Den osmý: Proč to auto vybouchlo?
Jak jsem přecdhozí večer slíbila Timovi, v úterý jsem se objevila v laboratoři, jednak proto, aby nebylo podezřelé, že tam jednou jsem a jednou nejsem, a jednak proto, že jsem se chtěla dozvědět, jak se vede tomu "našemu" případu. Ano, říkám našemu, protože tak jako tak už jsem účastníkem vyšetřování, ne?
Člověk si v takovém velkém městě uvědomí, jak moc je v životě užitečné auto. Myslím, že jsem se už zmiňovala, že hotel Fontaineblau Resort a kriminalistická laboratoř jsou u sebe docela blízko. Říkala jsem si, že to zvládnu pěšky, ale ta cesta se zdála daleko delší, než na mapě nebo v autě, kdy mě vezl Ryan. Šla jsem to "pouhých" čtyřicet minut. Vycházela jsem v osm s tím, že tam v půl deváté budu, ale přišla jsem až ve tři čtvrtě. Taky to mohlo být třeba o půl hodiny později. Nebo o hodinu...
Tentokrát mi bylo sděleno, že si můžu sama dojít do šatny odložit věci a vzít na sebe laboratorní plášť, pak z ní dokonce můžu sama odejít a sama a bez dozoru se smím dostavit do Zasedací místnosti - která se údajně nacházela hned vedle oddělení s balistikou - abych se zúčastnila rekonstrukce případu. A to prosím úplně sama. Tady mi někdo začínal věřit.
Našla jsem to bez problému, pořád na tom nejsem se svým orientačním smyslem tak špatně, abych se mezi všemi těmi laboratořemi ztratila a nenašla tu jedinou s nápisem Zasedací místnost.
Všichni stáli kolem velkého, skleněného stolu a před sebou měli rozložené nejrůznější důkazy. Když jsem vešla, všichni mi přikývli na pozdrav a zahlédla jsem Horatia, též v bílém laboratorním plášti a přímo v čele stolu, jak se na mě usmívá. Dodalo mi to odvahu. Zaujala jsem místo mezi Ryanem a Ericem, abych se podívala, jak probíhá taková rekonstrukce případu.
"Time? Co ty věci z místa činu?" vyzval kolegu Horatio.
"Nesnáším případy z močálů, protože u toho vždycky nasbíráme velké množství důkazů a předmětů, které k případu vůbec nemusí patřit. Vždycky se tam nacházejí nábojnice, kulky, zahozené odpadky a podobně, které tam nechávají pytláci a lovci zvěře. Samozřejmě jsem to všechno zanalyzoval a dal stranou věci, které s naším případem - podle mě - nesouvisí." Říkal Speedle a přitom ukazoval před sebe na stůl. "Zbylo tohle - kousek drahé látky, která se používá na drahé a luxusní obleky. Je utržený, takže si ho určitě někdo roztrhl omylem. Nacházel se daleko od místa výbuchu, takže není ani ohořelý. No a pak tu máme kazetu s nějakým záznamem. Strávil jsem hodně času s tím, abych tu pásku očistil, ale ještě jsem se nedostal k tomu, co na ní je. Dále jsou tu nějaké osobní věci řidiče..." pokračoval Tim. Z uspořádané hromádky před sebou vytáhl jakousi peněženku. "Peníze, doklady a neproplacené šeky. Celkem čtyři - jeden vypsaný na dvě stě tisíc dolarů, dva na sto tisíc dolarů a jeden na padesát tisíc dolarů."
"Naše oběti tedy měly zajištěnou budoucnost." zvážil klidně Horatio. "Dobrá práce. Ericu? Co to auto?"
Tim Horatiovi věnoval jeden vděčný pohled a pak se podíval na Erica. Ten měl před sebou jakousi změť drátů a kabelů.
"Moc se z toho zjistit nedalo, protože oheň skoro všechno zničil, ale udělal jsem, co se dalo. Myslím, že nehodu můžeme vyloučit rovnou. Zjistil jsem, že benzínovou hadičku někdo přeřízl. Taky byla přerušená brzdová hadička. Někdo měl na toho chudáka spadeno a pojistil se, aby tu jízdu nepřežil. Někdo taky manipuloval s volantem - jakmile auto dosáhlo určité rychlosti, volant přestal reagovat a ztratil kontakt s koly. Ta přestala zatáčet." oznámil Eric. To před ním tedy zřejmě byly všechny ty rozřezané hadičky a spojovací dráty z auta.
