Den desátý: Noční šichta

Každému se určitě spí špatně, když se právě stane obětí mafiánských útoků, zaplete se do vyšetřování, při kterém by mohl přijít o život a navíc visí na krku miamským policistům, kteří mají co dělat, aby uchránili sami sebe, natož aby dávali pozor na jednu praštěnou holku, která se k nim náhodou připletla. Jak se to vlastně stalo? Nojo, už si vzpomínám... Tim Speedle mi dovolil, abych s ním hned první den, kdy jsem přijela do Miami, pronikla na místo činu a zrovna mě viděla ta hloupá novinářka, které nešlo do hlavy, proč za pásku smí civilistka a ona prostě ne. Takže Horatio musel před vedením trochu improvizovat a udělat z novinářky studentku kriminalistiky. S tímhle jsem do Miami opravdu nejela, ale na druhou stranu to zase není taková nuda, jako celou dobu ležet na pláži a opalovat se, nebo se cachtat v moři. Každopádně jsem za čtyři dny měla odlétat a doufala jsem, že se ten případ do té doby vyřeší. Popravdě - moc se mi domů nechtělo a nebylo to kvůli tomu hřejícímu sluníčku...

Ráno mě do laboratoře vzal ten policista, který celou noc v hale bdil jenom kvůli mně. Tvářil se ale povzbudivě, ačkoliv bylo na něm vidět, že je dost unavený. Ptala jsem se ho, jestli se v noci dělo něco podezřelého. Odpověděl, že ne a že s tím i počítal, prý se tyhle útoky moc často neopakují, bylo to jen preventivní opatření, jen pro mou jistotu. Když mě vyložil před budovou kriminalistické laboratoře, poděkovala jsem mu a on se odjel domů vyspat.

Z recepce jsem opět byla poslána do šatny. Vlastně jsem nebyla poslána, policistka, která mě uviděla vycházet z výtahu, už se na mě jen povzbudivě usmála a já šla do šatny téměř automaticky.

Už jsem měla ruku na klice, když jsem ze šatny zaslechla hlasy. Já vím, že není slušné poslouchat za dveřmi, tolikrát mě to učili, ale já stejně zůstala stát na místě s nastraženýma ušima. Navíc se mi nechtělo vcházet, když byli ti dva tak zapálení do rozhovoru. To přece taky není slušné.

Poznala jsem hlas Erica Delka a Tima Speedla.

"Vypadáš jak přejetej parním válcem, Speede." ozval se Ericův hlas, doprovázený šustěním a boucháním od dveří skříněk. "Co se stalo, tvoje motorka se nepropletla nějakou dopravní zácpou?" provokoval Delko.

"Měl jsem noční..." odpověděl ledabyle Tim.

Noční? Já měla za to, že na kriminálce pracuje denní a noční služba, Tim Speedle rozhodně patřil do té denní...

"Noční? Vždyť jsme včera opouštěli laboratoř spolu a nebyla noc. Bylo sedm večer." protestoval Eric.

Stále jsem stála za dveřmi a držela ruku na klice.

Ozval se povzdech a Speedlův tón hlasu teď zněl ještě o něco protivněji. "Čekal jsem v autě před hotelem Fontaineblau Resort. Hlídal jsem, aby se Jeanette nic nestalo."

Chvíli se z místnosti ozývalo ticho. Během té chvilky se mi oči údivem vyvalily z očních důlků a ústa otevřela dokořán.

"Počkej, měl jsem za to, že tam Horatio posílal Flanderse." nechápal Eric.

"Ano, poslal. Flanders hlídal hotel zevnitř a já zvenku. Nabídl jsem se, že to vezmu. Horatio souhlasil."

Ostré zaskřípání, jak Speedle zavíral svou skříňku.

"Nebylo by lepší ji někam pozvat, než stepovat před hotelem v noci, zatímco ona spí?" pokračoval Delko.

"Cože?" prskl Tim.

"Jestli se ti líbí, asi bys jí to měl říct..."

"O to ale vůbec nejde." odpověděl Speedle. "I kdyby to bylo jak říkáš, nemohl bych s ní nic mít."

Delko si povzdechl. "Jde o ten starý případ?"

"Jo."

"Co ti tehdy... Lasera řekl?"

Chvíli nidko nemluvil, jako by se Tim snažil najít vhodná slova.

"Něco fakt hnusnýho. Něco, co mi nedovoluje si zrovna teď někoho pouštět k tělu." řekl nakonec.

