Den devátý: Jeanette dvakrát skoro mrtvá

Po tom včerejším interview s Timem jsem se bála, jestli na mě třeba nebude čekat před hotelem a osobně mě nebude chtít dovést do laboratoře. Když jsem ale vyšla z hotelu ven, zjistila jsem, že moje obavy byly naprosto zbytečné. Nebyl tu Timmy ani nikdo jiný z laboratoře, zdálo se, že tu není ani nikdo, kdo by mi chtěl ublížit. To by mě zajímalo, čeho se včera tak bál.* Zřejmě je i tady v Miami běžné, že mladé dívky po setmění otravují sexuálně nevyužití lidé. Nebo prostě tušil, že cestu k jeho bytu jsem hledala dvě a půl hodiny a bál se, že bych do rána nenašla cestu zpátky. To bych mu spíš za doprovod měla být vděčná. Tak jako tak jsem ale rozhodnutá to z něj dostat.

V šatně, kam jsem opět byla poslána policistkou, která seděla na recepci, jsem narazila na Calleigh. Měla u sebe papír, který mi vypsala kvůli zacházení se služební zbraní.

"Raději to mějte pořád u sebe, kdyby se někdo ptal."

"Moc vám děkuju." řekla jsem vděčně. Složený papír jsem zastrčila do kapsy s tím, že si ho přečtu potom. Až bude čas.

Věci jsem odložila do skříňky. Calleigh si zrovna zapínala pouzdro se služební pistolí. Tu, ze které jsem včera střílela, podala mně. "Měla byste si ji vzít."

"Dobrá, ale dělám to jen proto, abyste kvůli tomu neměla problémy."

Calleigh se zasmála svým okouzlujícím smíchem. "Stejně ji zřejmě nebudete muset vůbec použít. A sama od sebe nevystřelí, nemusíte se bát." zavřela svoji skříňku a měla se k odchodu. "Až se připravíte, čeká na vás Ryan."

"Fajn, díky."

Calleigh vyšla ze šatny a já po chvíli taky. Tentokrát bez laboratorního pláště, ten jsem včera nechala v Zasedací místnosti, ale pro změnu s pistolí kolem pasu. Cítila jsem se nesvá. Cítila jsem se hloupě a nebezpečně. Ta věc mě nepříjemně tížila.

Ryana jsem potkala cestou do jeho laboratoře.

"Zdravím." řekl mi a ani nečekal, až ho pozdravím já. Docela mu to slušelo, tentokrát si k džínsům vzal koženou bundu, která prospívala jeho mladistvému vzhledu. "Zrovna jdu za Horatiem." pak mu zrak sjel k mému pasu. "Sluší vám." řekl vesele.

"Nechte toho, Ryane." odsekla jsem drze.

Horatio právě vystupoval z výtahu, když jsme na něj narazili.

"Horatio, mám adresu chlapa, kterému patří ta bota." ohlásil poslušně Ryan a podal Horatiovi nějakou složku. Ten si sundal své černé brýle a podíval se na jméno. "Leonard West, to nezní moc floridsky."

"Ne. Je původem z New Yorku. Jeho rejstřík je až na drobné přestupky, jako je jízda na červenou a zvýšená rychlost, čistý." řekl Ryan.

"Dobře. Vezmu si na to Speeda a Delka. Ryane, potřebuju, abyses podíval na tu drahou látku, musíme zjistit, komu patří."

"Máš svoje podezření, Horatio?" zamračil se Wolfe.

"Ano, a sahá dokonce až do New Yorku. Dej mi vědět, až něco zjistíš."

Ryan přikývl a odběhl.

"Tak jak to včera šlo?" otočil se Horatio ke mně.

Ukázala jsem na pistoli. "Podle Calleigh asi dobře. Dokonce mi ji půjčila."

"Prý jsi přirozený talent?" nepřestával se usmívat Horatio.

"Řekla bych, že všichni jsou na mě až příliš milí. Nepřipadala jsem si jako talent."

Horatio zvedl telefon, aby zavolal Timovi a Ericovi, že se sejdeme před laboratoří u služebních vozů.

