Den sedmý: S kriminalisty bez laboratoře

Ačkoliv jsem Horatia za tu dobu, co tady jsem, potkala jen dvakrát, stejně jsem si neustále připadala pod jeho ochranou, pod jeho dohledem, jako by byl stále se mnou. Možná to jeho telefonní číslo v mobilu mi dávalo jistotu, že stačí jedno zmáčknutí tlačítka a on přijde, když to budu potřebovat. Moc jsme spolu nemluvili, opravdu to bylo jen asi třikrát. Ale pokaždé, když se na mě podíval, přečetla jsem si v jeho obličeji, co mi chce říct, a vždycky jsem si to opakovala, když jsem byla v úzkých - což bylo po těchhle zážitcích celkem často - a vzpomínala na jeho klidný úsměv, na jeho pravdomluvné oči a na jeho policejní odznak, který důstojně vystavoval za svým opaskem, což mě neuvěřitelně uklidňovalo. Takový vliv má na lidi Horatio Caine. Ačkoliv se mnou o tom nemluvil, bezpečně jsem věděla, že ví o každém kroku, který v Miami udělám, že ví o každé mojí aktivitě, když jsem v laboratoři. Zřejmě má hodně práce s vyšetřováním případů, a já za to jsem ráda, takhle přece vypadá příkladný policista, ale upřímně, ještě doufám, že ho ještě než odjedu, uvidím. Někdy se mi zdá, že ten Horatio vůbec nespí, jen se stará, aby se jeho blízcí měli dobře a uklidňuje svými pohledy nezkušené, české novinářky.
Takových lidí by na světě mělo být víc.
Něco jiného ale platí o lidech z jeho týmu. Někteří jsou až příliš pracovití, někteří jsou příliš přecitlivělí, jiní zase dělají chyby...
Ačkoliv jsem se s nimi nepotkala v laboratoři, nýbrž v jednom z barů, který se nachází na pláži, bavila jsem se s nimi o práci nejspíš víc, než bylo třeba. Vlastně ne s nimi, ale s ním. A nejspíš jsem to trochu přehnala...
Nejradši bych si ufikla ruce, ukousla jazyk a vypíchla oči, jak se stydím...

To se ví, že jsem po otřesném zážitku z patologie byla trochu v šoku. Natolik v šoku, že jsem celý následující den nevylezla z pokoje. V noci jsem nemohla spát, protože se mi před očima pořád promítaly obrázky ohořelých lidí, patologických nástrojů a mnou znehodnoceného WC. Jednak jsem se necítila na to někam chodit, protože Ryan měl pravdu, když říkal, že mě po tom zážitku bude ještě notnou chvíli bolet hlava, a jednak bylo celý den zamračeno a občas se rozpršelo, tak co tam. K večeru se ale trochu vyjasnilo a bylo mi líp, tak jsem si řekla, že se půjdu projít na pláž. Po celodenním dešti byl docela vlahý vzduch a písek byl příjemně zvlhlý, ačkoliv lezl do bot (asi jsem si je měla raději sundat), alespoň nebyl horký a nepřipadala jsem si, jako když se procházím po sopečném jádru.
Jak už jsem se asi někdy zmínila, miamská pláž není jen plná písku a lehátek, ale i malých barů s občerstvením a širokou nabídnou barevných, různě vypadajících a různě chutnajících nápojů. Jeden z těchto podniků, který se nacházel zrovna hned u kraje pláže, vypadal správně exoticky. Měl střechu z bambusů a nápoje tam nalévali do vydlabaných kokosů. Řekla jsem si, že tam zajdu, tentokrát se snad obejdu bez modrého nápoje, který jsem usrkávala při rozhovoru s Ericem.
Jakmile jsem tam vešla, u jednoho z krajních stolů jsem spatřila sedět Dana Coopera a Tima Speedla. No super, takových barů v Miami a já si vyberu zrovna ten, kam si po práci zajdou dva laboranti od kriminálky.
