Den šestý: Co bylo v plánu a co v plánu naopak nebylo...

Zmínila jsem se už, že laboratorní technici pracují i o víkendech? Když mi Ryan den předtím povídal: "Tak se zítra uvidíme v laboratoři.", nedošlo mi, že "zítra" je v neděli. Jenže tady ten čas plyne rychle a intenzivně jako voda v řece, takže si ani neuvědomujete, co je vůbec za den. Že je neděle, jsem si uvědomila, až když jsem se po ránu podívala do mobilu, abych zjistila, co je vůbec za datum (jestli jsem třeba už dávno neměla odletět). Horatio nás ale přece už tolikrát ubezpečoval, že "jim tady v Miami nikdy nekončí pracovní doba", takže jsem vůbec nepochybovala o tom, že kriminalisty v laboratoři najdu. Musím ale říct, že jsem se docela bála a měla jem trému, jednak z toho, že před jejich vedením tak příšerně kecám a že kvůli mě riskuje Horatio celou svoji kariéru a jednak z toho, že plácnu něco blbě a všechno to praskne. Ale doufala jsem, že Horatio ví, co dělá. Když se ale přeřeknu já, tak s tím už nikdo nic neudělá, pak jim to všechno zkazím a celí naštvaní mě pošlou domů s tím, ať už se v Miami neukazuju.
To byla ale ta nejmenší věc, které bych se ten den měla bát. Kdybych předem věděla, co mě ten den čeká, vůbec bych nevylezla z hotelu...

Byl právě krásný slunečný den, ale nevadilo mi, že ho strávím v kriminalistické laboratoři. Jednak se možná něčemu přiučím a navíc budu sledovat zajímavý vývoj případu, jehož jsem včera byla svědkem. Vystoupila jsem po vysokých schodech, jaké všichni ze záběrů známe, a vešla jsem do prosklené, moderní budovy kriminalistické laboratoře Miami-Dade.
Hned naproti vchodu byl rozcestník. Ten ukazoval, kudy na oddělení s laboratořemi, kudy do skladu důkazů a kudy na komisařství. Stiskla jsem tlačítko od výtahu a vyjela do patra, kde se nacházely laboratoře. Jakmile se otevřely dveře výtahu, hned jsem zamířila k recepci.
"Dobrý den," pozdravila jsem malou policistku za přepážkou. "Kde bych prosím našla poručíka Cainea? Nebo někoho z jeho týmu?"
Policistka sáhla po telefonu. "Koho mám ohlásit?" usmála se.
"Jsem... studentka kriminalistiky a dnes tu mám praxi. Poručík Caine je můj... školitel." nenáviděla jsem se za to, jak strašně kecám. Ale ona se zatvářila chápavě a naťukala nějaké číslo.
Vím, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné, proto jsem trochu odstoupila od recepčního pultu, nechala ji telefonovat a sledovala jsem, jak se po chodbách prochází nespočet laborantů, policistů nebo detektivů. Ale nikoho z nich jsem neznala.
"Slečno," zavolala za mnou policistka. "Detektiv Wolfe pro vás za chvíli přijde."
"Díky," usmála jsem se a doufala, že mu to nebude trvat moc dlouho.

Objevil se po několika okamžicích, vyšel zpoza jakéhosi rohu, měl v ruce nějaké dokumenty a za chůze si je pročítal. Když na chvíli vzhlédl a spatřil mě, hned ke mně zamířil.
"Ahoj," usmál se. "Vítejte v naší skromné laboratoři."
Jo, skromná a zastaralá, pomyslela jsem si ironicky. "Pojďte, půjčím vám plášť a dáme se přímo do práce."
Zavedl mě do šatny, kde byla vedle skříňky se jménem Boa Vista jedna odemčená a úplně volná.
"Sem si odložte věci, do laboratoří se nesmí nosit tašky ani kabelky."
Poslušně jsem ho poslechla a vzápětí od něj uzmula plášť, který odkudsi vytáhl. Na plášti nebylo žádné jméno. Fajn, alespoň tu budu trochu v anonymitě.
Ze šatny mě vedl přímo do laboratoře a cestou mi ukazoval jednotlivá oddělení.
"Oddělení DNA," ukázal na prosklenou místnost po naší pravé straně. "Tam pracují detektiv Boa Vista a Maxine Valera. Nikdo jiný nemá do oddělení přístup, protože jen ony dvě mají specializaci přímo na analýzu DNA."