"Při jaké rychlosti?" zamračil se Horatio.
"V době výbuchu bylo na tachometru přes 210 kilometrů za hodinu." odpověděl Eric. "Zřejmě se mu zachtělo závodit."
"S autem plným lidí? A proč by závodil zrovna mezi Miamskými močály? Tam je povrch pro auta nerovný, všude je to samá díra a voda. Tak rychlá jízda v tomhle terérnu se skoro rovná sebevraždě. To nedává smysl." protestoval Ryan.
"Třeba nezávodil, možná před něčím prchal?" zkusila jsem to. Několik kriminalistů včetně Horatia a Tima se na mě překvapeně podívalo. "Řidič byl pod vlivem alkoholu. Přece si nedáš panáka, abys pak šel závodit do bažin." dodala jsem.
"To by vysvětlovalo tu rychlost a proč to auto bylo uprostřed močálů. Pokud ho někdo honil, nezbývalo mu, než šlápnout na plyn. Ze zoufalství pak prostě jel po cestě, kterou měl přímo před nosem. Vrahům už stačilo jen počkat, až mu dojde benzín nebo až se přeruší spojení volantu s předními koly. Pak by auto ztratilo dynamiku, neovladatelně někam narazilo nebo zastavilo z nedostatku paliva." souhlasil Tim. "Sakra, nemohli by ani zabrzdit, když jim přeřízli brzdy." nevěřícně kroutil hlavou.
"Byly to volavky zahnané do kouta. A vybraly si špatný vůz." řekla Calleigh.
"Pořád ale nevíme, proč to auto vybouchlo. Calleigh? Co podvozek?" pobídl ji Horatio.
"Byl celý nasáklý benzínem - od začátku do konce. Taky jsem porovnala benzín z auta s benzínem na podvozku a neodpovídá. Na podvozek nevytekl ten, který byl v autě. Dostal se tam nějak jinak. Navíc nebyl čistý, ale zředěný."odpověděla pošlušně.
"V těch bažinách jsou přece louže. Láhev, kterou našla Natalie, byla plná stejné vody. Když auto ztratilo kontrolu, řítilo se pořád dál. Cestou nabralo vodu z močálů, která byla celá nasáklá benzínem. Stačila už jenom jiskra." zvážil Ryan.
"A příčinu té jiskry musíme najít." dodal Horatio. Pak se otočil k Wolfovi. "Co otisk té boty, který našla Jeanette?"
Dělala jsem, jako že jsem to přeslechla.
Wolfe zakroutil hlavou. "Počítač nic nenašel. Žádný veřejný výrobce takovéhle podrážky nevyrábí. Zřejmě to byla bota vyrobená na zakázku."
"Pak máme co dělat s bohatým pachatelem. Budeme muset obejít soukromé výrobce, nikoliv veřejné." usmál se Horatio. Pokaždé, když promluvil používal stejně klidný tón hlasu. A teď, když jsem mezi nimi stála, jsem si uvědomila, co to s jeho lidmi dělá. To, že s nimi mluvil upřímně a otevřeně jim dodávalo jistotu a odvahu, věřili mu a on věřil jim a věděli, že se jeden na druhého můžou spolehnout.
"Natalie, co nám říká DNA?"
Boa Vista si povzdechla. Vytáhla složku a otevřela ji. "Dvě oběti byly na místě mrtvé, další dva leží v nemocnici. Čtyřiačtyřicetiletý Owen McGill, který vůz řídil, pak devatenáctiletá Jill. V nemocnici leží sedmnáctiletý Brian a devětatřicetiletá Sára, Owenova žena. DNA ukazuje, že Jill i Brian byli pokrevní příbuzní Sáry i Owena v první linii. V tom autě byla celá rodina."
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Která zrůda zahnala celou rodinu do miamských močálů a pak ji tam nechala uhořet?
