Den dvanáctý: Mafiáni v celách, případ uzavřen, ale report nekončí!

Nebudete mi to věřit, ale v Miami ten den lilo jako v konvi. To víte, že mě samozřejmě nenapadlo přibalit si do tašky deštník nebo pláštěnku, když jsem odlétala, kdo by to taky řekl, že město slunce a teplých pláží se najednou změní v deštivý prales? Pršelo od rána až do večera. Fakt nic pěkného. Já jsem ale den předtím slíbila policistům, že zase přijdu do laboratoře (jestli byli rádi nebo ne, to doopravdy nevím). Přece si ten případ nenechám uniknout, když už jsem v tom! Musím ale přiznat, že když jsem tak stepovala před hotelem (samozřejmě pod stříškou, ne na přímém dešti) a koukala jsem, jak ty mokré cáry padají z nebe, vážně jsem uvažovala nad tím, že zavolám Horatiovi, ať se nezlobí, ale dneska to fakt nepůjde...

Jenže sotva mě tahle myšlenka praštila přes můj ulítlý mozek, bubunující zvuk deště dopadajícího na dlážděný chodník prořízl ostrý zvuk troubícího auta. Vzhledem k tomu, že žádný jiný šílenec se mnou před hotelem v tom příšerném nečase nestál, ani jsem nepochybovala o tom, že to auto troubí na mně. Když jsem si ho pak prohlédla, došlo mi, že se právě dívám na Ericův tmavý bourák. To se ví, že jsem si to rozmyslela. Seběhla jsem schody a rychle nasedla vedle usměvavého detektiva. I tak jsem stačila dost zmoknout, hm, že jsem si ráno žehlila vlasy teď vůbec, ale vůbec nebylo poznat.

"Ach, anděli můj strážný, čemu vděčím, že jsi právě ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala, přiletěl před můj hotel a naložil mě?" smála jsem se, když jsem si zapínala pás.

"Taky ti přeju dobré ráno, Jeanette," usmál se Eric a šlápl na plyn. "Jezdím do práce vždycky kolem a viděl jsem tě tam postávat. Když jsem si všiml, jak se tváříš, napadlo mě, že by nebylo od věci tě svézt."

Hm, tak to byl teda trošku utěr.

"Ericu? Proč máš na očích sluneční brýle? Venku prší. Vždyť přes ta skla nemůžeš ani vidět ven!" došlo mi po chvíli. Sluneční brýle? Teď a tady? U Horatia bych to ještě pochopila ale u Delka...?

Eric se nejprve zazubil a ukázal světu svůj zářivě bílý, zdravý chrup, pak zatáhl za řadící páku a až teprve potom mi odpověděl.

"To mám abych tě oslnil. A vypadal trochu neobyčejně, rozumíš?"

Tak to se mu teda povedlo.

Takhle veselou a vtipnou konverzaci jsme vedli celou cestu, dokud jsme nedorazili k laboratoři. Náladu nám kazily jen ty hrozně velké kapky, které padaly z nebe a neustále se mrskající stěrače, které nám bránily ve výhledu. Po deseti minutách si i Eric postěžoval, že s těmi brýlemi fakt houby vidí a sundal si je i přes to, že už teď vůbec nevypadal oslnivě.

Vlastně ne... Já zapomínám, že Eric Delko vždycky vypadá oslnivě. Asi si ho budu muset pozítří sbalit s sebou a odvézt domů. Hm... To nevím, jak to propašuju na letišti, už jsem si chtěla domů zabalit Horatia, Tima a teď ještě Erica. Jednoho z nich tu holt budu muset nechat.

Moment - to vážně poletím už pozítří? Ach jo, kéž bych nemusela! Uteklo to strašně rychle a po celou tu dobu se ke mně všichni chovali moc hezky a mile, někteří až moc, třeba Timmy, když mi dvakrát zachránil život a obětoval kvůli mně spánek, nebo Horatio, který ze mě udělal studentku kriminalistiky, nebo Calleigh, která mě naučila střílet, nebo Eric, který mi zastavil, abych nezmokla.

Nechce se mi odtud, fakt ne. A to i přes skutečnost, že má na mě spadeno new yorská mafie. Myslím, že si to letadlo nechám naschvál uletět...

V laboratoři bylo hned poznat, kdo právě přišel a kdo už je v práci delší dobu - podle toho, kdo měl jak moc mokré vlasy. Ti, kdo tu už nějakou dobu pobývali, byli úplně suší, dalším vlasy teprve prosýchali a jiným - jako jsme byli my s Ericem - z oblečení a hlav padaly vodopády vody. Nojo, to se holt stává, když v Miami občas zaprší.

