Den třináctý: 13, (ne)šťastná 13...

Státní návladní důkazy prostě přehlédnout nemohl. Vzal je. Vzal úvahu rychlost, během které jsme případ vyřešili, vzal v úvahu spolehlivost kriminalistické laboratoře, která dokázala s takovou rychlostí analyzovat důkazy a dostat pachatele, vzal v úvahu, že policisté byli ochotní vzít si na starost jednu studentku kriminalistiky a ukázat jí, jak to v laboratoři chodí. Vzal v úvahu, pohotové jednání některých policistů, díky kterým jsem nepřišla o život. Vzal v úvahu, že detektivovi Speedlovi neselhala pistole. Vzal v úvahu, že jsme zavřeli jednoho z největších zločinců v Miami i v New Yorku.

A konečný výsledek? Federální policie zvážila své názory ohledně kriminalistické laboratoře. Obdivně na kriminalistickou laboratoř najednou koukali nejen oni, ale i Interpol, který vzal celou věc do rukou téměř okamžitě po uzavření případu, nejen proto, že oběť byla jedním z jejich kolegů. Prošetřování všech předchozích případů ohledně pana Lasery začne co nevidět. A to jak v Miami, tak v New Yorku.

Úkol je splněn: teď už federální policie nikdy nebude pochybovat o spolehlivosti kriminalistické laboratoře a už nikdy nebude moci vyhrožovat, že "federální financování kriminálky Miami by náhodou mohlo skončit". Přijela jsem jim vylepšit reputaci a to se nám povedlo. Vyřešili jsme případ a nikdo - a dokonce ani já - nepřišel o život ani k újmě. To, že jsem ve skutečnosti novinářkou, se naštěstí neprovalilo. Malý Eduard Ramirez se našel.

Zatímco v den, kdy jsme ohledávali místo činu v bažinách s ohořelým autem se zdálo, že se na Miami snesl samotný hněv boží, dnes to bylo... jiné. Volné. Už se nikdo o svůj život nebál. Už jsme se na sebe usmívali. V srdcích ale přeci jen zůstal temný závoj ztráty, kterou utrpěla nebohá rodina pana Petersona.

Důležité je ale, že jsme je dokázali pomstít.

Zbývalo se s ním už jen rozloučit. A ačkoliv postoj policistů ke smrti pana Petersona a jeho rodiny byl poněkud profesionálnější, než postoj jeho rodičů, ani my jsme se nemohli zbavit toho smutku, vědomí, že v jednu chvíli prostě na světě jste a v další vteřině může najednou být všemu konec.

Kvůli pitomým šekům.

Kvůli pitomým nahrávkám.

Kvůli pitomé práci.

Čtyři lidské životy. A jen pro takové blbosti.

Na jednou se všechny ty uzavřené případy zdají tak smutné, tak neuvěřitelné, tak všední.

Já mám za sebou jen jeden případ a mé pocity jsou všelijaké. Jak jsou na tom ale ti, kdo už uzavřeli desítky případů?

Třináctý den v kriminalistické laboratoři se důkazy opět s největší pečlivostí zapečeťovaly do sáčků, vkládaly do krabic a ty se následně s nápisem CLOSED umístily do skladu, který obývá už tolik důkazů, tolik krabic, tolik lidských životů, které byly uzmuty násilím...

Když jsem odpoledne dorazila do kriminalistické laboratoře, Horatio na mě čekal na recepci.

"Zdravím tě, Jeanette." usmál se.

"Dobré odpoledne, Horatio."

"Jeanette, jsou tu dva federální policisté. Chtějí se tě zeptat na něco ohledně té tvé praktické výuky tady v laboratoři..." z jeho tónu hlasu mi bylo naprosto jasné, že zase budu muset improvizovat.

"Dobře." přikývla jsem. "Co jim mám říct?"

"Přeci pravdu. Odpovídej přesně na to, na co se tě budou ptát." poradil mi Horatio.

"Dobrá." souhlasila jsem.

"Prosím, pojď se mnou. Doprovodím tě."

Byla jsem mu vděčná. I kdyby se mnou ve výslechové místnosti bylo padesát federálních policistů, neznervózňovali by mě, pokud bych věděla, že jen o pár kroků dál stojí Horatio, a dává na mě pozor.