"Takže tu máme nevydařený rodinný výlet, který někdo překazil. Otázka je kdo a proč." zhodnotil situaci Horatio. V tu chvíli mu zazvonil mobil a on ho skoro okamžitě vzal. "Ano, u telefonu." řekl po chvíli. Volající pár vteřin mluvil a pak Horatio lítostivě sklopil oči. "Dobře. Děkuji vám." Zavřel telefon a v jeho výrazu se mísil vztek a bolest.
"Vážení, tenhle zločin si právě vyžádal další oběť. Sedmnáctiletý Brian před chvílí zemřel v nemocnici na následky zranění a Owenova žena je natolik v šoku, že stále není schopná výpovědi."
A teď už bude taky navždycky sama, pomyslela jsem si. Neuvěřitelné. Během vteřiny ztratila celou rodinu.
Takhle ve středu dění na mě ten případ doléhal daleko víc, než kdybych mu jenom z dálky přihlížela. A nebyla jsem jediná. Tim potichu zaklel, od Calleigh jsem zaslechla skoro neslyšné: "Ale ne...", Eric a Natalie nepřítomně kroutili hlavou.
"Dejme tomu, že před někým prchali. Pokud ano, mohly by být někde na příjezdové cestě stopy pneumatik." napadlo Erica. "Musíme značně rozšířit místo činu."
Horatio přikývl. "Souhlasím. Vezmi si to s Natalií na starosti. Chci vědět, kdo to auto honil a jaká jisrka způsobila explozi. Time, ta videokazeta. Pane Wolfe, pořád nevíme, komu patří ta bota. Calleigh, ty se podíváš na ty šeky. Prosím, dejte se do práce." řekl Horatio. Ale nerozkazoval. On prosil. A o to víc to všichni chtěli udělat.
Když se všichni odebrali vykonat, co po nich žádal, zbyla jsem v místnosti jen já a Calleigh, která ještě přebírala své důkazy.
"Jeanette, tvoje úvaha vůbec nebyla špatná." usmál se na mě Horatio. A když už ten někoho pochválí, tak má pádný důvod.
"Díky," úsměv jsem mu šťastně oplatila. "Co mám dělat, Horatio? V čem můžu ještě pomoct?"
Poručík Caine se tázavě podíval na Calleigh a pak se mě zeptal: "Už jste někdy držela v ruce zbraň, slečno?"
Na střelnici byla tma a byla tu zima, protože tahle obrovská místnost se nacházela v suterénu, jelikož tam ničemu nevadil hluk ze zbraní, jak tvrdil Ryan. Calleigh mě zavedla do malé zbrojnice. Byla opravdu malinká, ale i tak jsem otevřela ústa dokořán, protože vám řeknu - tolik pistolí na dvou metrech čtverečních nemá ani Lara. Calleigh si své hračky chvíli prohlížela a pak vybrala jednu z devítek, které ležely na stole uprostřed malé místnůstky.
"Jen si ji potěžkejte." Podala mi ji. Pistole vypadala důstojně a nebezpečně, vzala jsem ji do ruky, ale spoušti jsem se zdaleka vyhýbala. "Nebojte se, není nabitá." uklidnila mě Calleigh.
Pistole byla těžší, než jsem čekala. Zkusila jsem ji vzít do ruky tak, jak tam má být. Pasovala docela dobře a byla celkem dobře vyvážená.
Calleigh mi nechala pistoli v ruce a vyšla ze zbrojnice. "Horatio mě požádal, zda bych vám nedala malou lekci ze střelby." oznámila a sympaticky se přitom usmívala.
"Proč?" nechápala jsem. Já nechci umět střílet! Bojím se tý věci, co mi strčila do ruky!
"Protože neozbrojená nesmíte jezdit na výjezdy. Kdyby někdy k něčemu došlo - což se ale stává málokdy - musíte být zajištěná. Zároveň ale nesmíte mít u sebe zbraň, když nemáte ani tušení, jak se s ní zachází." řekla Calleigh a zamířila o dveře dál, přímo na střelnici.
"To mi chcete dát zbrojní pás?" zavtipkovala jsem.
"Jako kadetka nebudete potřebovat zbrojní pás. Stačí vám papír, ve kterém bude stát, že jste byla poučena o zacházení s konkrétní zbraní."