Tentokrát jsem šla do šatny s Ericem. Jako obvykle za posledních několik dní jsem si odložila osobní věci a vzala na sebe laboratorní plášť, abych patřičně splynula. Pak mě Eric poslal na oddělení DNA, tam jsem se dosud ještě nedostala. Měla jsem se podívat, jak probíhá taková extrakce vzorků, abych se teda dostala ke všemu.

Tam už na mě čekala Natalie. Opět byla soustředěná, usměvavá a tentokrát jí to moc slušelo.

"Ahoj," pozdravila jsem, když jsem otevřela dveře. "Eric mě poslal sem za tebou."

"Dobré ráno. Jasně, už jsem si tu pro tebe něco připravila. DNA extrahujeme skoro při všech případech, které vyšetřujeme, takže o materiál není nouze. Bohužel tě k tomu ale nemůžu pustit. Smíš se jen dívat." oznámila mi Natálie a rozlepila obálku s právě aktuálním důkazem. Přikývla jsem a sledovala, co dělá.

Vytáhla z obálky kousek nějakého provázku. Jak mohlo někoho napadnout, že by na tomhle mohlo být DNA?

"Jak z tohohle vytáhneš DNA?" chtěla jsem vědět.

"Tohle je provázek, kterým byla svázaná jedna oběť ze včerejšího zločinu. Oběť únosu. Bohužel jsme únosce dosud nenašli. Ten provázek nám snad pomůže. Únosce musel na koncích provázku nechat epitelové buňky, protože k tomu, aby ji svázal, potřeboval sílu. Určitě si sedřel kůži. Já teď vezmu štětičku a podívám se, zda tam něco najdeme."

Jak řekla, tak také udělala. Rozložila si provázek před sebou na stole a vzala štětičku. Pak s ní začala přejíždět po obou koncích provázku. Vatička na konci tyčinky se nepatrně zbarvila.

"Kolik buněk je potřeba k extrakci DNA?"

"S pomocí dnešních přístrojů už nám stačí jen jedna jediná." usmála se Nat. Vzala nůžky, odstřihla kousek vatičky ze špejle. Dala si pozor, aby vatička neuletěla někam pryč. Pak ji vložila do jakési vaničky, vzala vychytané udělátko s nějakým extraktem a pokapala vatičku ve vaničce. Teď už jen stačilo vaničku dát do přístroje, který připomínal centrifugu a počkat si na výsledky.

"No nezdá se to zas tak těžké..."

"Ne, není," usmála se Natalie. "Ale i tak je k extrakci DNA potřebná specializace. Nepustí k tomu jen tak někoho, DNA bývá mnohdy nejdůležitějším důkazem v případu."

Jméno toho, komu DNA patří, už mi neukázala, protože prý nejsem účastníkem vyšetřování tohoto konkrétního případu. No, nevadí. Po pár chvílích zazvonil telefon. Natalie ho usměvavě zvedla.

"Boa Vista," řekla. "Ano, je tady. Vyřídím, hned to bude. Zatím."

"Něco se děje?"

"To byl Horatio. Máš se dostavit do výslechové místnosti. Předvolali k výslechu Paula Laseru."

Opět mě pustili jen za sklo, do výslechové místnosti ani tentokrát ne. Stála jsem tam s Calleigh, výslech prováděli Horatio s Timem. Ryan s Ericem prováděli nějaké testy ohledně případu ztraceného Eduarda Ramireze. Byl pohřešovaný už třetí den a všichni jsme doufali, že ještě není pozdě ho najít... naživu.

"Takže pane Lasero," začal Horatio. "Pročpak jste zabil rodinu pana Olivera Petersona?"

"Žádnýho Petersona neznám."

Přesně odpověď, kterou jsme jistě všichni čekali.

"Vážně? S vašimi schopnostmi? Informátory? S vaší mocí? Vy určitě znáte skoro všechny vlivné osobnosti v Miami. Ale možná vám něco připomene jméno Owen McGill. Už si vzpomínáte?"

Lasera se podíval na Horatia pohledem, který říkal, že nic dobrovolně nepoví. "Vzpomínám si na naše poslední setkání v New Yorku, Caine. Ale ne na žádnýho McGilla."