"Horatio, hrozně se mi líbí, když se usmíváte. Dodává mi to pocit jistoty, věříte mi to?" řekla jsem mu popravdě ve výtahu.

"Věřím." odpověděl těma svýma průzračně modrýma očima. "Proto se taky usmívám."

Když jsme s Horatiem dorazili na parkoviště s policejními vozy (vlastně to byl takový velký plácek se spoustou zastřešených garáží), Eric s Timem zrovna přijížděli. Delko ve svém černém bouráku, jehož značku jsem nebyla schopná identifikovat a Speedle na své milované žluté motorce, se slunečními brýlemi na očích.

Opřela jsem se o jeden ze služebních hammerů a sledovala, jak ti dva parkují. Docela to se svými stroji uměli, to se musí nechat.

"Nechtěl bysis už konečně koupit auto, Speede?" zakřičel na kolegu Eric.

"Se dvěma koly mi to jde asi líp, než se čtyřmi." odpověděl Tim.

Eric se zasmál a zamířil k nám.

"No podívejme se, je u kriminálky teprve pár dní a už si chodí do práce dřív, než my!" zdravil Delko.

"To víš, já prostě musím vědět, kdo to auto zapálil."

"Však ona ji ta chuť do práce po pár měsících přejde, Ericu." ujišťoval kolegu Tim.

"Horatio? Kam jedeme?" otočil se Eric ke svému šéfovi.

"Za naším podezřelým, který má rád soukromá obuvnictví." odpověděl Horatio. Zamířil ke garážím a dvě z nich otevřel.

"Ve dvou autech? Copak je to několikanásobný vrah?" nechápal Speedle.

"I to je možné, Time." řekl Horatio a do jednoho z aut nastoupil.

"Hej!" ozval se Delko. "Jedeš se mnou?"

"Tak moment, Ericu, tohle je moje studentka! Až budeš u kriminálky tak dlouho jako já, najdi si svoji." protestoval Speedle. "Proč by měla jezdit s tebou? Pojede se mnou."

Pochopila jsem, že s nima žádná ženská - kromě Calleigh, která jim takové fóry určitě příliš netrpí - moc často nejezdí.

"Víte co?" ukončila jsem jejich dilema. "Já radši pojedu s poručíkem Cainem."

Tim s Ericem museli holt jet spolu. Když jsem nasedala, slyšela jsem je, jak se ještě přátelsky dohadují, kdo bude řídit. "Neříkal jsi, že čtyři kola na tebe jsou moc?" volal vesele Delko.

Horatio řídil opravdu dost dobře. Řítili jsme se dálnicí, druhé auto bylo hned za námi. Normálně bych možná měla strach jet s nějakým člověkem poprvé v takové rychlosti, ale s Horatiem jsem se prostě nebála. Byl ztělesněné bezpečí. I kdybychom jeli třístovkou, určitě by nenarazil. Horatio měl při řízení na očích sluneční brýle, volant ovládal jednou rukou a ještě se stihl dívat po okolí. Párkrát jsem se podívala do zpětného zrcátka, jestli se nám druhé auto náhodou neztratilo, ale pořád bylo pár metrů za námi. Nakonec řídil Speedle. V těch svých brýlích vypadal fakt nebezpečně.

Dům, který údajně patřil nějakému Leonardu Westovi, se nacházel na Ocean Drive, což bylo asi deset minut cesty. Město bylo touhle dobu už dávno na nohou, sluníčko vystupovalo, moře se po vzrušující a teplé noci bouřilo.

"Proč za tím chlapem vlastně jedeme?"

Horatio se usmál. "Protože na místě činu zapomněl otisk, což znamená, že tam byl. A on nám musí vysvětlit proč."

"Vyšetřování je fajn." odpověděla jsem.

"Jen je to občas trochu nuda. Moc papírování." odpověděl ledabyle Horatio. Pak vzal do volné ruky vysílačku (do levé, pravou řídil, ačkoliv vysílačku měl u pravé ruky, přesně takhle si ho pamatuju z akce).

