Den devátý: Případ pokračuje se závojem minulosti...

Přiznám se, že jsem byla doopravdy otřesená a ani klidná desetiminutová jízda v autě cestou do laboratoře mě moc nezregenerovala. Když jsme vystoupili z aut, Horatio mi navrhl, že ve vyšetřování nemusím pokračovat, prý si mám odpočinout, on už to nějak vysvětlí, kdyby se ptali, proč s nimi nejsem. Řekla jsem, že bych stejně byla rozčilená a v tomhle stavu se fakt odpočívat nedalo. Navíc, pokud bude mít ještě někdo v plánu na mě zaútočit, v kriminalistické laboratoři mezi policisty budu stejně v největším bezpečí. Horatio se mnou souhlasil a věnoval mi jeden z těch úsměvů, který vás ujistí, že tohle brzo skončí a všechno pak bude zase dobrý. Už jsem se toho nemohla dočkat. Přiznám se, že jsem vždycky chtěla proniknout do tajů kriminalistiky v Miami, ale tolik nadšení, abych se kvůli tomu nechala zabít, v sobě zase nemám...

Ve výtahu, když měli Eric s Timem namířeno do laboratoře, aby prozkoumali další důkazy, Ericovi zazvonil telefon. Stejně mu volal Wolfe, který byl teď už jen pár metrů od nás. Každopádně těch pár minut, kdy se Eric dorozumíval s Ryanem, mohli Horatio i Tim využít, aby si promluvili. Nešlo je neslyšet. Bavili se přímo vedle mě a zdálo se, že jim nevadí, že budu já - nebo po případě i Eric, který měl jako policista určitě naučeno poslouchat alespoň jedním uchem - informovaná o tom, co se stalo kdysi dávno.

"Taky ti ten chlap připadal tak povědomý, Horatio?" říkal Tim. Viděla jsem na něm, jak je nervózní a napjatý.

"Ne tak on sám o sobě jako spíš to, co říkal, Time. Zdá se, že mé podezření bylo správné." odpověděl Horatio. "Ta podobnost s tím New Yorským případem není jen náhodná. Pamatuješ si ještě na ten slib, který ti dal pan Lasera v New Yorku?"

Speedle si hlasitě povzdechl a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. "Říjen devadesát devět. Až moc dobře si pamatuju, co mi slíbil."

Dveře od výtahu se otevřely, Eric zaklapl telefon, Horatio i Tim vyšli a já jsem neměla tušení, o čem ti dva mluví.

Všimla jsem si, že Delko se tváří, jako by mu někdo umřel.

"Ericu, co je?" zeptala jsem se. Podíval se na Horatia a pak si povzdechl. "Wolfe ví, proč to auto explodovalo."

"Opravdu?" řekl Horatio a se zájmem se k němu otočil.

"Motor. Příliš se tou rychlou jízdou zahřál, skoro až na čtyři sta stupňů. Celý podvozek byl nasáklý benzínem z vody a benzínem, který vytékal z nádrže. Jakmile se motor zahřál, prostě vzplanul. Přeskočila jiskra."

"To auto bylo jako časovaná bomba." seznal Speedle lítostivě. Bylo to tak šokující, že jsem si musela ústa přikrýt rukou. Jedete si v autě a ono najednou začne hořet. Během vteřiny se z auta stane ohňostroj. Jenže tohle nebylo jen tak ledajaké vzplanutí, tohle auto někdo k tomu osudu dohnal. A jak se zdálo, někdo kdo měl co do činění s případem v New Yorku z roku devadesát devět. To bylo Speedleovi třiadvacet, tehdy musel u policie právě začínat. Horatiovi nemohlo být tehdy víc, než pětatřicet.

"Zjistil původ toho drahého vlákna?" zeptal se Horatio klidně.

"Ano, prý máš za ním přijít do laboratoře." odpověděl Eric.

"Skvěle. Time, zkus něco konečně najít na té pásce. Ericu, stále jsme neidentifikovali vůz z místa činu, který tu naší rodinu dohnal ke smrti. Podívej se na to."

Oba přikývli. Eric zamířil do laboratoře. Speedle se ještě naposledy podíval na mě. Strach a podezření se z jeho obličeje na chvíli ztratil, když mě soucitně pohladil po ruce, dnes už podruhé. "Všechno OK?"

Měl tu závažný případ a přesto se na prvním místě staral, jak je mně. To bylo milé. Darovala jsem mu vděčný úsměv. "Jo, budu v pohodě."