Ve výslechové místnosti už na mě čekali dva federální policisté. Vysoká žena s vlasy staženými do drdolu a upravený muž v obleku. Oba vypadali důstojně a nedůvěryhodně, ale ne zákeřně. Stetler to nebyl. Horatio mi přece slíbil, že už se s ním nebudu muset setkat. Dodržel to. Je to doopravdy úžasný člověk.

Horatio mi otevřel dveře do výslechové místnosti. "Neboj se, budu na tebe dohlížet. Hodně štěstí." pošeptal mi, když jsem vcházela. A já věděla, že tohle nemůže dopadnout jinak, než dobře. Díky němu.

"Dobrý den, slečno Jeanette. Jsem Audrey Adamsová. Toto je agent Dan Morris. Jsme z federální policie. Neberte to prosím jako výslech, tohle je u kadetů naprosto běžný postup. Musíme se samozřejmě ujistit, že všechno probíhalo tak, jak mělo."

Přikývla jsem. "Počítala jsem s tím." odpověděla jsem a posadila se.

"Můžete nám říct vaše zaměření, slečno?" začala agentka jménem Audrey Adamsová.

Zavzpomínala jsem, co jsem tehdy vykládala Stetlerovi, aby mi věřil, že studuju policejní akademii, kdyby si to snad u něj chtěli ověřit. Myslím, že jim bych asi měla říct to samé. "Mými studijními obory je psychologie vězňů a podezřelých a cizí jazyky. Z kriminalistiky loupeže a havárie." snažila jsem se mluvit přirozeně a nenuceně. Pořád jsem myslela na Horatia, který stál za dveřmi a držel mi palce. Dohlížel, aby se mnou jednali dobře.

"Kterých kriminalistických činností jste se konkrétně měla zúčastnit?" zeptal se mě pan Morris.

"Výjezdy, zajišťování místa činu, analýza důkazů v laboratoři, zatýkání, zacházení se zbraní, výslechy a návštěva patologie." odpověděla jsem.

"Zúčastnila jste se všech těchto činností?"

"Ano, zúčastnila."

"Prováděla jste je sama?" zeptala se Audrey.

"Ne, nikdy. Vždy pod dohledem některého z kriminalistů." zakroutila jsem hlavou.

"Vedla jste výslechy?"

"Nikoliv. Jen jsem přihlížela. Výslechy vždycky vedl poručík Caine."

Oba dva se tvářili celkem přívětivě. Ani jsem neměla moc strach. Vždyť jsem zase tolik nelhala...

"Můžete nám podrobně popsat, co se stalo na výjezdu, kterého jste se zúčastnila vy, detektiv Speedle, detektiv Delko a poručík Caine?"

Tak teď už jsem si tak jistá nebyla...

"Nechápu, co přesně tím myslíte."

"Podle výpovědi jste se dvakrát během jedné hodiny ocitla v ohrožení života." připomněla mi Audrey.

"Když jsme chtěli vyslechnout pana Westa, dal se na útěk. Podařilo se nám ho ale zadržet, když jsme obešli jeho dům."

"Umíte si nějak vysvětlit, proč jste nevystřelila na podezřelého, když vás ohrožoval?"

Tak o to jim jde? Podrazit mě? Nachytat mě na situaci, ve které jsem ani neměla tušení, jak se mám zachovat?

"Ne, neumím. Byl to můj první výjezd. Byla jsem nervózní. Když na mě ten chlap zamířil, prostě jsem ztuhla a zpanikařila. Možná bych byla vystřelila, nevím. Seběhlo se to strašně rychle. Naštěstí ale zasáhl detektiv Speedle."

"Měl detektiv Speedle nějaké problémy se svou zbraní nebo s pohotovým zasáhnutím do situace?" zeptal se Dan.

"Ne. Když jsem našla Westa, zakřičela jsem: 'Policie Miami - Dade, ani hnout, odhoďte zbraň', což upozornilo detektiva Speedla, který byl právě nejblíž. Vyběhl a okamžitě vystřelil. Zachoval se naprosto přirozeně a jeho zbraň neselhala, pokud narážíte na tohle. Byla úplně v pořádku."

"Máte nějaké potvrzení o tom, že smíte používat zbraň?" povytáhl obočí pan Morris.