"Pfff..." pozvdechla jsem si. "No já nevím..." musím se přiznat, že když jsem přijela do Miami, s takovými zážitky jsem teda opravdu nepočítala.
"Já vás samozřejmě nemůžu do ničeho nutit. Ale pokud nemáme vzbudit podezření u vedení, pak se budete muset také účastnit výjezdů. Neradi bychom vás měli na svědomí, kdyby se něco stalo." řekla Calleigh. "Osobně si vážím, co pro nás chcete udělat, proto jsem souhlasila s tím, že vám ukážu, jak se zbraní zacházet. Jestli nám pořád chcete pomoct, měla byste se to naučit. Alespoň jednou si cvičně vystřelit, abyste získala jistotu." dodala smířilivě. Výraz v jejím obličeji mě ujistil, že to není možná zas tak špatný nápad.
"Tak jo..."
"Při střelbě je velice důležitý postoj. Dávejte pozor, abyste vždycky byla mírně rozkročená a na střelbu se soustřeďte."
Obě už jsme měly na uších sluchátka, abychom přitom nepřišly o sluch. Stála jsem za Calleigh a sledovala, co dělá.
"Pistoli držte oběma rukama, protože tím zmírníte zpětný ráz. Každý výstřel vyvolá sílu, která potom putuje zpátky a to pistoli na chvíli vychýlí. Musíte to mít pod kontrolou. Když budete pistoli držet oběma rukama, náraz zmírníte, protože síla se rozloží." radila mi. "Samozřejmě je třeba ji držet za pažbu spíš ve spodní části než v hornější. Kdybyste to udělala naopak a držela byste pažbu v místě, kde začíná hlaveň, poranila byste si ruku. Hlaveň totiž při každém výstřelu vyskočí, aby uvolnila pojistku, která drží kulku."
Celou dobu jsem ji poslouchala a snažila se všechny její rady zapamatovat. S devítkou, kterou mi půjčila, jsem se už docela seznámila a pomalu jsem jí začinala věřit. Calleigh si ji ode mě na chvíli půjčila, dala do ní zásobník a cvičně vystřelila pár kulek. Pak zásobník vyndala.
"Zásobník uvolníte stisknutím pojistky pod hlavní. Pak vezmete nový a znovu ho nasadíte. Musí dobře zapadnout, jinak by zbraň nefungovala a mohla by selhat."
Jako Timovi, dodala jsem si v duchu.
"Zkuste si to. Vezměte zásobník, nasaďte ho, a natáhněte hlaveň."
Vzala jsem tedy zásobník plný olova, vrazila ho do pažby a zkusila zatáhnout. Šlo to těžko, podařilo se mi to až na druhý pokus. Jako by si vůbec nevšimla, že mi to vůbec nejde.
"Slyšela jste, jak to cvaklo? Teď je zbraň připravená k výstřelu. Před každým použitím musíte hlaveň natáhnout."
Pak odstoupila od přepážky a pustila mě k ní.
Po prvním výstřelu se mi zdálo, že ten protináraz je silnější než já a vždy mi chvíli trvalo, než jsem znovu zamířila. Myslím, že v praxi by už dávno bylo po mně. Po několika minutách jsem se ale naučila ovládat odstředivou sílu a trošku jsem vylepšila mušku.
Pak došel zásobník a já jsem pistoli vrátila Calleigh.
"No vidíte, napoprvé to nebylo nejhorší," usmála se povzbudivě. "Samozřejmě jako všechno chce i tohle cvik. Hlavně si pamatujte, že nikdy nesmíte střílet na neozbrojeného člověka nebo na člověka, který vás bezpodmínečně neohrožuje na životě."
Jí se to řeklo, ale jak asi zrovna v té situaci poznám, že mě ohrožuje na životě?
"Také je důležité o zbraň pravidelně pečovat, kontrolovat ji, a alespoň dvakrát do týdne ji vyčistit." pokračovala Calleigh.
"Jinak selže jako Timovi?" nadhodila jsem.
Výraz v jejím obličeji se změnil. "Jak jste se o tom dozvěděla?"