"Dám ti vědět, až něco najdu, Horatio." pak se otočil a zamířil do laboratoře.

"Horatio, co to všechno znamená? Co se stalo v říjnu devadesát devět? Jakto, že vás ten chlap poznal?" vyhrkla jsem, sotva Speedle zašel za roh.

"Víš co? Sejdeme se dnes večer po práci. Někam zajdeme. Všechno ti vysvětlím, souhlasíš? Teď ale potřebuju, abys na sebe dala pozor. Někam s Calleigh zajedeš, ano?"

"Cože to máme vlastně udělat?" optala jsem se pro jistotu, když jsem dnes už po třetí nasedala do jednoho z velkých hammerů. Tentokrát to ale nebylo ani s Horatiem, ani s Timem, tentokrát řídila Calleigh.

"Musíme udělat profil obětí. Když poznáme, jaký měly život, možná nám to pomůže pochopit, proč o něj přišly."

Rodina McGillů bydlela na okraji jedné čtvrti v Coral Gables. Na první pohled to byl hezky opečovávaný dům, s velkou kuchyní a obývákem a se čtyřmi ložnicemi. Nebylo to nic nóbl, ale bylo to tu pěkné, upravené a útulné.

Jenže jako kriminalistky jsme si musely všímat detailů, které by nám mohly prozradit, jak ti chudáčci umřeli.

Calleigh si vzala svůj kufřík, kdybychom našly nějaké vzorky. Já jsem si kufřík nebrala, na tohle nemusíme být dvě. Já jen měla obhlížet a zkoušet zjistit, co se stalo.

Je až podivuhodné, co o člověku dokáže prozradit jeho dům. Celý dům se zdál opravdu velmi opečovávaný a všechny místnosti byly dobře osvětlené a upravené. I tak ale měla každá z nich svůj charakter. Bylo poznat, která komu patří.

"Půjdu se podívat po nějakých vzorcích do kuchyně a do koupelny." oznámila mi usměvavě Calleigh. "Podívejte se do ložnic, na jejich věci, co rádi dělali a podobně. Třeba nám něco pomůže zjistit, proč dům opustili tak ve spěchu." pak se mi ztratila za nějakými dveřmi. Vydala jsem se po schodech nahoru k ložnicím. Bylo tu něco zvláštního, jakási atmosféra. Jako by tu byli duchové. Ti mrtví, co tu bydleli, toužili po tom, aby je někdo pomstil.

Otevřela jsem první dveře. Hned jsem poznala, že jde o dívčí pokoj. Na stole, vedle hromádky časopisů o módě ležel telefon. Po posteli bylo rozložené nějaké oblečení, jako každá holka se zřejmě ráda převlékala něklikrát za den. U jedné stěny stála televize a DVD přehrávač, vedle něj otevřený obal od nějakého filmu. V hi-fi věži bylo rozehrané CD. Spustila jsem ho a začala hrát příjemná skladba od Black Eyed Peas: Where Is The Love.

Otevřela jsem skříň. Byla plná barevných šatů, zdálo se, že z ní nikdo nic nebral, nikdo se nechystal na dlouhou cestu. Všechno v pokoji bylo, jako by ho jeho majitelka opustila jen na malou chvilku, jako by se za několik minut chtěla vrátit zpět. Na záznamníku jejího telefonu nebyl žádný vzkaz. Notebook, který ležel na stole, byl vypnutý. Na nočním stolku stála lampa s ohořelým okrajem, někdo ji často používal. Vedle ležela rozečtená kniha od Stephena Kinga.

To děvče nemělo ještě v plánu umřít. Jinak by dočetlo Kinga, uklidilo si oblečení poházené na posteli, dojedlo chipsy, které - po těch pár dnech už změklé a vláčné a rozhodně ne dobré - ležely bez povšimnutí na poličce nad stolem, vedle velké sbírky filmů na DVD. Nebylo tu nic zvláštního. Nic, co by nám pomohlo zjistit, proč ta dívka utekla z pokoje tak rychle.

Druhá ložnice byla určitě chlapecká. Tuhle obýval Brian. Byla tu postel, sedačka a dvě křesla, naproti sedačce byla televize, k ní byla připojená herní konzole. Na stole ležely rozdělané plány od chystaného projektu do školy. Podle nich se dalo usuzovat, že mladý Brian studoval architekturu. Nad stolem viselo několik ocenění za sport. Reprezentace školy v mezinárodní sportovní soutěži, ocenění za plavání a další. Byl to sportovec a zřejmě měl dokonalou kondici. V hořícím autě mu ale nepomohla.