Obě stály za stolem, zahleděné jen do své práce. Na sobě pláště, na rukách gumové rukavice, ve tvářích soustředěné výrazy. Valera zrovna extrahovala nějaký vzorek, zatímco Natalie přerovnávala jednu z krabic naplněných důkazy.
"Oddělení otisků," ukazoval dál Ryan, tentokrát nalevo. Tam byl Eric a něco probíral s laborantkou, kterou jsem neznala.
"Calleighiino království - balistika." pokračoval úsměvně Ryan.
"A tam je taky střelnice?" chtěla jsem vědět.
"Ne, střelnice je v suterénu, vedle skladu důkazů. Je to kvůli klidu a útlumu zvuků z výstřelů. Jsou tam taky experimentální laboratoře, to když potřebujeme něco vyzkoušet prakticky a udělat rekonstrukci." vysvětloval Ryan. Pak jsme zahnuli ještě dvakrát a naše cesta byla u konce.
"A jsme tady. Oddělení věcných důkazů."
Skrz prosklenou stěnu jsem viděla Tima, jak něco prozkoumává lupou.
"Tam je taky ta moje šlápota?"
Zasmál se. "Jo, právě jsem ji měl pod mikroskopem."
Tim měl důkazy pod lupou a Ryan pod mikroskopem. Ti kluci to zkrátka mají pod palcem.

"Zdravím," zamávala jsem na Tima.
"Ahoj...." pronesl zamyšleně, aniž by vzhlédl od práce. Ryan zamířil přímo ke svému mikroskopu a já jsem si s otevřenými ústy prohlížela špičkové vybavení té jediné laboratoře, zaměřené na věcné důkazy. Po chvíli mi to ale nedalo a postavila jsem se Ryanovi za záda, chtěla jsem vědět, jak to bude s mojí šlápotou dál.
"Co všechno z toho zjistíte?" zajímala jsem se.
Ryan, aniž by zvedl oči od mikroskopu, zaneprázdněně vykládal: "Můžeme zjistit číslo bot, typ obuvi, zda je mužská nebo ženská, taky polohu - podle tlaku promáčknutí poznáme, jestli její nositel běžel nebo šel. Tenhle otisk je dost zachovalý, takže pokud je v databázi, můžeme taky identifikovat výrobce. A od něj už zjistíme, kdo takovou botu nosí."
"Ale tohohle druhu bot přece musel vyrobit desítky! Budou je nosit stovky lidí." podotkla jsem logicky.
"Jistě, tak to na první pohled vypadá. Ve skutečnosti je ale každá podrážka velmi specifická." odpověděl Ryan.
"Jsou jako otisky prstů, šance, že na světě najdete dvě úplně stejné, je asi tak jedna k miliardě." dodal Tim, který na chvíli vzhlédl od svého ohořelého důkazu, lupu stále držíc v ruce.
"Váš důkaz může být klidně usvědčující, Jeanette." pokračoval Ryan. "Nejdřív ale musíme dát vzorek do databáze a zjistit majitele. Jedině tak se dostaneme dál."
"No a... ukazují ty důkazy spíš na nehodu nebo na vraždu...?" podívala jsem se tázavě na Tima.
"To se zatím nedá říct. Máme tu ještě plno důkazů k analýze. Navíc svědkyně, která přežila, je v šoku a není schopná nám říct, co se tam stalo, druhý svědek leží s vážnými popáleninami v nemocnici a zatím se neprobral."
Ryan sáhl po jakémsi stojanu a na něj připevnil fotoaparát, asi aby měl snímek ostrý, kdyby se mu klepala ruka. Foťák mířil čočkou ke stolu. Ryan nastavil na stojanu potřebnou výšku, aby záběr zabral celý sádrový odlitek, a stiskl spoušť.
"Co přesně teď děláte?" vyzvídala jsem. Věděla jsem, že pro ně musím být docela otravnou přítěží a že je nejspíš zdržuju od práce, ale nedalo mi to a musela jsem to všechno vědět.
"Teď přenesu vzorek podrážky do počítače a pokusím se najít výrobce té boty." odpověděl Ryan. Snímky, které vytvořil fotoaparátem, se okamžitě přenesly na monitor počítače, který se majestátně tyčil vedle. Ryan si se snímkem pohrál, aby ho doostřil a patřičně uzpůsobil, zatímco Tim si vzal dvě zkumavky, aby porovnal hustotu jakési látky, která mu ležela na stole a kterou před chvílí prozkoumával lupou.