Dělala jsem, že je nevidím a zamířila rovnou k baru, abych si objednala (super, tady po vás nikdo nechtěl občanku, buď máš prachy a nalejou ti bez ohledu na to, zda jsi stařík, děvče nebo dítě, nebo prachy nemáš a nazdar). Bylo mi jasné, že mě určitě zaregistrují, ale nechtěla jsem se k nim hlásit, vždyť si sem zašli spolu, nikdo mě nezval, když si k nim sednu, bude to pěkně blbý, soukromé schůzky s kriminalisty jsem si už na začátku zakázala. Když jsem se tam po chvíli ohlédla, stejně s nima už seděla nějaká kočka v mini sukni a plazila se po Cooperovi jako nějaká pralesní liána. Jak si nějaká sedne ještě ke Speedlovi na klín, to už jsem, myslím, vidět nemusela, bez toho se fakt obejdu. Napadlo mě, že bych asi radši měla zajít do nějakýho jinýho baru, jinak si budou myslet, že za nima lezu, jenže mě pořád docela bolela hlava a další bar byl dost daleko. Radši jsem zvolila strategii Ústup, počkala jsem, až mi konečně namíchají ten neidentifikovatelný nápoj a vylezla jsem na terasu, kde bude menší šance, že mě tam někdo pozná.
Stejně už o mně nejspíš věděli, ten bar není zas tak velký, abych jim utekla a oba jsou policisté, takže dívat se okolo a hodnotit místo, kde právě jsou, už mají prostě ve zvyku.

Mělo mě napadnout, že žádná holka večer na miamské pláži nebývá dlouho samotná. A pokud ano, pak jí někdo zbaví samoty za krátký čas. Stejně tak to bylo u mně. Aniž by se zeptal, posadil se k mému stolu nějaký kluk, mohlo mu být tak dvacet, kůži měl úplně černou, na hlavě afrocopánky, na sobě plážovou košili a tříčtvrťáky. Jako kdyby právě přišel z Havaje.
"Co tady tak sama?"
Zapomněl jsi pozdrav, frajere! Kluci u nás doma jsou teda milejší. Jak jsem ho asi tak mohla odpálkovat? Dělat, že neumím anglicky? To by mi neuvěřil, kdybych neuměla anglicky, asi bych si nemohla objednat pití. A když uteču, tak si mě najde, bůhví, co mi provede a co potom. Vždyť ho vůbec neznám. Holt budu improvizovat, to se mi tady v Miami celkem osvědčilo.
"No, ale já nejsem sama..." odpověděla jsem.
Borec se podíval na jednu židli u stolu, pak na druhou a nakonec na mě. "Nikoho tu s tebou nevidím."
"Je uvnitř..."
"Nějakej kamarád?" povytáhl tmavé obočí.
"Lituju, jsem zadaná." zakroutila jsem hlavou a upila z nápoje. Samozřejmě to byla lež.
"Notak. Můžeme si snad popovídat, než přijde, ne? Nechceš se podívat po pláži?"
No jasně, projít po pláži, teď zrovna, když jsem ráda, že žiju, hlava mě bolí, že by vybouchla z nedostatku spánku a ještě s někým úplně cizím? Na to mám teda fakt náladu.
"Ne." odsekla jsem.
"Teda, takhle nepřístupnou kočku jsem ještě neviděl."
"Jo, to si z těch večírků taky musíš občas něco pamatovat, víš? Nazdar." chtěla jsem mu nějak dát najevo, že mě ta konverzace nebaví.
"To byses divila!" začal se chechtat. Byl nechutný.
"Nemohl bys mě přestat obtěžovat? Nezahrávej si se mnou, jsem italka." vymýšlela jsem si největší ptákoviny, které mě napadaly. "Mám známý u mafie."
Rozchechtal se ještě víc.
"Neslyšel jste? To děvče se s vámi nechce bavit." ozvalo se ode dveří. Ohlédla jsem se a spatřila Speedla. Trapas. Měla jsem chuť zalézt pod stůl.
"Ajé, tvůj borec přišel ze záchodu...?" pronesl pohrdavě ten havajský borec, když si Tima prozíravě změřil.
Usmála jsem se. "Je to taky mafián, takže ti radím, aby ses vypakoval a pokračoval o bar dál."
"Nevypadá jako mafián." poznamenal frajer.