Stolní počítač byl zapnutý.

Ani tenhle pokoj neměl nikdo v plánu opustit.

Třetí ložnici obývali manželé. Postel byla pečlivě ustlaná, jedna stěna byla celá prosklená, se vstupem na balkon. Na malém nočním stolku byl záznamník. Něco se mi ale na něm nezdálo. Jako by ho někdo vypojil. Každý normální záznamník přece bliká a když je na něm vzkaz, tak svítí. Tenhle ani nesvítil, ani neblikal.

Čím víc jsem se o rodině McGillů dozvídala, tím víc mě jejich smrt doháněla k pláči. Uvědomila jsem si, co všechno museli v posledních chvílích prožívat. Vzplálo jim auto, a ani byli spolu, podporovali se a navzájem se uklidňovali.

K čertu se všemi, komu stálo za to je zabít za pár drobných.

"Našla jste něco?" ozvalo se ode dveří.

"Ani ne. Neměli v plánu to tu vůbec opustit. Počítač v Brianově pokoji je zapnutý, Jill měla v pokoji nějaké jídlo. Taky jsou ve skříních kufry, nic nenaznačuje tomu, že by je chtěli vyndat a sbalit se na dovolenou. Určitě opustili dům ve spěchu."

Calleigh přikývla. "Lednička je plná jídla, dřez je plný nádobí, v koupelně visí ručníky. Máte pravdu, nechtěli tak rychle odjet."

"Podívejte se na ten záznamník." ukázala jsem na noční stolek.

"Vůbec nereaguje..." usoudila Calleigh. S rukama v rukavicích se ho mohla dotknout. Ať stiskla jakékoliv tlačítko, přístroj mlčel. Otevřela přihrádku na kazety. Byla prázdná.

"To je ono. Kazeta chybí. Velikostí by mohla odpovídat té, kterou našel Speedle na místě činu." usoudila znalecky. "Každopádně ten záznamník vezmeme s sebou, ať to máme s čím porovnat."

Z kufříku vytáhla velký pytel na důkazy a opatrně do něj přístroj vložila.

"Vrazi si holt nikdy neuvědomují, že ti mrtví dokážou říct víc, než se zdá." řekla nakonec.

O hodinu později jsme se v zasedací místnosti opět sešli já, Calleigh, Horatio, Ryan, Eric, Tim a Natalie, abychom dali dohromady zatím všechna fakta, která se podařilo zjistit a abychom rozhodli, jak s případem pohnout dál.

"Calleigh? Profil obětí, prosím." vyzval laborantku Horatio.

"Byla to úplně normální rodina. Manželka pracovala v místním obchodním středisku jako prodavačka oděvů. Syn Brian byl studentem architektury. Jill měla čerstvě po škole. Co se nám nepodařilo zjistit, bylo, co dělal Owen. Podle věcí z jeho pracovny se ale podle mě jedná o účetního. Nikde jsme ale nenašly, pro koho pracuje nebo jméno toho, komu se stará o finance. Asi to byl jakýsi soukromý účetní." řekla Calleigh.

"Dobrá. To vysvětluje ty šeky. Co o nich víme?"

"Víme, že byly vypsány před třemi dny, tedy v době, kdy byla ta rodina zavražděna. Podepsal je nějaký Hawton. Ty šeky jsou nekryté, mohl je vybrat kdokoliv, kdo k nim měl přístup. A dohromady čtyřista padesát tisíc dolarů, to už svádí ke krádeži."

"Ty šeky se tedy mohly klidně stát motivem vraždy, pokud jsou kradené."

"To si taky myslím. Také jsme v tom domě našly záznamník, ze kterého někdo vyndal kazetu. Je to přesně ta kazeta, kterou jsme našli na místě činu."

Horatio přikývl. Záhada se pomalu, ale jistě začínala rozmotávat. "Time, co je na té kazetě?"

"Nějaké výhružky. Ověřoval jsem to a ty záznamy jsou pravé. Někdo Owena obviňuje z krádeže těch šeků."

"Takže naše domněnky jsou naprosto správné."

"Myslím, že máme důvod domnívat se, že ten případ souvisí s tím, co se stalo před jedenácti lety v New Yorku." řekl Speedle. Pak něco zadal na notebooku, který ležel před ním na stole. Hlas volajícího byl sice zastřený, ale chladný, nelítostný a dost naštvaný.