"Speede, ten dům před námi, to je on."

"Rozumím. Speedle konec." ozvala se odpověď. Zaparkovali jsme podél chodníku, nejdřív jedno auto, hned za ním druhé. Ta scéna musela být z dálky docela vtipná, jak ze dvou aut vyskákali tři kriminalisté a jedna napůl policajtka. Kufříky tentokrát nechali na místě, při rozhovoru je snad nebudou prý potřebovat. Navíc, jak řekl Horatio, každý správný kriminalista má párek rukavic, štětičku a luminol za každé situace po kapsách.

Horatio došel k malému, ale pěknému stavení, a párkrát zazvonil.

Nic. Nikdo se neozýval. Jen jedna náhlá rána, jak něco ve spěchu spadlo na zem, nasvědčovala tomu, že dům není prázdný. Horatio opatrně vytáhl z pouzdra svou služební zbraň a Eric s Timem ho napodobili. Nezbývalo mi, než udělat to samé.

"Pane Weste, tady je policie Miami, otevřete!" oznámil důstojně Horatio. Musím říct, že kdybych já byla uvnitř domu, neměla bych odvahu se jeho pevnému hlasu vzepřít a neotevřít.

Ozvaly se další přidušené rány.

"Pokouší se utéct. Já vykopnu dveře. Ericu, budeš mě krýt. Time, ty obejdeš dům zprava. Jeanette, ty to vezmeš vlevo. Jděte pomalu a nenápadně, ten chlap nám nesmí utéct."

V Timových i Ericových očích jsem viděla odhodlaný výraz. Ti dva přesně věděli, co dělat. Ale já? Já se mohla spoléhat jen na mé zkušenosti z detektivek.

"Pane Weste, napočítám do tří a pak vykopnu dveře." pokračoval Horatio, tentokrát směrem k domovním dveřím.

"Jeanette, jakmile na tebe ten parchant zamíří, nezaváhej a okamžitě vystřel, rozumíš?" radil mi potichu Eric. "Nesmíš ho nechat, aby ti ublížil jako první."

Vděčně jsem přikývla a snažila jsem se vpadat sebejistě.

"Počítám! Jedna... Dvě... Tři!" zařval Horatio, pak udělal jeden rychlý pohyb a dveře se rozletěly. Tim v tu chvíli poodešel a jak mu nařídil Horatio, šel dům obejít zprava. Došel k rohu, nakoukl za něj a když zjistil, že tam nikdo není, namířil před sebe pistoli a zašel za roh. V poslední chvíli mi ale naznačil, že to mám udělat stejně. Nezbývalo mi, než obejít dům zleva...

Řeknu vám, srdce mi bušilo, div že neexplodovalo. Našlapovala jsem pomalu a tiše, aby o mně nevěděl, přilepená ke zdi jak vteřinovým lepidlem. Za prvním rohem nikdo nebyl. Buď ho chytíme, nebo nám pláchne, jinak to dopadnout nemůže, uklidňovala jsem se. Takový nervy a všechno jen kvůli té jedné šlápotě, kterou jsem našla v blátě. Ne, tuhle práci nikdy v budoucnu dělat nebudu.

Pomalu jsem se plížila podél levé strany domu, pistoli pořád před sebou. Najednou jsem byla ráda, že ji mám, dávala mi jakousi jistotu, v duchu jsem Calleigh děkovala.

Byla jsem už skoro u rohu, kyž jsem zaslechla nějaký šramot. Odhadovala jsem, kde asi teď může být Timmy, vůbec by mi nevadilo, kdyby toho chlapa našel přede mnou. Nebo Horatio s Ericem, nebo jeho služebná, kdokoliv.

Opatrně jsem nakoukla za další roh. Byl tam a hledal, kterou cestou se dát na útěk. Pane bože, byl tam, co teď? A měl v ruce pistoli! Jestli mě střelí první... Na poslední chvíli jsem si vybavila Ericovy rady. Pak jsem rychle vyskočila zpoza rohu, pistoli v obou rukách před sebou.

