někým?
ED: Teď v tuhle chvíli? Ne. Ale v mém případě se tenhle stav dá změnit z hodiny na hodinu. (--smích--)
JC: Myslím, že to bude už všechno. Díky za tvůj čas.
ED: Rád jsem tě poznal, doufám, že se nevidíme naposledy.
Ještě, že jsem ten diktafon vypla, už mi skoro docházela páska. Dopila jsem svůj koktejl (v této chvíli byl už zelený a pomalu šel do žluta) a diktafon vrátila do kabelky.
"Páni, sex on the beach? To je silná šťáva i na Miami." smál se Eric.
"Pěkně barevnej sex." dodala jsem.
U našeho stolu se objevil číšník. Chtěla jsem vytáhnout peníze, ale Delko mě zarazil.
"Dáš si ještě něco?"
Zakroutila jsem hlavou, ve snaze vyhrabat tu zatracenou peněženku.
Eric podal číšníkovi nějakou bankovku a já jen tiše zamumlala: "Díky."
"Není zač." usmál se a zandal svojí peněženku do kapsy. "Jsem tu autem. Nechceš někam hodit?"
"Snad do hotelu, bydlím ve Fontaineblau Resort." zaprosila jsem.
"To je na Collinsově, že jo?" ujišťoval se a nasadil brýle. Vstala jsem a zamířila z baru ven. Auto měl trošku daleko, čekala nás nejdřív pěkná procházka po pláži (uznejte, že postavit parkoviště na pláži by bylo dosti urážlivé).
Člověk by řekl, že by v noci mohla být alespoň trochu zima. Jenže vzduch byl i v té tmě tak neuvěřitelně teplý jako za bílého dne, a nepochybně ohříval i moře, které šplouchalo vedle nás.
Řeknu vám, ten Eric je vážně pohodář. Dokázal se bavit snad o všem. Šli jsme přes pláž asi kilometr, než jsme se dostali k jeho autu, ale v jeho společnosti to rychle uteklo.
Vyložil mě přímo před hotelem, na to by se nějaký taxikář ani náhodou nezmohl. Poděkovala jsem mu za rozhovor i za odvoz, slíbila, že se ještě uvidíme a zamávala jsem mu. Pak už jsem jen sledovala, jak mi jeho moderní Seat mizí z dohledu.
Musím říct, že jsi Ericu třída. Já být tvoje děvče, tak tě nepustím! :D Příští rozhovor by měl proběhnout s Yelinou, tak uvidíme, snad to vyjde. Protože jak všichni víme, pracovní doba v Miami nikdy nekončí...
Komentáře
Okomentovat