"Vážně? Mám vám ho připomenout?" rozčílil se Speedle. Surově otevřel složku s fotografiemi z případu a hodil před Paula tu, kterou pořídila Alexx. Bylo znát, že i přes všechny ty zkušenosti pana Lasery s nejrůznějším typem zločinů, se přemáhá, aby se na fotografii zadíval. Ohořelá těla nejsou nic pěkného ani pro silné žaludky. O to víc to muselo pro něj být horší, když věděl, že to tělo bylo ohořelé jen jeho vinou.

"Mám tu fotku taky jeho dcery a syna, kteří nepřežili. Chcete je vidět? Nebo si stále nevzpomínáte, kdo je pan McGill zač?" zamračil se Speedle. V tu chvíli mě napadlo, že bych ho nikdy nechtěla naštvat.

"Dobrá," odsekl Lasera a fotografie zase hodil Speedlovi zpátky. Ten je naschvál nezakládal, ale nechal je pohozené venku, jen proto, aby se Laserovi připomínaly jeho čin pokaždé, když se podívá na stůl. "A proč bych toho McGilla - nebo Petersona, jak chcete - měl vlastně zabít?"

"Víte, co si myslím, Paule?" řekl Horatio. Zatím se po celou dobu výslechu díval na sluníčko z okna. Teď se ale k podezřelému otočil a zadíval se mu hluboce do očí. Skoro z toho pohledu šel mráz po zádech.

"Já si myslím, že jste přišel na to, že pan Peterson pracuje pro policii a tak jste ho prostě odstranil. On totiž měl proti vám celkem silné a nezpochybnitelné důkazy. To, že na vás místo konkurenčního gangu čekala v miamském přístavu zásahová jednotka, vás asi muselo naštvat, že?" povytáhl obočí.

Podezřelý znejistěl. Zřejmě si myslel, že ty kazety jsme nenašli. To pro nás byla výhoda.

"Já jsem při tom zátahu nebyl. Nemám s tím nic společného." protestoval Lasera.

"Vážně?" usmál se Horatio. "Ať už jste tam byl, nebo ne, pane Lasero, my máme velice přesvědčivé důkazy o tom, že organizujete zločin tady v Miami."

Paul nasadil pohrdavý výraz. "Nic na mě nemáte."

Horatio se usmál. "Myslel jsem si, že to řeknete." pak sáhl do vnitřní kapsy saka a postavil na stůl diktafon. K přesvědčení pana Lasery stačilo už jen zmáčknout přehrávací tlačítko.

"Zaútočíme na ten člun přesně v osumnáct nula nula. Miamský přístav. Podle mých informátorů by tam mělo být několik kilogramů koksu, zboží za pár tisíc. Hlavně tam musíme být dřív než El Grego.!

Že ten hlas patřil Laserovi bylo bezpochyby. Ani on sám už to nemohl popřít. Úplně zblednul.

"Do háje! Jak se o té akci mohli dozvědět poldové? Někdo to musel prásknout, někdo v tom musí mít prsty!"

"Víte co si myslím, Paule?" říkal Horatio. Skoro šeptal. "Vy jste si vyjel do Miami obchodovat. Přitom jste si řekl, že by se vám pár nových chlápků mohlo hodit a mezi nimi byl i pan Peterson. Že pracuje u interpolu, jste samozřejmě nevěděl. A víte co, Paule?"

Zatímco Horatio se usmíval, Paul soptil. Na Timovi jsem viděla, že je připravený zasáhnout, kdyby se snažil na Horatia zaútočit.

"Převezl vás! Toho slavného pana Laseru, new yorčana s italskými předky, obchodníka se smrtí a se zákonem. A vás převezl policista od interpolu. Bylo to ponižující, že? Tak jste se rozhodl, že mu to nedarujete. Ale když jste to zjistil, bylo už pozdě. Oliver Peterson už měl šeky i nahrávky, což byly dost silné důkazy proti vám. Tak jste se naštval a zahnal jste jeho rodinu do kouta, kde ji potkal takový osud. Řídil jste to černé porshe. Nařízl jste hadičku od volantu i od brzy. Zabil jste celou rodinu, jediným činem, Paule. Stejně jako před jedenácti lety v New Yorku."

"To nedokážete!" obořil se Paul.

"Už se stalo, vy neoblomný." zpražil ho Speedle. Vytáhl ze složky další fotky. "Váš oblek šitý na zakázku před měsícem. V New Yorku. Jeho útržek jsme našli za okénkem auta. Utrhl se vám, když jste se vykláněl." Timmy před podezřelého hodil první fotografii. "Vaše DNA z vlasu dokazuje, že jste seděl na sedadle řidiče v době té vraždy." hodil před něj druhou fotografii. "A otisky prstů z volantu jsou vaše. Stejně jako otisky z rukojeti nože, který přeřízl ty hadičky."