Pár kliků a počítač začal rychle zchroustávat informace.
"Jak dlouho to asi může trvat?" ptala jsem se. Nedivila bych se, kdyby Ryan ze mě už ztratil nervy, jak jsem byla zvědavá.
"Těžko říct," pokrčil rameny. "Na Floridě jsou stovky výrobců. Taky ta bota vůbec nemusí pocházet z Floridy."
"Záleží na štěstí," doplnil kolegu Tim. "Někdy se výsledek objeví hned, jindy to trvá hodiny..."
Hned to teda rozhodně nebylo, takže nás zřejmě čekalo dlouhé čekání. Začala jsem zjišťovat, že práce kriminalistů je jedna dlouhá a mravenčí zkouška trpělivosti...

Do zvuku tikání, bzučení a pípání, které vydával počítač hledající případnou shodu, občasného zacinkání Timových zkumavek a šustění z přemisťování důkazů se vetřelo známé vrzání skleněných dveří. Všichni tři jsme v jedné chvíli vzhlédli a zírali na Ricka Stetlera, který měl tu drzost a dostavil se až sem do laboratoře, přímo do oddělení věcných důkazů. V neděli.
Bylo mi naprosto jasné, že je tam kvůli mně, ještě dřív, než to vůbec řekl. Bez Horatia po boku jsem se před ním cítila nesvá a zranitelná.
"Sháním vás, Jeanette."
Hm, taky tě ráda vidím, pomyslela jsem si. Co si asi tak mám myslet o chlapovi, který vtrhne do laboratoře jako buldozer a ani nepozdraví? Jen se tváří přišerně vychytrale a neuvěřitelně škodolibě se usmívá.
Tázavě jsem se podívala na Ryana, pak na Tima, zda u nich nenajdu nějakou podporu, ale oni vypadali stejně překvapeně jako já.
"Ano...?" řekla jsem tázavě.
"Co všechno je součástí vaší praktické části studia, kadetko?"
"No..." zvážila jsem. "Výjezdy, práce v laboratoři, taky... výslechy, návštěva patologie... zatýkání..." ještě, že jsem si o tom všechno zjistila.
"Návštěva patologie..?" povytáhl obočí Stetler.
"No... jo..." snažila jsem se vypadat jistě.
"Právě jsem odbržel zprávu, že doktorka Alexx Woodsová hodlá v několika okamžicích začít s pitvou druhé oběti včerejší nehody. Navrhuji, abyste se zúčastnila pitvy, čistě v rámci svého praktického vzdělání v oboru kriminalistiky." řekl Stetler, jako by mi oznamoval, kolik je hodin.
Myslím, že všichni tři zaregistrovali, jak strašně jsem zbledla. Pitva? Jako opravdická? Se vším všudy? S patologií, se soudní lékařkou, se vší tou nechutnou atmosférou a taky s nebožtíkem na pitevním stole...?
"No... já si nemyslím..." nevěděla jsem, co říct.
"Ona má dnes ale ve svém praktickém plánu návštěvu laboratoře, pane Stetlere." zkusil to Tim.
"Jistě, ale jak jsem se dozvěděl od Horatia, její praktické období trvá už pouze pár dní a je zde jen malá šance, že by se během nich ještě mohla dostat k pitvě. Proto navrhuji, aby se dnes zúčastnila pitvy a v následujících dnech navštěvovala laboratoř. Chceme ji přece zaučit ve všech oborech kriminalistiky, ne?"
Měla jsem chuť schovat se Ryanovi za záda, dělat, že v té místnosti nejsem, a pokusit se skrýt strach, nechuť a tu příšernou bledost, která se mi nejspíš právě nahrnula do obličeje.
"Pověřím jednoho z kriminalistů, aby vás doprovodil na patologii." pokračoval Rick, jako by se nechumelilo. Zdálo se, že ten chlap má prostě radost z cizího neštěstí.
"O jejím plánu ale rozhoduje její školitel. A tím je Horatio." odporoval Tim.
"Zapomínáte, že já jsem nadřízený poručíka Cainea, detektive Speedle. S ním to proberu později." odpověděl prostě a vytáhl telefon. "Zjistím, který z mých kriminalistů má zrovna cestu kolem patologie..."
"To je v pořádku," zasáhl Ryan. "Měl jsem v plánu zúčastnit se téhle pitvy. Doprovodím ji."