"Chceš důkaz? Dobře. Pod košilí mám schovanej Thompson a jestli nenecháš moji přítelkyni na pokoji, myslím, že zapomenu, že jsem si do něj dal náboje a omylem zmáčknu spoušť."
"Nojo, však už jdu..." zakroutil očima, zvedl se a pokračoval o dům dál, jak jsem mu poradila. Asi konečně pochopil, že dnes večer si bude muset jít užít jinam.
"To je tady normální?" chtěla jsem vědět.
"Jo, naprosto. Vítejte v Miami." odpověděl Tim. "Takže mafián...?"
Chtěla jsem si dát facku. "Omlouvám se. Nedal se odbýt."
Chápavě pokýval hlavou. Pak mě chvíli sledoval, jak jsem dopila skleničku - vlastně kokos - a (s klepající rukou) jsem ji (kokos) položila na stůl.
"Nechcete se jít projít?"
Zakroutila jsem hlavou a spolkla poslední dávku koktejlu. "Ne, nebudu vás rušit, přišel jste přece s Cooperem."
Tim se ohlédl a podíval se ke stolu, kde seděl Dan Cooper s tou liánou, která mu teď strkala svoje končetiny úplně všude.
"Řekl bych, že mě nebude postrádat." zhodnotil situaci. Taky jsem se tam podívala a nechápala, jak je vůbec možné, že někdo může mít tak hrozně dlouhý jazyk jako Cooper.
"Heh," vykulila jsem oči. "Tak jo, jdeme..."

"Zmiňoval jsem se vám už, že váš důkaz vyšetřil případ?" zeptal se mě po chvíli courání po písku. Musím říct, že v blízkosti Tima Speedla v slušivé bílé košili jsem si připadala trochu nesvá. Zkusila jsem si pod ní představit Thompson...
"Čemu se usmíváte?" nachytal mě.
"Ale to nic... Jaký důkaz? Ta nehoda snad ještě vyšetřená není." nehodlala jsem pokračovat v tématu, čemu se usmívám.
"Ne, ale to přepadení z minulého týdne už ano. Ukázalo se, že to byl kousek z jeho šatů. Nenechal nikde ani otisky, ani DNA, ale usvědčilo ho roztržené obleční, s kterým zřejmě nepočítal." odpověděl Tim.
"Vždycky s něčím nepočítají," dodala jsem vědecky. "Stejně byste to našel i beze mě."
Jen se usmál, založil ruce do kapes a odpověď si nechal pro sebe.
"Chodíte často na pláž?"
"Myslíte sám nebo v práci?"
"Proboha, ono se vraždí i tady? Na písku? Tolika lidem na očích?" otevřela jsem ústa dokořán.
"Nojo, když to na člověka přijde, asi je mu jedno, kde právě je," poznamenal ironicky. "Pár případů jsme tu už taky měli."
Vzpomněla jsem si na zážitky z předchozího dne a chtěla obrátit list, ale on si na ně zřejmě vzpomněl taky.
"Jak to šlo včera u Alexx?"
"Vůbec se mě na to neptejte!" odsekla jsem. "Detektiv Wolfe vám to neříkal?"
"Říkal něco v tom smyslu, že z úcty k vám si to raději nechá pro sebe, tak už jsem od něj radši moc nevyzvídal." odpověděl. Díky bohu. Ještě teď se mi zvedal žaludek při vzpomínce na včerejšek.
"Bylo mi asi tak jako vám při vaší první pitvě..."
"Ajaj..." zkřivil obličej vzpomínkami na zřejmě stejně nepříjemné zážitky. Nemohla jsem si pomoct, ale vypadal u toho hrozně hezky.
"Můj první případ byl utopenec. A řeknu vám, že utopenci, to jsou vůbec nejhorší případy. Jsou třikrát větší, než obvykle, a po těch dnech, kdy vyplují na hladinu, se v nich nahromadí šťávy a plyny. Nedají se identifikovat a jakmile do nich patoložka řízne, většinou explo- heh, řekl jsem něco?" zarazil se, když zpozoroval můj výraz.
"TIME! Proboha, to je hrozné!"