Naštěstí jsem to lejstro od Calleigh pořád nosila v kabelce. Teď zřejmě přišel čas ho vytáhnout.

"Vystavila mi ho detektiv Duquesneová. Školila mě ve střelbě."

Audrey si ode mě papír vzala, rychle ho pročetla a přikývla. Pak mi ho zase vrátila. Vše se zdálo být v pořádku.

"Zúčastnila jste se také na vyšetřování případu pohřešovaného Eduarda Ramireze?"

"Ano, jeho matka mě požádala, abych ten případ přednesla poručíku Caineovi. Ten ho pak svěřil detektivu Salasové." přikývla jsem.

"Jak říkáme," spustil najednou Dan, "Je to jen běžný postup, když je v nějaké policejní organizaci kadet. Všechno se zdá být v pořádku. Děkujeme za váš čas, Jeanette."

Nakonec se oba usmáli a pustili mě ven.

Horatio se usmíval.

"Bylo to dobré?" zeptala jsem se.

"Skvělé." přikývl. "Teď pojď se mnou. Našli jsme malého Eduarda Ramireze."

"To je ale případ Yeliny Salasové."

"Ale bez tvé ochoty by ten případ nikdy nezískala ani nevyřešila." odpověděl Horatio.

A tak jsem ho následovala.

Recepce se na malou chvilku stala místem krásného lidského štěstí. Výtah se otevřel a z něj vyšla Yelina, za ramena vedla zrzavého kloučka, kterého jsem znala z fotografie. Děťátko bylo živé a zdravé. Jakmile spatřilo matku, která čekala u recepce, roztáhlo ručky a skočilo jí kolem krku. Oba štěstím plakali. Paní Ramirezová se vděčně otočila k Yelině a pořád opakovala: "Děkuju... Děkuju vám. Jak se vám jen odvděčím?"

"To nestojí za řeč." odpovídala Yelina. Jako matka malého Reye mohla paní Ramirezovou pochopit ze všech nejlépe. Mě ten pohled dojímal. Málem se mi taky chtělo plakat. Horatio zářil, jak se mu ten pohled líbil.

Uzavřel další případ.

"Už jsem tomu nevěřila. Byl pohřešovaný tři dny, Horatio. Nedávala jsem mu víc, než čtyřiadvacet hodin." pošeptala jsem mu potichu, aby mě Ramirezovi neslyšeli.

"V naší práci je, Jeanette, naděje to poslední, co tady umírá. První jsou vždycky oběti. A díky tomu, že jsi byla ochotná pomoci paní Ramirezové před třemi dny a vyslechla ji, když postrádala svého syna, tu máme o jeden násilný zločin méně."

Ta slova úplně hladila po duši.

Pomalu k nám přišla Yelina. "Dobrá práce, Jeanette."

"Co se vlastně stalo?"

"Únos. Pachatele jsme ale včas zastavili a Eduarda jsme odvedli. Byl to jeho strýc. Neměl v plánu ho zabít, ale chtěl skrze něho vydírat matku."

"Ach můj bože, to je hrozné." zasténala jsem. "Ze čtyřiceti procent to ale bývají přibuzní nebo lidé, které to dítě bezprostředně zná." dodala jsem.

"Ano. Kdyby měl v plánu ho zabít nebo zneužít, byl by už teď po smrti. Pedofilové obvykle páchají své činy během prvních čtyřiadvaceti hodin."

Mohlo to tedy být daleko horší.

"Chudáčci malí. Jsou tak bezbranní." řekla jsem láskyplně s pohledem na malého, zrzavého kloučka. Nemluvila jsem jen o něm. O všech těch neviňátkách, která se snad někdy stala obětí takových činů.

Pán bůh s nimi.

Asi bych už z laboratoře měla odejít. Tohle prostě nebylo pro mě. Tolik to na mě doléhalo...

Výtah se otevřel. Vyšel z něho Timmy Speedle a zamířil k Horatiovi. Vyměnil se s Ramirezovými, kteří do výtahu právě nastupovali. Tim věnoval Eduardovi přátelský úsměv.

V tu chvíli mě napadlo, že by z něj možná byl moc dobrý táta.

Za tyhle myšlenky bych se měla fackovat.