"Policie Miami! Vzdejte se a odhoďte zbraň!" zařvala jsem. Ne, nechtěla jsem, aby si mě všimnul ten chlap, chtěla jsem, aby můj křik slyšeli ostatní a přišli mi na pomoc.

Ten hnusný chlap se ale otočil směrem ke mně a během vteřiny natáhl ruku se zbraní. Byla to obyčejná devítka, ale byla dostatečně autoritativní, aby ve mně vyvolala paniku.

"Jakmile na tebe zamíří, neváhej a střel toho chlapa." vybavovala jsem si, co mi před chvílí říkal Eric. Než jsem si to ale stihla uvědomit, ozvala se ohlušující rána.

Leonard West zasténal, upustil pistoli a sesunul se k zemi, pravou nohavici kalhot potřísněnou krví.

Já tam pořád stála, ztuhnutá a neschopná činu, s pistolí před sebou a když West klesl se sténáním k zemi, spatřila jsem za ním stát soustředěného a naštvaného Tima Speedla.

Uvědomila jsem si, že právě koukám na svého zachránce a mířit na něj pistolí, to asi nevypadá zrovna moc vděčně. Ruku s pistolí jsem nechala spadnout podél těla. Timmy doběhl k podezřelému, stále na něj míříc svou zbraní a jeho vlastní zbraň odkopl několik metrů pryč, aby k ní zraněný nemohl.

Ze zadních dveří od domu se vyrojil Horatio s Ericem.

"Já jim vždycky říkám, že jsme policisté, ale oni prostě nikdy neposlechnou." řekl provokativně Horatio a klekl si k podezřelému. Klekl si na jedno koleno, ruku s pistolí o něj opřel.

"Pane Weste, vy teď s námi pojedete na stanici a tam si promluvíme o tom, proč jste kladl odpor, souhlasíte?"

Zatímco Tim volal záchranku a Horatio zajišťoval podezřelého, Eric zandal pistoli do pouzdra a zamířil ke mně.

"Jsi v pořádku? Všechno v pohodě?"

Věděla jsem, že teď už nic nehrozí, proto jsem pistoli zasunula také. "Jo, je to OK. Nic mi není, Ericu, jsem v pohodě." odpověděla jsem a zamířila k tomu sténajícímu chudákovi na zemi.

"Říkali mi, že by mi někdy mohl zkřížit cestu někdo, kdo se jmenuje Horatio Caine." říkal zrovna. Jeho pleť byla snědá a zanedbaná, měl černé, téměř havraní vlasy a tvář lemovanou hustým strništěm. Jizvy na jeho obličeji i rukách svědčily o tom, že tenhle chlap není z těch, kteří dělají někde v kanceláři. A teď mu zřejmě přibyde ještě jedna velká jizva na noze. Pořád nadával a vztekal se, že ho ten průstřel bolí, ale zřejmě to trošku fintil, jinak by Horatia asi nepoznal.

"Kdo vás sem nasadil Weste? Hádám že nejste Floriďan." opáčil Tim, teď už taky s pistolí za pasem. West se usmál tak škodolibě, že to víc snad ani nešlo. "Někdo, kdo mi neuvěří, že jsem si nechal prostřelit nohu od Speedla."

V Timových očích se na chvíli objevil strach, v Horatiových podezření. Eric se tvářil přísně, zřejmě o ničem nevěděl.

"Jsem New Yorčan, jako ty, Speedle." pokračoval West. Já byla tak otřesená, že mi jeho slova vůbec nedávala smysl, natož abych z nich vyčetla, že snad něco naznačuje. Že ty dva policisty zná. A kdoví proč.

"No, to by stačilo. Popovídáme si o tom na stanici." odpověděl přítomně Tim a i přes to, jak byl West zraněný, ho donutil vstát a dát ruce za záda, aby ho mohl spoutat. Eric pak do něj strčil a se slovy "Tak jdeme!" ho donutil zamířit k policejnímu vozu. Horatio se postavil opodál a prohlížel si Westův dům.