Na chvíli jsem se musela zastavit, abych zahnala otřesnou představu explodujícího čehosi... Fuj!
"Utopenci?" vytřeštila jsem oči. "Proboha, to je hrozné pojmenování!"
Zasmál se. "Pardon. To ten pracovní slang."
Můj žaludek mě varoval - myslím, že právě nastala chvíle změnit téma a přejít od utopenců k něčemu živějšímu.
"Máte holku, Time?" střelila jsem odvážně.
"Dejte pokoj!" smál se. "Ne, teď zrovna ne. Z posledního rozchodu mám špatný zkušenosti."
"Co se stalo?" vyzvídala jsem.
"No, pracovala v bance. A řekněme, že... když jsem se s ní rozešel, musel jsem změnit banku, abych neskončil bez peněz. Špatně to nesla." zavzpomínal. Pak se zastavil a zadíval se do dálky, kde se bouřilo moře. Už byla skoro tma a vzduch začínal být po deštivém dni docela chladný. "Dokážete si představit, co by se mi asi stalo potom, co bych se rozešel třeba s patoložkou?" dodal vtipně. "Au..." znělo to procítěně.
"Radši ne..."
Sice mi takový rozhovor po včerejším zážitku moc nepomohl, ale tak jako tak jsem se tomu stejně musela smát. Timovi se neříkalo vtipálek jen tak pro nic za nic.

Po pár dalších metrech zazvonil Timovi mobil.
"Ale ne, doufám, že to není Pamela, ta z banky." zavtipkoval a podíval se na jméno volajícího. Během vteřiny ale zvážněl. "To je Horatio..." oznámil a přijmul hovor.
"Jo, Horatio?"
Zase znervózněl, protože měl tendenci těkat očima všemi směry, až s pohledem nakonec skočil na zemi a nevydržel minutu stát v klidu. Ohlédla jsem se a zjistila, že už jsme od baru ušli pěknou dálku.
Tim se podíval na mě a pak oznámil telefonu: "Řekl bych, že všechno je v pořádku."
Aha, pracovní rozhovor, měla jsem za to, že už má dneska po službě.
"Jistě, že můžeš..." pronesl vážně. Chvíli se z mikrofonu linula zkreslená slova, nerozluštila jsem ani jedno, ale co, beztak se cizí rozhovory nemají poslouchat. Volající - jímž byl Horatio - mluvil docela dlouho. Nakonec ale zmlkl a Tim se na dlouho zadíval do země, jak přemýšlel, co odpoví.
"Jo, to myslím, můžu udělat, Horatio. Spolehni se."
Poté se z telefonu ozvalo pípání a Tim ho zaklapl. Z výrazu, který se mu usadil v obličeji jsem usoudila, že tohle byl docela závažný rozhovor.
"Děje se něco...?" zeptala jsem se opatrně.
"Ne, nic," odpověděl a pokusil se usmát, aby mě povzbudil, ale moc se mu to nedařilo. "Nic. Jen mi Horatio volal něco ohledně toho případu v bažinách."
Chápavě jsem přikývla a zadívala se do země. Stejně jsem měla takový hloupý pocit, že to má bohužel co dělat se mnou.

"Jste nějaká zamlklá." řekl mi po chvíli Tim.
"To proto, že se zkrátka nemůžu zbavit pocitu, že vám dělám problémy. A že bych toho asi měla nechat a odjet, abych to už nezhoršovala."
Povzdechl si. "Ani já jsem si to takhle nepředstavoval. Všechny ty věci, které jste viděla, hořící auto, pak ta patologie, ty jsme vám prostě neměli ukazovat. Ale situace se tak vyvinula a nedalo se nic jiného dělat. Teď už to musíme dotáhnout do konce. Kdyby se tak do toho nepletl ten Stetler..."