"Promiň, Time. To jsem fakt nevěděl." říkal Eric.

"Je toho víc, co nevíš, Ericu." nemělo to znít vyčítavě. Jen už o tom nechtěl mluvit.

Uvědomila jsem si, že celou dobu stojím za dveřmi a poslouchám ten rozhovor jako nějaká malá, elektronická štěnice.

Dělala jsem jako by nic, prostě jsem vzala za kliku a tvářila jsem se, že jsem právě přišla a vůbec jsem se před těmi dveřmi nezastavila.

Eric byl právě na odchodu.

"Ahoj," pozdravil mě a přitom se na mě povzbudivě usmál. Přikývla jsem mu na pozdrav a došla ke skříňce, která se dočasně stala mým vlastnictvím. Nacházela se asi dva metry od té Timovy. Eric vyšel z místnosti a zavřel za sebou, Timmy zamkl svou skříňku a též se měl k odchodu.

Nepozdravil ani on mě, ani já jeho. Ta situace byla divná. Nepřeju vám ji.

Bohužel pro něj prošel jen pár centimetrů ode mě, byl natolik blízko, že když kolem mě procházel, mohla jsem ho jemně chytit za ruku a donutit ho, aby se ke mně otočil.

Jeho pohled byl přísný. Můj ale taky.

"Time, já jsem vás celou noc měla před hotelem?"

"Poslouchat za dveřmi není zrovna ta nejvstřícnější policejní technika, jak se něco dovědět." odpověděl. Pak sjel pohledem k ruce, kterou jsem ho stále držela za zápěstí a já ho rychle pustila.

"Nezamlouvejte to!"

"Ale co?"

"Mohl jste jít nahoru do pokoje, nemusel jste celou noc sedět v autě." snažila jsem se, aby to vyznělo úplně normálně, jako bych mluvila o věci, která se stávala denně, ale stejně bylo zřejmé, že ví, na co narážím, že je mu jasné, proč bych asi tak chtěla, aby šel do mého pokoje. Pak by mě ten policista z haly - který se zřejmě jmenoval Flanders - musel chránit před samotným detektivem Speedlem.

Jo, myslím, že z mých očí mu to muselo být jasné.

"Jenže já bych vás pak nemohl chránit, Jeanette." řekl rádoby klidně.

Chtěla jsem říct: Já nechci, abyste mě pořád chránil. Ale pak jsem si vzpomněla, jak včera zabránil Westovi, aby mě střelil, a jak mě strhl k zemi, abych neskončila pod koly černého porshe. V obou případech by bylo už dávno po mně, kdyby to neudělal. On měl důvod proč mě chránit a já jsem si uvědomila, jak hloupě by to znělo, kdybych mu řekla, ať toho nechá.

Otočila jsem se ke skříňce a dala dovnitř osobní věci. Snažila jsem se tvářit, jako by nic.

"Dnes dopoledne se máte hlásit u Delka. Ukáže vám, jak to tady chodí s otisky prstů." řekl po chvíli.

"Díky," špitla jsem v odpovědi, ale dávno už za sebou zavíral dveře od šatny, takže si vůbec nejsem jistá, zda mě slyšel.

Sbírat otisky a analyzovat je není těžké, jen na to člověk musí mít cit a pár zkušeností, jak mi pověděl Eric. Pokud chceme odebrat otisk ještě na místě činu, používáme pásku ve spojení s práškem na otisky prstů nebo s ninhydrinem. Umění je v tom vůbec otisk uvidět. Pak už jen improvizujete a hádáte, který nástroj vám otisk odhalí. Pak stačí ho vyfotografovat a odebrat lepící páskou.

"Někdy odebíráme celé důkazy i s otisky prstů a ty se snímají až tady v laboratoři. Většinou jde o matné povrchy, které otisky dobře udrží, například skleněné láhve, ty nacházíme velmi často." vysvětloval Delko a přitom se mile usmíval. Oddělení otisků bylo hned naproti oddělení věcných důkazů. Stěny byly prosklené a ulička mezi jednotlivými laboratořemi sotva třímetrová. Před očima jsme tedy celou dobu měli dva specialisty na věcné důkazy, Tima Speedla a Ryana Wolfa. To se ví, že jsem tam pořád musela nenápadně koukat. Jestli si toho Delko všiml, tak dělal, že to nevidí. Věděla jsem, že pro tyhle věci má pochopení.

Provizorně vytáhl nějakou láhev ze starého případu. "Připravil jsem si pro tebe takovou malou ukázku."