"Horatio," řekl potichu. "Jsou tu rodiče Olivera Petersona."

To znamenalo jediné - Upřímnou soustrast...

"Ano, já vím. Mluvil jsem s nimi po telefonu. Mohl by sis to vzít na starosti, Time? Spoléhám na tebe." odpověděl klidně Horatio.

"Jo, jasně." přikývl Speedle. Pak se otočil k odchodu.

"Time, počkejte." řekla jsem a doběhla ho. "Smím jít s vámi?"

"Jeanette, už toho máte za sebou dost. Tohle je právě to nepříjemné, co k mojí práci patří." odmítal Speedle.

"Naopak. Vy toho už máte kvůli tomuhle případu dost. Chci jít s vámi."

Viděla jsem, jak se přemáhá, aby neprotáčel oči. Přemáhal se jen ze slušnosti. Nebo z lítosti. V tuhle chvíli to ale nebylo důležité.

"Co mám s vámi dělat? Pojďte, vyzvedneme jeho osobní věci, předáme je rodičům."

Když jsem následovala Tima, ohlédla jsem se. Horatio a Yelina spolu láskyplně rozmlouvali. Oba se usmívali.

Kriminálce Miami se začínalo blýskat na lepší časy.

Manželé Petersonovi čekali v hale. Nikdo jiný tam nebyl, jen oni, seděli na křeslech a doufali, že jim to někdo vysvětlí.

Když jsme do haly vešli, zastavili jsme se. Tim Speedle se podíval na obálku, ve které teď ležel celý život Olivera Petersona a jeho rodiny. Vše, co z jejich životů zbylo.

Sbíral odvahu. Když chtěl vykročit, zadržela jsem ho. Opět jsem ho vzala jemně za paži. Tentokrát mě nesetřásl.

"Timmy," usmála jsem se. "Už jste tomuhle případu věnoval dost." říkala jsem to klidně, tak klidně, jak to jen v tuhle chvíli šlo. Dívala jsem se mu do očí a snažila se z nich vyčíst odpověď. Tim se otočil zpátky ke mně. Pořád jsem se ho dotýkala. Pak jsem z jeho rukou jemně vymanila obálku s osobními věcmi Olivera Petersona.

Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem s Timem před pár dny dělala.

Co je na vaší práci nejhorší? ptala jsem se tehdy.

Třeba zazvonit u domu pozůstalých a říct jim, že jejich blízký už nikdy nepřijde domů., to mi tehdy odpověděl.

Výraz v jeho tváři, který se mu tam objevil, když to říkal, jsem nedokázala vymazat v paměti.

"Nechte to na mně, ano?"

On nic neřekl, jen si ode mě nechal tu obálku vzít z rukou. Pak jsem sebrala odvahu a zamířila k manželům Petersonovým. Bylo to těžké, jak jim to prostě můžu říct? Ale chtěla jsem to udělat, kvůli Timovi. Protože on toho pro mě taky neudělal zrovna málo.

Neohlížela jsem se a vůbec jsem neřešila, zda tam vůbec ještě stojí. Existovala jsem jen já, Oliverovi rodiče a sáček v mé ruce, který nás všechny s mrtvým spojoval.

"Pane a paní Petersonovi," uvítala jsem je, nejdřív jsem si podala ruku s ní, pak s jejím manželem. Ona se představila jako Marie, on jako Peter.

"Jmenuji se Jeanette a pomáhala jsem s vyšetřováním případu vašeho syna a jeho rodiny." mluvila jsem opravdu pomalu. Nebylo to proto, že bych chtěla, aby každé moje slovo vnímali, ale protože i mně samotné to činilo problémy. Sakra Timmy! Z té dálky se to nezdálo tak těžké! Z té dálky, kde teď stojíš! Díváš se na mně, jak dělám tvou práci a vymlouvám se, že ti tím pomáhám!

"Ráda bych, abyste věděli, že ten případ bychom nemohli uzavřít, kdyby nám sám Oliver velmi nepomohl. Jeho práce, všechno za co bojoval, pomohlo usvědčit jednoho z nejzákeřnějších zločinců. Můžete být na svého syna opravdu pyšní."

Jeho maminka plakala. Jeho tatínek ji objímal.