Lasera se na fotky jen bezmocně díval.

"Pořád nám k tomu nemáte co říct?"

"Jak dlouho ti trvalo, než jsi to našel, Speedle?"

"Víte co nepochopím, Paule?" zeptal se Horatio. "Šlo vám jen o Petersona nebo jste si řekl, že při té příležitosti také zavaříte miamským policistům? To, že jste chtěl přejet účastnici vyšetřování a k tomu jednu nevinnou civilistku vám v soudním procesu moc nepomůže. Vlastně byste měl být detektivovi Speedlovi vděčný. Díky němu máte na krku jen čtyřnásobnou vraždu. A ne o jednu nebo o dvě víc."

Jen kamenný pohled zabodnutý do stolu. A pak ta úplně nejnormálnější věta, která člověka v takové situaci úplně přirozeně napadne. "Já nebudu pokračovat bez svého právníka."

"Jistě, hned mu zavolám. Jen mi řekněte, proč jste zaměstnával pana Westa, když nedokáže svou práci splnit tak, jak jste mu řekl?"

"Ten idiot ani neumí držet pistoli správnou stranou." odsekl Lasera.

Jo, o tom teda vím svoje. Tak hrozné to s ním zase nebude, vylekal mě k smrti, když na mě mířil. A bylo to tou správnou stranou!

"Tak ven s tím, nezdržujte nás, Paule." pobídl ho Speedle.

"West měl být pojistka, kdyby někdo náhodou přežil."

"Ale nepřežil, Paule. Nepřežil. A to je vaše vstupenka do vězení. A možná i na elektrické křeslo." řekl Horatio.

Tim si stoupl a vytáhl pouta.

"Zatýkám vás za organizování zločinu v Miami, za čtyřnásobnou vraždu rodiny Petersonových a za pokus o vraždu účastnice vyšetřování a jedné civilistky."

"Nemám taky právo nevypovídat?" hájil se Lasera.

"Hochu, tobě už žádné právo nepomůže." usadil ho Speedle. Pak ho odvedl do cely předběžného zadržení.

Ve tváři všech kriminalistů se objevilo vítězství. Případ je uzavřen. Zda to přijme soud a státní návladní, je otázka...

Na prince v bílé košili ne Ericu. My holky prostě nemáme rády, když nám prší na vlasy!

Díky, ale... ne! Nemám.

Ale to víš, že jo. My holky to akorát nerady přiznáváme. Víme, že vám to jenom lichotí a to nedělá dobrotu.

Dík moc.

Tohle mu nestačí? Co by ještě chtěli, viď.

Po jedenácti letech. Hurá.

Motorku určitě. Mě možná. Co to rande, detektive...?

Horatia jsem se ještě na závěr případu zeptala, jak to teď s Laserou a Westem bude, když jsou oficiálně občany státu New York. Laseru jsme měli za čtyřnásobnou vraždu a organizovaný zločin, a protože potvrdil, že si Westa najal, mohli jsme podat žalobu i na Westa za spiknutí. To ho přijde draho. Horatio mi prozradil, že budou převezeni do New Yorku, kde se o ně tamější policie postará. Podplácení ale teď asi nebude panu Laserovi moc platné, tolik, aby mohl podplatit miamskou policii, new yorskou policii a iterpol, zase na svém kontě nemá. Navíc žádný soudce nemůže tyto usvědčující důkazy přehlédnout, to by přeci jen bylo moc nápadné, a už panu Laserovi nepomůže ani ten nejlepší právník. Vypadá to s ním dost bledě. New Yorská policie se prý ještě bude jeho případem zabývat a hledat případné spojence nebo lidi, kteří pro něj kdysi pracovali.

Případ uzavřen. Kámen ze srdce spadl. Kriminalisté odvedli dobrou práci. Já jsem jim byla spíš přítěží.

I tak mě ale Horatio požádal, abych ještě zítra do laboratoře přišla. Copak jsem mu to mohla odmítnout?

Teď mě napadá - když jsme toho chlapa dostali, toho, co slíbil Speedlovi, že zničí všechno, co je mu drahé a který se mě snažil přejet, tak už mi nic nehrozí, ne? To by mě Tim mohl konečně pozvat na to rande...

No uvidíme, odlétám až pozítří. A když mě do zítřejší půlnoci nepozve, udělám to já!