Teď se Speedle konečně otočil ke mně.

"Jste v pořádku?" zeptal se starostlivě. Docela jsem se divila, čekala bych, že se bude zlobit, protože jsem se přeci jen málem nechala zabít.

"Jo," přikývla jsem. "Díky vám jo. Time, já vím, že to byla moje chyba. Měla jsem vystřelit. Kdybyste tam nebyl tak..." nevěřícně jsem zakroutila hlavou, protože se mi nechtělo na to ani pomyslet. Udělalo se mi špatně při pomyšlení, že by se Timmy objevil třeba jen o vteřinu později.

"Ale byl jsem tady. Nic se nestalo a to je hlavní." uklidňoval mě. Jeho slova mi moc nepomáhala. Pak jsem na rameni ucítila jeho povzbudivý dotek. "Všechno bude dobrý. Promluvíme si o tom později, ano? Teď musíme toho chlapa odvézt. Pojďte."

Přikývla jsem a věnovala mu jeden vděčný úsměv. Vlastně spíš pokus o úsměv. Usmívat se mi v tuhle chvíli fakt moc nešlo.

Eric z lítosti dovolil Westovi, ať se posadí na zadní sedadlo auta, než přijede sanitka. Vzápětí

se k němu přidali i Horatio a Tim. Speedle mi řekl, že vyslýchat už ho s nimi nemusím a já mu v tu chvíli byla opravdu vděčná. Stoupla jsem si opodál a snažila se nadýchat čerstvého vzduchu. Zavřela jsem oči a přemítala asi tak o milionech věcí.
Jak se to stalo, že jsem do toho spadla? Že jsem tady s kriminalisty a vyšetřuji případ? Co by se stalo, kdyby tu Timmy dnes nebyl? 

Po pár minutách ke mně někdo přišel.

"Promiňte, vy jste policistka?"

Rychle mě vytrhla z mých úvah, na které jistě přijde po celou zbývající dobu mého pobytu v Miami ještě několikrát. Byla to nějaká žena, celkem mladá, mohlo jí být tak třicet, ne víc. A zřejmě potřebovala pomoc. Asi zaregistrovala, že patřím k výpravě, která vystoupila z policejních aut. Ohlédla jsem se a zjistila, že všichni tři kolegové mají právě dost práce, Tim s Horatiem vyslýchali Westa a Eric vzal kufřík, aby prozkoumal Westův dům a zajistil jeho zbraň.

"Dalo by se to tak říct." usmála jsem se na ni. "Můžu vám nějak pomoct?"

"Víte, postrádám syna. Od včerejšího večera nebyl doma a já mám o něj hrozný strach. Tohle nikdy nedělá." řekla napůl zoufalá a napůl vděčná, že jsem byla ochotná ji vyslechnout. "Volala jsem na policii, ale tam mi řekli, že dítě nemůžou začít hledat, pokud se nepohřešuje dvacet čtyři hodin."

Tenhle zákon bych fakt zrušila. Zatímco matce řeknou, že musí počkat čtyřiadvacet hodin, ona prožívá nejdelší den svého života a z padesáti procent se pak stejně dozví, že už svoje dítě nikdy neuvidí.
Třeba s tím něco zmůžu.

"Kdy jste ho viděla naposledy?" optala jsem se profesionálně.

"Včera odpoledne, kolem páté. Šel si hrát s kamarády ven a od té doby se už neukázal. Mám o něj hrozný strach, tohle ještě nikdy neudělal..." opakovala pořád dokola. Byla to malá, útlá, světlovlasá žena, zoufalá a naprosto bezmocná. Vytáhla jsem z kapsy zápisník, který jsem jako správná novinářka nosila pořád u sebe. Zatímco laboratorní technici nosí po kapsách štětičky a luminol, já zápisník. Tomu se říká nemoc z povolání.
Nehodlala jsem čekat do pěti odpoledne, až bude "moci" postrádat svoje dítě.
Samotná FBI, klidně mě zažalujte, že jí chci pomoct.

"Jak se váš syn jmenuje?"

