Den první: Není pro oči policejního vedení
To víte, že jsem na ten hotel koukala s otevřenými ústy, něco tak velkolepého se přece jen tak nevidí. Má "jen" tři hvězdičky, ale i tak se mi zdá, že něco tak luxusního by se u nás zkrátka objevit nemohlo. Můj pokoj má ložnici, koupelnu a malý bar, vařit si prý nemusím, od toho je tu hotelová restaurace, takže o starost míň. Byla jsem sice k smrti unavená, ale vůbec mě nenapadlo, že bych mohla jít spát. Z okna jsem měla výhled na město a já vám povím - to je teda město! Všude je to samá restaurace a kavárna, všechno je to ozdobené palmami, které díky hřejivému slunci vrhají stíny na chodníky... No je to vážně paráda. Vybalila jsem si kufry, převlékla jsem se a smyla ze sebe pot z letadla (v opravdu přepychové vaně, kterou by mi rozhodně mohla závidět i anglická královna) a rozhodla jsem se, že se půjdu podívat po městě, když mají kriminalisté tak napilno. Je to od nich opravdu hezké, řeknou, že s nima můžu udělat interview a pak si jdou sbírat důkazy. Alespoň na chvíli by si ti vrazi mohli dát pokoj!
Koukla jsem se z okna, abych se rozhlédla, kam se podívám jako první. V malém parčíku, asi 200 metrů od hotelu, jsem zahlédla nějaký ruch. Zadívala jsem se soustředěněji a viděla několik mužů v uniformách, kteří kolem stromů omotávali pásku se známým nápisem: CRIME SCENE DO NOT CROSS. A tohle ta páska říkala pořád dokola, když se omotávala kolem stromů, kolem laviček, kolem plotu a nakonec končila podél nějaké restaurace. Vražda v restauraci. Skvělý námět na epizodu do deváté série seriálu. Kriminalisté se nejspíš nevymlouvali, zřejmě opravdu mají plné ruce práce. Řekla jsem si, že když se tam volným krokem půjdu podívat, jen nakouknout, určitě mě nevyženou, nebudu mít v ruce kameru ani mikrofon, budu tam pouze jako návštěvník, který jen nakukuje, a kterých už se tam touhle dobou stejně pár hrnulo... Několik policistů natahovalo žlutou pásku, zatímco jiní odháněli zvědavé miamské občany.
Ve skutečnosti jsem skoro běžela. Zpomalila jsem až když mě policisté měli na dohled. Postavila jsem se dobrý metr od pásky k jednomu z mála volných míst. Bylo tu několik policistů, kteří zajišťovali místo činu. O pár metrů dál stál s notesem detektiv Frank Tripp. A uvnitř okruhu, jenž ohraničovala žlutá páska, sbíral stopy detektiv Tim Speedle. Bylo strašně zvláštní ty dva vidět jen pár metrů ode mě. Snažila jsem se neskákat radostí a vzrušením. Jen jsem stála u té pásky a pozorovala je při práci.
"Promiňte, je tohle přepadení nebo vražda?"
Detektiv Speedle zakroutil očima, jak to dělával vždy, když ho někdo vyrušil z práce. Nahlas ale nic neřekl a dál fotil, sbíral, nabíral, značkoval a balil.
"Detektive? Můžete mi odpovědět na otázku?" nedala se novinářka. Tohle je rozdíl mezi těmi, co jen dělají interview a těmi, kteří jsou vyloženě vlezlí. Já teda fakt neměla zapotřebí takhle vyzvídat. Vždyť tu nebyla ani mrtvola, jak by to asi mohla být vražda?
Ta ženská stála přímo za mnou, tak jsem se k ní otočila. Moje angličtina díky bohu stačila na to, abych mohla stvořit tuhle krátkou větu.
"Řekla bych, že vaše otázka ho vůbec nezajímá."
Podívala se na mě, jako kdybych byla ten nejhorší hmyz, který právě našla v zašlém rohu své kuchyně. Poznala jsem v ní Ericu Seichsovou. Ne, s touhle rozhovor naštěstí nemám v plánu dělat.
"Co kdyby mi to řekl sám?" protáhla pichlavě a otočila se zpět k detektivovi. Ten se nenechal rušit, zaostřil foťák a stiskl spoušť. Ani se neohlédl, když odpověděl: "Já vám nic nepovím. Nashledanou."