Vím, že máš ty šeky, McGille. Co si myslíš, že s nima poběžíš za poldama a pak si je sám utratíš? Dostaneme tě, to se spolehni! Nemysli si, že nám můžeš pláchnout! Máš poslední šanci je vrátit! My si tě najdeme, rozumíš?

"Dál je to to samé," řekl Tim a zastavil záznam. "Volající vyhrožuje asi pět minut, není to vůbec zajímavé."

"Každopádně ten hlas je povědomý, že, Time?" povytáhl obočí Horatio.

Speedle přikývl. "Máme co do činění s New Yorskou mafií."

"New Yorská mafie? Co dělá tady v Miami? Co by je sem mohlo zavést?" nechápal Ryan.

"Spousta věcí, Ryane, kšefty s drogami nebo se zbraněmi, na Floridě se přece jen dá něco lépe propašovat, než v New Yorku. Je tu otevřené moře a spousta způsobů, jak obejít zákon. My máme co dočinění s lidmi, kteří už takové zkušenosti mají." odpověděl Horatio.

Něco mi říkalo, že nejde ani o drogy, ani o zbraně. Pro mafiány je toho všeho na světě dost. Ale ctižádost, to je pro ně nedostatkovým zbožím.

"Dnešní útok ale dokazuje, že jdou taky po policistech." seznal Eric.

"A proto je musíme dostat co nejdřív. Co říkají otisky pneumatik z místa činu?"

"Porovnal jsem je s otisky pneumatik z dnešního útoku a souhlasí. Stejné auto, které honilo vůz McGillů dnes ráno zaútočilo na Jeanette a paní Ramirezovou."

"Zbývá tedy zjistit, kdo nařízl ty hadičky v jejich autě a kdo řídil to černé porshe."

"Na hadičkách nebyly žádné otisky, bude těžké dokázat, kdo to udělal." protestovala Natalie.

"Rozhodně to nebude tak těžké, abychom na to nepřišli." odpověděl Horatio.

"Látka z místa činu se používá na drahé oblečení. Není to ale obvyklá sloučenina pro oblečení vyráběné v Miami. Tahle látka je silná a prodyšná, je stavěná na to, aby odolávala všem možným druhům počasí. Dešti, sněhu, větru."

"Sníh v Miami? To opravdu naznačuje, že nejde o nikoho místního."

"Výrobce té látky je New Yorský. Podařilo se mi ho identifikovat, kdo je ale majitelem toho obleku, to už se mi nepodařilo zjistit." dodal Ryan.

"To nemusíte, pane Wolfe, myslím, že vím, o koho se jedná..." usmál se Horatio. "Víc se ale dozvíme od pana Westa, až bude schopen výpovědi. Jsem si jist, že nám prozradí něco, co ještě nevíme."

Měli jsme co dělat s mafií. To nebylo moc dobré a na Horatiovi i Timovi jsem viděla, že vědí, co je čeká, protože už to jednou spolu zažili. Moc by mě zajímalo, co se tenkrát v New Yorku stalo, co to bylo za slib, že dokázal v sebevědomé tváři Tima Speedla i Horatia Cainea vyvolat strach? O mafii je známé, že svoje sliby umí plnit lépe, než kdokoliv jiný...

S Horatiem jsem se sešla ve stejné kavárně jako minule. Opět, když jsem přišla, už tam čekal.

"Vím, že to, co teď prožíváš, jsi neměla v plánu, když jsi sem přiletěla." řekl Horatio, jakmile jsem si sedla k němu.

"Priority se změnily, jak se zdá." odpověděla jsem rádoby klidně. "Kdyby tam ráno Speedle nebyl, tak..." ujelo mi.

"Jeanette, on tam ale byl a to je přece hlavní." opáčil klidně poručík Caine. "Pamatuj si, že ani on, ani já nikdy nedovolíme, aby ti někdo ublížil."

"Jistě, je to přeci vaše práce," pokusila jsem se usmát. Nechápala jsem, jak v osm večer, po celém tom napínavém dnu stráveným vyšetřováním mohl mít ještě trpělivost, aby poslouchal ty mé výmysly.

"Víš, já detektiva Speedla znám. A řekl bych, že pro něj už to dávno přestala být jenom práce. Já sám jsem ho nežádal, aby tě chránil. To on sám."

"Je ke mně moc milý."

"A to on moc často nebývá."

Usmála jsem se. "Povíš mi, co se stalo v New Yorku? Zmínil jsi se, že ten současný případ je podobný nějakému z minulosti a že tobě i Timovi kdosi něco slíbil..."