Ve Stetlerově tváři na okamžik zasvítil jasný nesouhlas, ale neměl právo proti tomu něco namítat, spadám pod Horatia a jeho lidi, takže chctě nechtě musel Ryanovi dovolit, aby mě doprovodil.
"Dobrá," řekl nakonec Stetler a zastrčil telefon zpátky do vnitřní kapsy od saka. "Chci pak od vás podrobné hlášení."
"Můj šéf je poručík Caine. Pokud budu psát hlášení, podám ho jedině jemu." odpověděl tvrdě Ryan. "Budete si ho muset vyžádat od něj."
No fajn, že si spolu povídají, ale mě se nikdo nezeptal, jestli se mi chce na patologii!
"Měli byste vyrazit, detektie Wolfe. Práce nepočká." ukončil debatu nakvašeně Stetler a obrátil se k odchodu.
"P-proč to udělal?" zakokatala jsem.
"Protože má prostě rád ten pocit, když někomu může provést něco hnusného. Jeanette, je mi líto, ale musíte tam, jestli to nemá vyplavat na povrch..."
Smířilivě jsem přikývla. Když jsme vycházeli z laboratoře, zahlédla jsem Tima, jak má v obličeji takový lítostivý výraz, vždyť jsem přece přijela za sluníčkem, nikdo z nich nechtěl, abych viděla nějakou oběť, říkal jeho obličej.
Jenže já jim strašně chci pomoct. A tak jsem - i když smrtelně bledá - následovala Ryana, odložila laboratorní plášť a nasedla s ním do auta, kterým jsme odjeli na patologii.

Patologie byla přesným opakem kriminalistické laboratoře - byla tu tma, nebyla tu kromě patologů živá duše, byla tu pochmurná atmosféra a téměř ďábelské ticho. Poslední útočiště mrtvých. Hotová Nekropolis. Přesto tu panoval jakýsi pořádek, jakási harmonie, díky rukám hlavní patoložky Alexx Woodsové.
Před dveřmi patologické ordinace jsem Ryana zastavila.
"Nemohla bych třeba počkat tady venku?"
"Jeanette," povzdechl si. "Já vím, že tohle nebylo v plánu, vím, že jste do Miami nepřijela kůli tomuhle a vím, jaké to pro vás musí být. Všichni to chápeme. Ale musíte tam jít, je mi líto."
Naposledy jsem se nadechla čerstvého vzduchu, protože jsem věděla, že jakmile Ryan otevře dveře, vzduch prořídne díky chladu a nejrůznějším pachům.
"Připravte se, že je tam řidčí vzduch a silně to tam zapáchá. Nejspíš se vám udělá špatně. Kdyby něco, klidně vyběhněte na čerstvý vzduch. Taky počítejte s tím, že až vyjdeme ven, bude vás z toho, co tu uvidíte a ucítíte, bolet hlava. Připravená?"
Radši jsem nemluvila, abych se nepřipravila o poslední zbytky sil a jen jsem přikývla.
Připravená jsem nebyla.
A pak Ryan otevřel dveře.
Zápach byl ještě horší, než jsem si myslela, skoro okamžitě se mi z toho zvedl žaludek. Obrovská místnost byla po jedné stěně obklopená skříněmi, kam Alexx ukládala mrtvé předtím než jim byl dopřán věčný spánek na hřbitově. Byly tu nejrůznější obrazovky, stoly, nástroje a osvětlení. Přímo uprostřed pracovala u velkého stolu Alexx.
Když jsme s Ryanem vstoupili, pohlédla na nás a dál se věnovala muži, který jí ležel na stole, počkala, dokud jsme k ní nepřišli.
"Ahoj, Alexx."
"Zdravím, Ryane." odpověděla patoložka a odložila jakýsi nástroj. Pak se podívala na mě. "Vy budete jistě Jeanette. Opravdu mě mrzí, že vás jsem poslali zrovna dnes. Chtěla jsem jim říct, aby vás sem dnes neposílali, ale když mi to volali, byli jste už na cestě..."
"R-ráda vás poznávám," pípla jsem a upřela pohled na její pracovní stůl. Na jednu jedinou vteřinu jsem se tam zadívala a pak jsem odvrátila zrak s tím, že mě tenhle pohled určitě bude pronásledovat do konce života v nočních můrách. Zřejmě viděla můj výraz v obličeji, protože řekla: "Vím, že to poprvé není jednoduché, zlato." znělo to krásně důvěrně, její náhlá důvěra mi trochu dodala odvahu. "Oběti požáru nejsou hned na poprvé lehké sousto. Budu se snažit držet zkrátka, ale kdyby se vám udělalo zle, klidně běžte pryč."