"O to nejde." zastavila jsem se a čekala, až udělá to samé a podívá se na mě. "To mi nevadí, vždycky jsem si chtěla zkusit vaši práci, jaké to je. Mám výčitky kvůli vám, Time. Zaslechla jsem, že máte nějaké pracovní problémy a teď vám ještě pověsili na krk mě. A je to jenom proto, že jsem si prostě zamanula vyjet si do Miami a setkat se s vámi všemi. Time, máte mě na krku, všechno, co udělám špatně, bude na vás. Můj průšvih bude váš průšvih. A já vím, že dlouho odolávat nebudu, že brzo šlápnu vedle, protože já ty vaše způsoby vůbec neznám a oni mě nachytají, až vás i Horatia, až všechny z laboratoře budou chtít potopit." začínala jsem trošku hysterčit, tak jsem se snažila uklidnit. "Nechci, abyste kvůli mě měl nějaký problémy. Vy nebo Eric, Calleigh, Horatio, kdokoliv. Fakt ne, to si nechci vzít na triko. Jsem jenom civilistka, ve skutečnosti nevím o kriminalistice ani ťuk. Tohle prostě nemůže ani náhodou projít, ani když se budeme snažit sebevíc."
Skončila jsem a pak nastala ta trapná chvíle ticha.
Zadíval se na mě, jako by do mě vůbec neřekl, že ze sebe někdy dokážu vymáčknout tak dlouhý projev a pak ke mně přišel o krůček blíž, takže jsme od sebe byli daleko asi jako dva milenci.
"Já vím, že to není lehký, ale zvládneme to. Jestli Stetlera dostaneme, tak už nikdo nebude zjišťovat, jestli máte vzdělání nebo ne a jestli tu školu vážně studujete. A neříkejte, že nic nevíte. Najít otisk v bažinách není jen tak."
"Ale jestli to nezvládneme, tak budete všichni mít průšvih a to já nechci." opakovala jsem pořád dokola.
"Kde jste slyšela, že mám v práci problémy?" otázal se.
"Ten den, kdy jsem s vámi byla v těch bažinách. Byla jsem něco odložit do auta a zaslechla jsem Stetlera, jak říká Horatiovi, že by mě neměl dávat na starosti vám. Vaše místo prý teď dost kolísá." odpověděla jsem popravdě.
"To ale není vaše starost." on na to.
"Jenže já vám to můžu dost pokazit."
"Ne, když budete dělat, na čem jsme se domluvili. Když všechno vyjde, už se se Stetlerem nebudete muset vůbec setkat." odpověděl Tim. Ten humorný tón z jeho hlasu najednou vyprchal. Jeho bílá košile byla u mě strašně blízko, jeho oči byly v tuhle chvíli ještě hnědší a jeho obličej ještě hezčí. A to bylo špatně. Takhle jsem neměla uvažovat.
Otočil se a pomalu se vydával zpátky k baru. Nezbývalo mi, než ho následovat.
"Povíte mi, co se vlastně stalo, že o vás tak pochybují?"
"Ne, protože se vás to netýká." odpověděl. I přesto počkal, až ho dojdu.
"Time, zapomínáte, že jsem tady taky abych vám všem pomohla? Když mi povíte, co se stalo, třeba najdu způsob, jak znovu očistit vaši pověst..." zkoušela jsem to. Věděla jsem, že Tim je na tyhle věci docela citlivý, proto jsem počítala s tím, že každou chvíli může vybuchnout a říct něco, co by mě mohlo mrzet. Jenže mě fakt záleželo na tom, abych jim všem pomohla. A za to, že mě musel tahat všude s sebou, za to, že mu mě pověsili na krk jen proto, že je ze všech nejzkušenější, jsem právě jemu chtěla pomoct úplně nejvíc.
"Já o tom nerad mluvím." už zase se díval všude jinde, jen ne mně do očí, jako tehdy před tou restaurací, kdy jsme se setkali úplně poprvé, a kdy mi říkal, že támhle dobře vaří.
"Já přece nejsem z laboratoře. Já podle toho nebudu soudit, jak pracujete. Mně to můžete říct bez výčitek. Nezajímám se o to ani jako novinářka." mělo mi dojít, že už to trošku přeháním, že bych měla přestat být vlezlá.
Ještě chvíli se rozhlížel okolo, než se zase podíval na mně a odpověděl tónem, kterým mi jasně dal najevo, že to hodlá říct jednou a už nikdy mi to nebude opakovat. "Nedávno kvůli mně umřel kolega. Bylo to na převoze s jednou obrovskou haldou kokainu. Jenže došlo k přestřelce a mně při ní selhala zbraň."