"Eduard Ramirez." alespoň, že tohle jméno znělo floridsky. "Je mu devět. Bydlíme v tom domě támhle naproti, 242/789 Ocean Drive."

Zapsala jsem si údaj, že devítiletý Eduard Ramirez se pohřešuje od páté hodiny odpolední. To bylo skoro patnáct hodin.

"Nevíte, kdo by mu mohl ublížit? Nevolali vám kvůli výkupnému?"

Jen vystrašeně zakroutila hlavou.

"Dobře. Nemáte třeba fotografii? Něco, podle čeho bychom ho mohli identifikovat?"

"Ano, samozřejmě." paní Ramirezová zalovila v kabelce a z peněženky vysunula fotografii krásného, malého, zrzavého kloučka.
Zjihla jsem. Devítileté děti by se neměly ztrácet matkám přes noc.

"Je to rok stará fotka." vzala jsem ji a ucítila, jak moje srdce najednou nad pohledem na toho malého chudáčka změklo. Na druhé straně fotografie bylo telefonní číslo. Založila jsem fotografii mezi stránky zápisníku a povzbudivě se usmála. "Dobrá, uvidím, co se dá dělat. Jakmile budeme něco vědět, ozv-"

Všechno se to seběhlo snad během půl vteřiny. Nejdřív jsem zaslechla hlasité zaskřípění pneumatik, pak na mě někdo zařval jménem. Než jsem se stihla otočit - ať už po zvuku auta nebo toho, kdo na mě volal - někdo do mě z boku prudce vrazil a já odletěla vzduchem snad tisíc metrů.

Když jsem se probrala, ležela jsem na trávníku, několik metrů od obrubníku, kde jsem ještě před chvílí stála, vedle mě klečel Tim Speedle a střílel na tmavé vozidlo, které se rychle vzdalovalo od místa, kde jsem ještě před vteřinou stála já a paní Ramirezová. Ohlédla jsem se a spatřila ji ležet kousek ode mě, měla zavřené oči. Doufala jsem, že je jenom v bezvědomí.

Ze dveří baráku vyběhl Eric, podíval se na vůz, který už byl o padesát metrů dál, než před vteřinou a skoro utrhl vysílačku od služebního vozu, když k ní přiběhl, jak do ní chtěl nahlásit informace.

"Tmavé vozidlo porshe s poznávací značkou AXTYW28 právě zaútočilo na policisty! Opakuji, černé porshe, poznávací značka AXTYW28! Míří severním směrem z Ocean Drive! Okamžitě vyhlaste pátrání!"

Než domluvil, auto bylo v tahu. Eric vztekle nadával, Horatio zandal služební zbraň a zamířil k ženě, která bezvládně ležela kousek ode mě. Příšerně mě bolela hlava, jak jsem tím pádem narazila zády na trávník.

V tu chvíli mi došlo, kdo na mě zavolal jménem a co do mě vrazilo, když se to auto vyřítilo. Tim Speedle se dnes už podruhé stal mým andělem strážným, když bleskově zasáhl a strhl mě z chodníku z dosahu tmavého auta.

Ztěžka jsem se posadila. Tim mě rychle zase přitlačil k zemi.

"Jen ještě chvíli ležte, byla to pořádná pecka."

Znovu jsem si lehla na trávník a promnula bolavé temeno. Detektiv Speedle nademnou mi připadal jako anděl, jen křídla mu chyběla.

Znovu jsem zaslechla skřípání kol. Tentokrát to ale naštěstí byla sanitka. Několik doktorů přispěchalo k postřelenému Westovi, další se snažil postarat o mě a další dva zdravotníci zamířili k bezvládné paní Ramirezové.

"Můžete se posadit?" optal se zdravotník. Zkusila jsem to a zasténala bolestí. "Nemáte rozostřené vidění? Můžete se hýbat?"

"Vidím dobře, jen mě příšerně bolí hlava. Taky by vás bolela, kdybyste s ní přistál na tvrdé zemi." odsekla jsem. Lékař mi pomohl vstát.