Souhlasně jsem přikývla, ačkoliv zle mi bylo už dávno. Ale u Ryana, který stál jen kousek vedle mě, jsem cítila jakousi oporu. I tak jsem ale raději koukala na podlahu pod stůl, než na stůl.
"Tak co ti ten chudák pověděl, Alexx?" zeptal se Ryan.
"V plicích měl částečky popela a má úplně sežhavené plíce. Moc se toho nezachovalo, vdechoval strašně moc kouře, což mu skoro roztavilo orgány. Spálené chloupky v nose svědčí o tom, že v době nehody ještě žil, snažil se nadechnout čerstvého vzduchu."
Byla jsem Alexx vděčná, že tentokrát mluvila, aniž by používala své nástroje, rukavice měla sice pokryté červenou krví, ale jak slíbila, držela se zpátky, protože mi nechtěla způsobovat ještě větší trauma.
"Můžu s jistotou říct, že uhořel, to je příčina smrti. Kromě toho jsem ale díky testům v jeho krvi našla obrovské množství alkoholu, asi jednu a půl promile."
"Byl to řidič?" zapřemýšlel Ryan.
"Ano, tohle byl řidič. Ačkoliv ale byl opilý, nevysvětluje to, proč to auto zničehonic explodovalo. Na jeho kůži nejsou žádné známky po hořlavých látkách."
Cítila jsem, že můj žaludek se mnou odmítá spolupracovat. Jeho obsah chtěl jít ven. Věděla jsem, že ho zadržím jen chvilku.
"Dobře. Co mi ještě můžeš říct?"
"Žádné známky zápasu, vzhledem k tomu, že v tom autě seděli čtyři lidé, můžeme vyloučit sebevraždu. Leda by ji chtěli spáchat všichni čtyři. Zatím to vypadá na nehodu. Ale ještě jsem neskončila s pitvou."
To už ale můj žaludek nevydržel. Rychle jsem se otočila a vyběhla ven do uličky.
"Záchody jsou po pravé straně, druhé dveře vlevo!" volal za mnou Ryan.
Díky bohu jsem to tam vydržela. A pak jsem svůj žaludek milosrdně nechala, ať udělá, co uzná za vhodné.
Když jsem se omyla v umyvadle, byla jsem zdrcená, bledá a bylo mi trapně. Ale alespoň mi už bylo míň špatně.
"Naštěstí tohle nebyla dlouhá pitva." řekl Ryan, když jsem vyšla ze záchodu. Už na mě čekal v uličce, dveře od patologické ordinace už zase bezpečně zavřené.
"Omlouvám se..." řekla jsem a snažila se na něj nedívat, jak jsem se styděla.
"To Stetler by se měl spíš omluvit vám. Neměl právo vás sem poslat. Tohle mu neprojde, Horatio se o to postará. Mrzí mě, že jste se toho musela zúčastnit."
"To nic..." plácla jsem znechuceně.

Ryan naštěstí měl to srdce a řekl, že zpátky do laboratoře s ním už nemusím, odvezl mě před hotel, abych se mohla trochu dát dohromady. Taky mi pověděl, že zítra do laboratoře nemusím přijít, pokud se na to nebudu cítit. Odpověděla jsem, že si to ještě rozmyslím. Je mi fakt líto, že jsem vám tu popsala takový nechutný zážitek, ale report z Miami musí zkrátka být se vším všudy. Tohle k tomu holt patří. Co horšího mě ale ještě může potkat? Určitě mám to nejhorší už za sebou. Doktorko Woodsová, máš u mě poklonu za to, že to v práci vydržíš, upřímně tě obdivuju. Alexx si o mně asi valný názor neudělala. Snad bude ještě ochotná poskytnout mi rozhovor. Večer mi ještě volal Horatio, omlouval se, tohle prý vůbec nebylo v plánu a Stetlera si podá. Pak mi ještě volal Tim, ptal se, jak jsem to snášela, jeho první pitva byla prý taky otřesný zážitek. Odpověděla jsem, že to byla fakt chuťovka a že jestli ještě někdy dovolí, ať mě tam pošlou, okamžitě nasedám na letadlo a letím domů. Malou nehodu na záchodě jsem mu raději zatajila. A doufala jsem, že mu ji zatajil i Ryan.

Když držíte lupu obráceně, je fajn mít kolegu, který vám s tím poradí.