Přikývl. "Proto jsem přeci přišel. Byl to říjen, před jedenácti lety. New York tou dobou bývá sychravý a studený." pustil se do vyprávění. Všechno to říkal klidně a soustředěně, jako by vyprávěl pohádku, ne jako by popisoval vraždu, kterou tehdy vyšetřoval. Beztak to dělal jen proto, abych nebyla vyděšená, to mi bylo jasné.

"V jednom bytě jsme našli čtyřčlennou rodinu, byla to úplně normální, šťastná americká rodina. Milující manželka, dvě krásné a chytré děti, manžel pracoval jako účetní. Když nás k tomu případu zavolali, vypadalo to jako obyčejná nehoda. Příčinou smrti byla otrava čpavkem, který do bytu pronikl ventilační šachtou. Okamžitá smrt. Při vyšetřování nás ujišťovali, že v tamní výrobní továrně tehdy měli nějaké problémy a nejspíš jim čpavek unikl, když měli technické problémy. Státní návladní chtěl případ uzavřít jako rodinnou tragédii, obyčejnou nehodu. Tim Speedle tenkrát u policie právě začínal, byl to jeden z jeho prvních případů. Díky společnému úsilí se nám podařilo státního návladního přemluvit, aby ten případ ještě otevřel. Důkladným prošetřením místa činu jsme zjistili, že teorie o technických problémech místní výrobní firmy neodpovídá, protože kdyby to byla pravda, čpavek by se nedostal jen do jednoho bytu, ale do všech bytů v domě, což se neprokázalo. Taky jsme zjistili, že otec rodiny byl účetní, stejně jako je to v našem současném případu. Záznamník měl plný výhružek, ve kterých mu slibovali, že když něco udělá a nahlásí policii, může usnout a už se nikdy neprobudit. Tehdy to mysleli doslova. Ten hlas ze záznamníku byl stejný, jako jsme dnes slyšeli z pásky ze záznamníku. Na ventilační mřížce jsme našli otisky prstů a vlákna z jakéhosi drahého obleku, které se podařilo identifikovat. Našli jsme majitele otisků, kterému kupodivu patřil i onen oblek. Laboratorní testy dokazovaly, že ten čpavek tam ten člověk prostě vypustil, čímž během minuty zabil celou rodinu. Matku dvou dětí, dvanáctiletého syna, patnáctiletou dceru i čtyřicetiletého otce, který neměl to svědomí a chtěl jednu nejmenovanou mafiánskou organizaci prozradit policii."

"Proboha..." zasténala jsem. "To je hrozné!"

"Když jsme majitele toho obleku přivedli na stanici - jistého pana Paula Laseru - nedostali jsme z něj nic. Žádné přiznání. Ale měli jsme důkazy, což stačilo. Když jsme ho odváděli do cely předběžného zadržení, slíbil dvěma policistům, kteří na jeho případu pracovali, že je nadobro zničí. Že kousek po kousku bude ničit vše, co je jim drahé, až z nich nakonec zbydou jenom trosky. Když jsme přednesli obžalobu státnímu návladnímu, zavrhl naše dvoutýdenní vyšetřování mávnutím ruky a s výmluvou, že důkazy nestačí. Případ byl uzavřen a nikdo nebyl potrestán, státní návladní to tehdy zamluvil jako nešťastnou nehodu."

"Ale ten člověk to udělal!" odporovala jsem.

"To je zjevné, že ano?" usmál se Horatio. "Ano, ten člověk to udělal. A přesto jsme ho museli pustit. Podle státního návladního jsme neměli nic, žádný důvod k obžalobě. Když jsme ho propouštěli, pamatuji si naprosto přesně, co tenkrát řekl. Když jsem mu řekl, že počkám na chvíli, kdy udělá chybu, abych ho mohl zavřít, řekl, že za to, že jsem se opovažoval ho podezřívat, na mě nadosmrti bude myslet. "Postupně budu ničit vše, co je ti drahé, Caine." To tenkrát řekl. Potom se otočil taky ke Speedlovi - tenkrát to byl začínající policista - a pověděl mu, že u policie dlouho nevydrží, o to se prý postará. Stejně jako mně, i jemu pohrozil, že přijde o to, co je mu nejmilejší. A i přes všechny ty výhružky a planá slova jsme ho museli nechat jít."

To už jsem dávno koukala na poručíka Cainea s pootevřenými ústy.

"O pár dní později jsme na účtě státního návladního náhodou našli o dvě stě tisíc dolarů víc, než kolik tam měl před začátkem vyšetřování toho případu."