Sáhla jsem do papírového sáčku. Byl otevřený. Vytáhla jsem Oliverovu peněženku. Teď už nebyla ohořelá ani špinavá. Laboranti se o ni postarali.

"Tohle teď patří vám." podala jsem peněženku paní Petersonové. Se slzami v očích si ji ode mě vzala a láskyplně přitiskla k srdci.

A to bylo všechno, co jí po synovi zbylo.

I na mě šel pláč. Všechno, co z Oliverovy rodiny zbylo, byla tahle peněženka a oči pro pláč.

"Náš syn pracoval na Interpolu. Pracovala jste s ním také?" zeptal se mě Peter.

Proboha, co vlastně jsem? Jen pitomá novinářka, já tu kriminalistiku vlastně ani nestuduju! Co to provádím? Vždyť oni mi tolik věří!

Potlačila jsem náhlý příval slz.

"Ne, já jsem bohužel tu čest neměla. Ale už od začátku jsem si strašně přála vypátrat pachatele toho činu. Za to, pro co váš syn bojoval, ho upřímně obdivuji a lituji toho, že jsem ho nemohla poznat. Jistě to byl skvělý muž. Stejně jako jeho rodina." pokusila jsem se usmát. "Pomohl usvědčit pachatele, po kterém policie šla už mnoho let v několika státech a nedovedete si ani představit, co to pro nás znamená."

Peter přikývl a usmál se.

"Upřímnou soustrast." řekla jsem potichu a povzbudivě pohladila pana Petersona po rameni. Vděčně se na mně podíval. Pak se oba otočili a vyšli ven.

Chcete slyšet plakat anděla? Tak řekněte matce, že v jedné vteřině ztratila celou rodinu a že její dítě už nikdy nepřijde domů.

Já tam zůstala stát. Se sáčkem od Oliverových věcí v ruce. S očima plnýma slz.

Do haly naštěstí vedly celkem tři vchody. Vyšla jsem tím, který byl přímo naproti mně. Nechtěla jsem se vracet k Timovi, nechtěla jsem, aby viděl, že pláču nad osudem těch lidí.

Protože on tam celou dobu stál...

Bohužel jsem zapomněla, že Tim Speedle zná zkratky kriminalistické laboratoře poněkud lépe než já. Když jsem vyšla ven, čekal tam. A čekal na mně. Slzy jsem před ním skrýt už nedokázala. Ani jsem se o to vlastně nesnažila.

Bezeslova ke mně přišel a objal mě. Já jsem se nechala a máčela mu slzami košili, jestli tohle někdy vypere... no tě bůh...

"Jeanette, vy jste tak příšerně tvrdohlavá..." šeptal potichu. "Být poslem špatných zpráv je to nejhorší na mojí práci. Alespoň toho jsem vás chtěl ušetřit."

"To je moje chyba, že to na mě tak dolehlo. Je to... tak hrozný..." nedívala jsem se mu do očí, jen plakala na jeho rameni, protože se mi nechtělo přestat. Hořící močály, zuhelnatělá těla, polámané plechy. To je všechno, co zbylo ze života rodiny Petersonových. Pořád jsem to hořící auto měla před sebou.

"Tolik mě to mrzí. Omlouvám se za to." říkal Tim.

To už jsem vzhlédla. "Ale za co?"

"Vždycky, když pláčete, uvědomuju si, že je to moje chyba. Nikdy jsem vás neměl za tu pásku pouštět. Kdybych to neudělal, nemusela jste jít na patologii, nemusela byste teď plakat a nepokusili by se vás dvakrát zabít."

"Jenže taky byste mi nikdy nezachránil život a nikdy byste mě neobjal." opáčila jsem.

Už to plakání přestávalo. Nechtěla jsem plakat, aby si to vyčítal.

"Pojďte, zajdeme někam na kávu, přijdeme na jiné myšlenky."

A na pláž bychom nemohli? chtělo se mi říct. Nakonec jsem se ale jenom usmála a souhlasila.

Káva byla skvělá, stejně jako společnost detektiva Speedla, který kvůli mně zase utrácel. Ke kávě se hodí sušenka. A nakonec i dort přeci...Brzy jsem se zase smála a přišla na jiné myšlenky. Na docela... nevhodné myšlenky. Pořád se mi ale do hlavy vtíralo vědomí, že zítra odlétám. Už jsem tu poslední noc a zítra hurá domů.