"Ale notak, jen jednu jedinou informaci!" nedala se novinářka. Mávala mikrofonem, aby upoutala jeho pozornost. Konečně se k ní Speedle otočil a ukázal na svůj opasek. "Vidíte ta pouta? Mám vás v nich odvést na komisařství a zabavit vám to vaše nádobíčko?" zamračil se, foťák pořád držel v ruce.
Erica popuzeně mlaskla, sklopila mikrofon, zavolala na kameramana "Jdeme!" a vzdálila se alespoň o pár metrů dál. Já jsem na ni koukala a nevěřícně jsem kroutila hlavou. Hrozná ženská, říkala jsem si v duchu.
"Hrozná ženská." ulevil si Tim. V tomhle jsme se zřejmě shodli. Jeho bystrý zrak poté spočinul na mně.
"Vy jste Jeanette?"
Překvapeně jsem zamrkala. "Jak to víte?"
"No, šéf mi vás takhle nějak popisoval." odpověděl, přičemž se nepatrně pousmál. Pak se opět sklonil ke svým důkazům.
Ehm... Takhle nějak popisoval? Nechtěla bych asi slyšet rozhovor dvou chlapů o tom, že nějaká ženská vypadá asi nějak takhle.
Nechala jsem to raději být.
Podívala jsem se na kus látky, který ležel kousek za ním.
"Promiňte detektive," Dokončil svůj snímek a pak se ke mně ohlédl, jeho obličej byl poněkud vstřícnější než ten, kterým shlížel na novinářku Seichsovou. "Je tohle důkaz?" ukázala jsem prstem přes pásku na kousek trávníku, kde se nacházel asi centimetrový cárek nějaké modré látky.
Sklonil se, přiložil k té věci úhloměr a udělal snímek. Pak vzal pinzetu a zvednul si to před oči. "Vypadá to tak." pak se podíval na mě, změřil si mě přisným pohledem a nakonec se usmál. "Chcete si to vyzkoušet?"
Zapochybovala jsem. "A to můžu...? Nebudete z toho pak mít problémy?" povytáhla jsem tázavě obočí.
"Pokud to pomůže reputaci naší laboratoře tak ne." Rozhlédl se a pak ukázal na služební hammer. "Půjčte si moji bundu, alespoň nebudete tolik nápadná."
Doběhla jsem k autu. Bunda s nápisem CRIME SCENE INVESTIGATION mi byla trochu velká. Ale dala jsem ji na sebe a doběhla k detektivovi, neschopna uvěřit, že jsem se dostala na miamské místo zločinu!
"Teď opatrně podlezte tu pásku a choďte jenom za mnou. Dívejte se pod nohy. Jestli na něco šlápnete, znehodnotíte tím důkaz a narušíte vyšetřování." vysvětlil mi. Byl neoblomný, trochu panovačný, soustředěný a chtě nechtě taky trochu okouzlující. Ostatně takhle ho známe, ne?
"Nebudete o mně vědět, slibuju."
"Ničeho se nedotýkat a když něco zahlédnete, upozorníte mě. Vezměte si radši rukavice." podal mi párek latexek.
"To abych něco neznehodnotila?"
"Ne, ničeho se dotýkat nebudete. To máte abyste vypadala profesionálně." odpověděl a znovu přiložil oči k foťáku. Sledovala jsem, jak to dělá. Když něco našel, nejdřív si to prohlédl, pak k tomu přiložil měřidlo, vyfotografoval, nakonec to sebral a uložil do sáčku na důkazy. Pak se zvedl, aby ohledal další čtvereční centimetr místa činu.
Celou tu dobu jsem šla za ním a nedovolila si ani ceknout. Vůbec by mě nenapadlo, kolik věcí se na takovém místě činu může nacházet. A jak dlouho to trvá! Asi po hodině mi podal foťák.
"Zkuste si to."
Zakroutila jsem hlavou. "To není dobrý nápad, já většinou zničím, na co sáhnu."
"Ten foťák je vodotěsný a odolný vůči nárazům." odpověděl. Neboli: je blbuvzdorný, dodala jsem si v duchu. A tak jsem si ho od něj nejistě vzala.