"Pověděl mi to sám." řekla jsem. Sice to nebyla zas až tak úplně pravda, ale to bylo teď stejně jedno.
"Proč se o to zajímáte?" chtěla vědět Calleigh.
"Protože bych ráda očistila jméno vaší laboratoře, než odjedu, a napadlo mě, že když budu vědět, co se stalo, budu mu moci pomoct."
Chvíli se na mě dívala přísně, ale nakonec se výraz v jejím obličeji zmírnil. "Tehdy při tom zemřel jeden z našich kolegů." řekla smířlivě. "Ačkoliv to nebyla Timova chyba, on si to nepřestává vyčítat. Je to už šest měsíců zpátky."
"A v čem to teda bylo?"
"Kulka, která zabila toho policistu, přišla z úplně jiného směru, takže i kdyby Timova zbraň fungovala tak, jak měla, nemohl by tomu zabránit. Ale zaútočili taky na něj, když chtěl na útočníka vystřelit, jeho pistole nevystřelila a útočník ho postřelil."
Údivem jsem si přikryla ústa rukou. "Proboha..." zaklela jsem. Ten zážitek musel být tak příšerný, že jsem si ho ani nepředstavovala. Nejdřív vidět kamaráda, jak umřel a pak sám stát tváří v tvář smrti.
Já jsem ale blbá. Já naivka jsem z něj včera tahala informace jako bychom mluvili o něčem naprosto normálním, a Tim přitom musel myslet na to, jak nedávno někdo umřel, a jak málem přišel sám o život. Vůbec jsem si včera neuvědomovala, co při té vzpomínce musel prožívat. Kdyby se po takovém zážitku na to samé zeptal někdo mě, odpověděla bych mu, ať svůj zvídavý novinářský nos strká jinam, a neplete se do soukromých záležitostí, do kterých mu nic není. Asi jsem mu byla hodně sympatická, nebo mě ještě hodně litoval díky mému předchozímu zážitku z patologie, že mi jednu nevrazil a nesdělil mi, že už mě nikdy nechce vidět. Přesně to bych si totiž udělala já. A hodinu na to mi ještě volal do hotelu a ptal se, jestli jsem v pořádku. Jako ta největší slepice jsem mu přitom naivně tvrdila, že jistě najdu způsob, jak jeho policejní pověst očistit.
"To jsem nevěděla."
Calleigh mi věnovala jeden soucitný úsměv. "Zachránila mu život neprůstřelná vesta."
Chvíli mi trvalo, než jsem všechny informace zpracovala.
"Tehdy trochu podcenil své pracovní povinnosti." pokračovala Calleigh.
"A teď už... Poučil se z toho?" chtěla jsem vědět.
Pokrčila rameny. "Doufejme. Tim je v těhle věcech dost nevyzpytatelný."
Já jsem ale blbá, chtělo se mi říct. Myslím, že můj sebevražedný výraz si vyložila sama, protože mi pro jistotu vzala pistoli z ruky. "Do zítřka vám napíšu ten papír. Ale teď se musím věnovat těm šekům."
Přikývla jsem.
"Uvidíme se zítra." rozloučila se se mnou a mně nezbývalo, než opustit střelnici.
Kdyby vás zajímalo, jak vypadá taková rekonstrukce případu, je to asi nějak takhle.
Občas i kriminalistům zůstává rozum stát.
A jak zní závěr, šéfe?
Rada od zkušeného odborníka je vždy k nezaplacení.
V kriminalistické laboratoři Miami-Dade si člověk uvědomí, že život je něco, co můžete během vteřiny ztratit.
Kriminalisté prý už nic nového do večera nezjistili. Natalie s Ericem nasbírali pár nových důkazů, které bylo potřeba zanalyzovat, Calleigh na šeky moc času díky mně nezbylo, Ryan prý majitele boty našel, ale byl z hledání tak unavený, že prý to nechá až na další den a Timova páska byla tak zničená a ohořelá, že ji musel vyčistit znovu.
A já? Já jsem přemýšlela, jak zařídit, aby vedení kriminalistické laboratoře zapomnělo, že Timovi Speedlovi před půl rokem selhala pistole.
Komentáře
Okomentovat