Nějak se mi nechtělo. 

V kavárně jsme strávili snad tři hodiny. Když jsme vycházeli ven, už byla tma. Miami je v noci náhodou ještě hezčí. Je vlahý vzduch a příjemná teplota.

"Už se asi neuvidíme, Timmy. Zítra odlétám."

"Už? Myslel jsem, že jste tu na čtrnáct dní..."

"No, taky že jo." přikývla jsem.

"To teda uteklo nějak rychle. V laboratoři to vždycky tak utíká... Chce se vám vůbec domů?"

"Ne. Děkuji za příjemný večer. Už půjdu, ať se alespoň vyspím."

"No, já jsem vás chtěl pozvat ještě na chvíli k sobě, ale..."

"Ne, myslím, že by to nebyl dobrý nápad." zarazila jsem ho. "Sám jste řekl, že probdělé noci nejsou nic pro vás."

"Tak já vás alespoň doprovodím."

"Time, teď už mi přece nic nehrozí. Mafiáni už se mě nebudou snažit zabít."

Zrovna přijížděl taxík. To se mi docela hodilo.

"Podívejte, přijel jako na zavolanou." Tim mohl odjet na motorce, kterou měl zaparkovanou u policejní stanice, byli jsme jen jednu ulici odtud.

"Tak dobrou noc." řekl. Možná trošku zklamaně.

"Dobrou." odpověděla jsem a zamířila k taxíku.

Po pár minutách kolem našeho taxíku prosvištěla žlutá motorka se sympatickým řidičem. Po dalších pěti minutách ďáblík v mém srdci přepral andílka.

Kašlu na to, že zítra odlétám i na to, že ještě nemám sbaleno.

"Víte co?" řekla jsem taxikáři, ačkoliv mi bylo jasné, že mu kvůli tomu budu muset zaplatit pořádný balík. Byli jsme už skoro u hotelu. "Otočte to. Jeďte do Coral Gables."

Taxikář nevypadal moc nadšeně, ale zastavil mi u jednoho kina, které jsem si pamatovala, když jsem šla za Timem dělat rozhovor. Odtud už to bylo jen dva bloky. Zaplatila jsem, omluvila se a poprosila ho, ať na mě určitě nečeká. Pak jsem zamířila k domu Tima Speedla. Věděla jsem přesně, který dům to je - bylo tam hodně balkónů, měl žlutou omítku a příšerně zelenou střechu.

To bylo štěstí, zrovna z toho vchodu někdo vycházel, takže do domu jsem prklouzla jako nic. Stačilo už jen vyběhnout schody a zaklepat...

Timmy Speedle mi otevřel s napůl rozepnutými kalhotami, s napůl rozepnutou košilí a s kartáčkem na zuby v ústech. Když mě viděl, byl tak překvapený, že ho skoro spolknul.

Já vím, že to zní trochu blbě, ale hrozně se mi v té situaci líbil. Tak jsem jen potichu proklouzla do jeho bytu, zavřela za sebou dveře a pro jistotu je ještě pojistila klíčem...

Horatio byl jako vždy starostlivý, a tak myslel úplně na všechno...

Jenom kvůli tobě! Takže doufám, že už ti to všechno konečně docvakne...!

Za to objetí a za to kafe to teda stálo.

Nevadí. Ale rychle!

Ach! Už konečně zmlkni a prostě zavři oči...

Co k tomu dodat? Tak potykali jsme si, že jo, teď už se nám nechtělo vykat si, jednak se to nehodilo a jednak to v té situaci znělo... no blbě. Navíc, je starší jen pár let než já, tak proč si vykat, ne?

Můžu vám jenom říct, že čím více byl Speedle v laboratoři nepřístupnější, tím víc mě teď přitahoval.

No, detaily si samozřejmě pamatuju, ale tak vypisovat je nebudu... Jen vím, že následující den jsem se probudila pekelně pozdě a to letadlo mi málem doopravdy uletělo... Ale o tom až příště... Při posledním článku z reportu z Miami.

Mimochodem - jestli ještě někdy navštívím Miami, tak to bude už jen kvůli tomu sexy kartáčku Tima Speedla, protože ten fakt neměl chybu...