"Tímhle zaostřujete. Tohle je spoušť." ukázal na jedno kolečko, pak na druhé. Zaostřit, zmáčknout spoušť. To snad nezkazím. Sedla jsem si na bobek. Nejdřív jsem nevěděla, co mám asi tak fotit, na té trávě nic nebylo. Pak jsem si všimla několika skoro nepatrných bílých zrníček čehosi, čím byla pokrytá stébla. Nechápala jsem, jak to mohl zahlédnout. Po těch letech u policie byl už asi vytrénovaný. Přiložila jsem foťák k očím a Tim dal kolem zrníček to nejmenší měřidlo. Zaostřila jsem a zmáčkla spoušť. Cvak. A je to. Nebylo to zas tak těžké.
Nasadil si sluneční brýle, právě teď bylo sluníčko přímo naproti nám. Vzal nějaký nástroj a prášek setřel.
"Jakto, že jste tu jen vy?" zeptala jsem se.
"Tohle je vloupačka. Na tyhle zločiny posílají jen jednoho laboratorního technika. K horším zločinům jako je například vražda nebo žhářství jezdíme dva nebo tři. Tohle snad zvládnu sám."
Chápavě jsem přikývla.
"Támhle je nábojnice." ukázal kousek přede mě. Tentokrát jsem sama vzala měřidlo a pořídila snímek.
"Jeden nestačí, tohle musíme vyfotit ze všech stran." poučil mě. A tak jsem tu nábojnici obcházela pořád dokola, dokud jsem ji nevyfotila ze všech stran. Chtěla jsem ji vzít do ruky a zabalit, ale zadržel mě. "Tahle je malá, vezměte ji pinzetou. Vůbec na to nesahejte, mohly by se poškodit vzorky DNA nebo otisky prstů. Ne, nedávejte ji do papírového sáčku, tuhle dáme do plastikového. Víte co, já to radši udělám sám."
Na místě činu jsme strávili všehovšudy čtyři hodiny. Není to zas taková brnkačka, jako v televizi. Ve skutečnosti musejí být kriminalisté trpěliví (čtyři hodiny na sluníčku a být schopen používat mozek? Nepředstavitelné!), spolehliví (jistota je holt jistota) a nesmí se dopustit jediné chyby (co kdyby jim náhodou unikl usvědčující důkaz?). Když Speedle sebral všechny důkazy, zamířil k hammeru a já ho následovala. On si oddychl, otřel si zpocené čelo, naložil bednu plnou důkazů a já mu vrátila bundu.
"Už vás nebudu zdržovat. Díky, jen doufám, že z toho nebudete mít malér."
Přibouchl kufr.
"Stejně to raději nikde nerozšiřujte. Já jsem jen myslel, že když si to zkusíte a proniknete do toho, pomůže vám to ohledně těch článků..." odpověděl. Založil ruce do kapes a když povídal, koukal se všude do stran, ale mně do očí jen málokdy. To ta jeho nervozita a citlivost. Oni jsou snad vážně všichni úplně stejní.
"No to mi určitě pomůže. Díky. Ale z toho interview se nevyvlíknete." upozornila jsem ho.
Usmál se. "Dobře. Ale dnes to nepůjde, mám moc práce." kývnul hlavou k autu plnému důkazů. Přikývla jsem. "Tak jindy. Máme na to čtrnáct dní."
"Támhle naproti je restaurace, dobře tam vaří." ukázal kamsi za mě.
Pravda, už byl docela čas na oběd. Rozhodla jsem se, že tu restauraci zkusím.
Tim mi kývl na rozloučenou, vlezl do auta a odjel. A já jsem zamířila do restaurace.
No a to bylo moje úplně první setkání s kriminalisty z Miami-Dade. Modlila jsem se, aby z toho nebyl průšvih, přeci jen jsem tam za tou páskou neměla co dělat (byl to koneckonců ale Speedleův nápad, že, a Frank Tripp dělal, jako že to nevidí). Večer jsem se dozvěděla od Horatia, že dnes mají bohužel všichni moc práce. Nakázal mi, že si mám udělat večer jen tak pro sebe, prý mořská voda nechladne, když zachází sluníčko. No a tak jsem ji šla vyzkoušet taky :) Horatiovi jsem neřekla, že jsem Timovi pomáhala s tím vloupáním, beztak se mi zdálo, že už to ví, a kdyby mu to vadilo, zřejmě by mi to už řekl.
Asi takhle se tvářil detektiv Speedle, když ho začala obtěžovat vlezlá novinářka (ne já, ale Erica).
Mimochodem - až večer jsem si uvědomila, jak moc jsem vlastně unavená. Spánkový deficit mě okolo osmé večer zcela dohnal. Do středečního odpoledne si nepamatuju vůbec nic...
Komentáře
Okomentovat