"Je jen trošku otřesená, ale bude v pořádku." obrátil se ke Speedlovi. Ten chápavě přikývl. Hubená, světlovlasá paní vedle mě se naštěstí taky probrala. Takže to nakonec dopadlo dobře. Kdyby dva skvělí policisté nezasáhli, obě bychom skončily pod kolama tmavého porshe, které na jednu z nás mělo kdo ví proč spadeno. Zatímco na tu jednu vteřinu, kdy jsme mohly umřít a skončit někde úplně jinde než na trávníku Leonarda Westa, se pro mě stal strážným andělem Tim Speedle, pro nebohou matku, která postrádala svého syna, to byl Horatio Caine. Právě jí pomáhal vstát. Nesnažil se z ní něco dostat, chudinka byla v šoku víc, než já.

Zápisník, který mi při té scéně (úplně jak z akčního filmu) vypadl z ruky, ležel pár metrů od chodníku. Sehla jsem se pro něj, ale když jsem se chtěla znovu zvednout, udělalo se mi mdlo a já se chtě nechtě musela chytit detektiva Speedla, abych nepolíbila trávník.

Když se mihotající obrazy před mýma očima zase ustálily, zkontrolovala jsem, jestli je v zápisníku pořád fotka s telefonním číslem. Naštěstí nevypadla.

"To máte v Miami vždycky takhle akční?" zeptala jsem se Tima.

Nevěřícně zakroutil hlavou. "Leonard West vás skoro zastřelil. Před malou chvílí vás málem přejelo auto a vy se zeptáte, jestli to bylo dostatečně akční? Asi vás málo znám."

Sanitka si odvezla Westa, prý až bude schopný výslechu, tak se ozvou.

Když jsme se vraceli zpět na stanici, z vděku a bez řečí jsem skoro automaticky nastoupila do auta Tima Speedla, protože si to po té dvojité záchraně rozhodně zasloužil.

Než se dohodli, kdo bude řídit, málem jsme jim s Horatiem ujeli.

 Jak policajti počítají do deseti.

 V takovém zmatku je úplně normální zapomenout, která je pravá a levá.

 Ještě, že jsi tam byl.

 Když se pan West zeptal, proč skončil s prostřelenou nohou.

 Hm... Třeba si vzpomeneš časem.

 První reakce detektivů, když zaregistovali černé porshe.

 Každý plán se musí naplánovat. Hlavně... rychle!

 Víš jak. Občas máme každej nějakej ten blbej den, kdy se nás všichni snaží zabít....

Už jsem se přestala ptát, proč měl o mě Tim včera při tom interview takový strach. Někdo na mě zaútočil, určitě to bylo mířeno na mě, to bylo zjevné. Teď už jsem si spíš začínala říkat, jak věděl, že mi někdo chce ublížit? A jak to, že ten chlap Horatia i Speedla poznal, zatímco na Erica a na mě se ani nepodíval (krom toho, že mě chtěl zastřelit)?

Když mě Timmy vezl v autě zpět do laboratoře, na okamžik jsem si připadala, jako když mám svého vlastního osobního strážce**, stejně jako měla Whitney Houstonová ve stejnojmenném filmu. Nad porovnáním Tima Speedla a Kevina Costnera jsem se ale i přes ukrutnou bolest hlavy musela pousmát.

Detektiv Speedle mi dneska dvakrát zachránil život. Možná mu díky tomu odpustí, že si jednou zapomněl vyčistit pistoli. A pokud ne, tak to asi budu muset zařídit, už jen z vděku.

Když Horatio nastupoval do auta, byl opravdu hodně naštvaný. Z jeho obličeje jsem vyčetla, že tohle je opravdu hodně zákeřný případ, i na Miami.

Ať už to ale bylo jakkoliv, tohle bylo teprve dopoledne a ten den nebyl ještě u konce...

______________________

*Více o tomto zážitku v interview s Timem.
** Samozřejmě narážím na slavný snímek Osobní strážce z roku 1992. Která holka, když něco píše, by nechtěla mít svého Kevina Costnera...