"To se přece může stát každ-" ale přerušil mě.
"Selhala, protože jsem si ji nevyčistil! Proto mám problémy, proto se bojí mě pouštět na výjezdy a proto mám teď u vedení vroubek." pokračoval.
Zdálo se mi příliš kruté říkat: "To mě moc mrzí." nebo "Určitě to nebyla vaše chyba." Ale nic takového jsem neřekla, protože jsem věděla, že by ho to jen akorát zbytečně naštvalo. A mně se nechtělo ho víc pokoušet, když se ke mně celou dobu choval tak hezky.
"Dobrou noc, Jeanette." řekl nakonec, pak se otočil a já jsem sledovala, jak mi jeho bílá košile mizí v dálce. Už jsem se ho nesnažila dohnat. Měla jsem chuť si nafackovat, protože to byl docela fajn večer a já jsem ho takhle blbě zkazila.
Váhala jsem, zda bude lepší spáchat sebevraždu skokem ze skály nebo utopením ve lžičce vody. Pak jsem nakonec došla k názoru, že bych kriminalistům neměla přidělávat práci se svou vlastní mrtvolou a když jsem si byla po nějaké době stoprocentně jistá, že už Tima cestou zpátky nepotkám, vydala jsem se k hotelu.

Fakt, utopit se, zastřelit se, uškrtit se, zakopat se a ještě by to bylo málo, jak jsem byla neskutečně pitomá. Cestou do hotelu jsem si nedala pořádnou facku jenom proto, že by to před lidma vypadalo blbě.
Když jsem dorazila do hotelu a zapsala příchod, recepční mě oslovila.
"Slečno Jeanette? Sháněl se tu po vás nějaký muž. Nechal tu pro vás vzkaz."
"Muž?" nechápala jsem a nevěřícně zakroutila hlavou. "Jaký muž? Víte, kdo to byl?"
"Ano," zalovila v nějkých poznámkách. "Jmenuje se Tim Speedle."
Dej mi facku, chtělo se mi říct. Ale co by si pak o mně chudák recepční pomyslela?
"On byl tady? A co mi máte vyřídit?" vykulila jsem oči.
"Vzkazuje vám, že nemohl čekat, než přijdete a že by byl rád, kdybyste mu zavolala, až dorazíte. Taky tu nechal číslo na svůj soukromý mobil."
Soukromý mobil? Uzmula jsem od recepční lísteček s číslem a naposledy se zeptala: "Kdy odešel?"
"Před chvílí, možná před dvaceti minutami."
"Díky." usmála jsem se a měla se k odchodu.
"Přeji příjemnou noc, slečno." odpověděla mile.
Vytáhla jsem mobil, sotva jsem odemkla dveře od pokoje. První zazvonění, druhé, po třetím se ozvalo unavené: "Speedle."
"Time, to jsem já. Prý jste chtěl, ať vám zavolám, až dorazím do hotelu."
Chvíli bylo ticho. "Chtěl jsem se jen ujistit, že jste v pořádku dorazila. Nebylo rozumné vás nechat samotnou na pláži. Nechtěl jsem být tak nepříjemný."
Pousmála jsem se. "Myslím, že jinak byste se mě nezbavil. Já jsem zase byla trochu moc zvědavá."
"Zapomeneme na to." navrhnul.
"Jasně, nikde jsme nebyli, nic se nestalo a vy jste odešel se svým kolegou Adamem, který byl při odchodu zcela střízlivý."
V telefonu to zachraptělo, jak se zasmál. "Uvidíme se zítra v laboratoři."
To znamenalo, že jsem asi měla přijít. "Fajn. Tak zítra."
"Zatím."
"Dobrou noc," rozloučila jsem se koketně (to jsem si prostě nemohla odpustit). Hodila jsem telefon na polštář a teprve teď si uvědomila, jak nesnesitelně mě vlastně bolí hlava. Lehla jsem si do postele a víc si nepamatuju.

Představy samopalu pod Timovou košilí se už nikdy nezbavím.