"On ho podplatil?" hádala jsem.

"Ne on, oni, Jeanette. Paul Lasera byl jen malým střípkem z celé skládačky, kterou přinesla celá tehdejší new yorská mafie. A ve všech případech, ve kterých figurovali, se jakoby záhadou poztrácely důkazy a případy byly uzavřeny buď pro nedostatek důkazů nebo byly seznány jako nehody."

"Co je ale přivádí do Miami?"

"Nesplněné sliby. Paul Lasera hodlá splnit, co slíbil. Má spadeno na každého policistu, který mu kdy snad jen dal pokutu. Otevřené moře navíc nadbíhá nelegálnímu pašeráctví víc, než strohé zákony New Yorku. Dnešní útok na tebe nebyl mířen osobně. Kdyby na tvém místě stál kdokoliv jiný z nás, dopadlo by to úplně stejně. Kdyby tam stála Calleigh, Eric, Tim nebo já, to auto by tak jako tak vyjelo zpoza rohu a snažilo by se nás zabít. Jdou po nás všech, protože je můžeme dostat." řekl Horatio. A pořád byl tak neuvěřitelně klidný.

"To je neuvěřitelné." kroutila jsem hlavou. "Pokud je ale dostanete, nikdo nikdy už nebude pochybovat o schopnostech miamské kriminálky. Ani Stetler, ani nikdo jiný."

"Ano, pak jen těžko zamluví, jak jsme schopní." odpověděl Horatio. "Pověz mi ale, proč ses u té krajnice bavila s paní Ramirezovou?"

Z kapsy jsem vytáhla zápisník s fotografií. "Prosila mě, zda bychom nemohli najít jejího syna. Prý ho pohřešuje od včerejšího odpoledne. Zapsala jsem si všechny informace a její číslo. Horatio prosím, slíbila jsem, že jejího syna najdeme."

Horatio si vzal ode mě zápisník a podíval se na fotografii. Pak se skoro láskyplně usmál. "Ano, jejího syna najdeme."

Chvíli jsme jen tak v tichosti seděli. Horatio přemýšlel nad malým Ramirezem a já nad způsoby new yorské mafie.

"Horatio, víš, dnes na mě zaútočili a já... asi se budu bát sama v tom hotelu, však víš... Jsem z toho dost v šoku..."

Usmál se. "Neboj se. Už jsem tam někoho poslal. Nemusíš se bát, ano? Nic se nestane, to ti slibuju."

"Díky, Horatio."

Vždy mysli na to, co je ti nejcennější, Time.

Nic si z toho nedělej, Ericu, Já jsem z té informace byla stejně mimo, jako ty.

Ten dům měl velmi smutný osud. Ale přeci jen jsme aspoň něco našly.

Vždycky se najde důvod, proč si udělat výlet, Ryane.

Tenkrát to bylo složitější, ale teď ho chytíme, šéfe. Slibuju.

Tak to bylo to podivné chování Tima Speedla. To vysvětlovalo, proč mě chtěl doprovodit až k hotelu v ten večer, kdy jsem s ním dělala rozhovor, a přitom nechtěl jít až do mého pokoje. Nedělal to proto, že by měl vůči mě nějakou averzi, bylo to právě naopak. On mě tím chránil. Protože kdyby si ti chlapi domysleli něco, co nebyla pravda, kdyby nás viděli spolu o samotě, kdyby mě samotnou viděli, jak jdu z jeho bytu, určitě by neuvěřili, že jsem s ním jen dělala rozhovor. Tehdy na té pláži, když mu volal Horatio, znervózněl, protože pojal první podezření. To proto se ještě ten večer ptal na recepci, jestli jsem v pořádku dorazila. Kdyby v tom nebyla new yorská mafie a vendeta stará jedenáct let, nejspíš by včera moje apartmá navštívil. Jenže nechtěl těm chlapům ukázat, že bych pro něj mohla být nějak důležitá. Pak bych totiž byla první v pořadí.

Ať to bylo jakkoliv, nesměla jsem se moc sbližovat ani s Timem, ani s Horatiem. Protože jim jeden vrah kdysi slíbil, že postupně bude ničit všechno, co jim je drahé.

Policistu, který čekal v hotelové hale, jsem brala na vědomí. Dávalo mi jistotu vědomí, že tam je a bdí celou noc jen proto, aby na mě dal pozor a byla jsem za to vděčná. Stejně bych ale spala líp, kdyby na jeho místě byl Tim Speedle nebo Horatio Caine.