Láhev přede mě postavil a ukázal na ni. "No, tak hledej otisky, kriminalistko." usmál se. "Tenhle důkaz je už zanalyzovaný a otisky jsem z té láhve před několika měsíci snímal, takže budou méně čitelné. Ale i tak se pořád dají najít."

Vzala jsem do rukou skleněnou láhev - ruce jsem samozřejmě měla navlečené v gumových rukavicích - chytla jsem ji za dno a za vrch hrdla a pomalu jsem si ji otáčela, zda na ní něco nenajdu. Pořád jsem si ji nastavovala proti světlu, různě jsem si ji přendavala v rukách a Eric mě u toho vesele, ale trpělivě pozoroval.

Po pár minutách jsem ale otisk našla. Však mně se neschová.

"Vidím ho! Tady, že jo?" ukázala jsem na hrdlo láhve.

"No výborně, ale že ti to trvalo." odpověděl Eric.

"Měla jsem to těžší, ty už jsi ho přece jednou snímal." vyplázla jsem na něj jazyk.

"No tak co teď použiješ?" pokračoval Delko a postavil přede mě na stůl několik nástrojů. Sáhla jsem po pásce.

"A proč zrovna pásku?"

"Protože je to matný povrch? Otisk je zřetelný a vlastně je to jenom mastnota, která se dá dobře zachytit páskou."

Eric přikývl. "To není špatné."

Když jsem láhev pokládala na stůl a brala do ruky pásku, přeci jen mi ujely oči k laboratoři nacházející se naproti. Tim Speedle zrovna telefonoval. Ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala, právě zandaval telefon zpět do kapsy, sundaval si plášť, pověsil ho vedle vstupních dveří do laboratoře a když z nich vycházel - teď už v civilu a bez pláště - naše oči se na krátkou vteřinku setkaly. Věděla jsem ale, že to bylo jenom proto, že mě zrovna Timovy hnědé oči měly v zorném úhlu.

Mého soustředěného zájmu si už ale všiml i Eric.

"Z toho si nic nedělej, Speedle je v tomhle docela citlivý."

Jo, to jsem poznala i bez tebe. I tak jsem ale byla v duchu vděčná, že mi to řekl. Alespoň mě ujistil a já si připadala alespoň jako o trošku menší hlupáček.

"Kam to jde?" chtěla jsem vědět.

"Nejspíš k výslechu ohledně té včerejší střelby." zvážil Eric. Když viděl vyděšený výraz v mé tváři, honem dodal: "To je standartní postup. Vždycky, když se účastníme nějaké přestřelky, tak nás vyslýchají, zda jsme měli oprávnění střílet a podobně. Tyhle výslechy Stetler provádí jen výjimečně."

"Doufám, že mu to moc nepřitíží, slyšela jsem o té záležitosti s jeho pistolí před šesti měsíci..." nadhodila jsem. Eric - jako inteligentní muž - zřejmě pochopil, na co tím narážím.

"Řekl bych, že teď mu to může jen přilepšit. Včera se zachoval, jak nejlépe mohl. Myslím, že mu to alespoň částečně vylepší reputaci."

Přikývla jsem.

"Tak co bude s tou páskou?" pobídl mě.

Opatrně jsem přiložila pásku k láhvi, několikrát ji přejela prstem, aby se dobře přilepila a aby dobře snímala otisk. Když jsem se pak na ni podívala proti světlu, docela to šlo.

"Teď už to jen dáme do scanneru, vyhodnotíme a najdeme pachatele." řekl Eric. Něco zadal na počítači a scanner začal blikat. Eric ho otevřel, uzmul ode mě pásku, strčil ji dovnitř a pak přístroj zase opatrně přiklopil. Během dvou vteřin se otisk objevil na obrazovce počítače.

"No a to je všechno. Teď už jen počkáme, až databáte AFIS najde toho, kdo otisky po sobě zapomněl utřít."

Ještě než počítač našeho člověka - který už stejně nebyl důležitý, protože Eric mi půjčil důkaz z případu, který už byl několik měsíců uzavřen - zazvonil Ericovi telefon. Delko několikrát souhlasně přikývl a když hovor ukončil, sdělil mi, že pan West je už schopný výslechu a že ho mám doprovodit do výslechové místnosti.

K výslechu jsem už ale nemohla, údajně smím být jen přítomná, ale nesmím výslech provádět. Když totiž zkoumám důkazy na místě činu, tak jsou kriminalisté ještě schopní mě uhlídat a říct mi, který nástroj mám použít, ale u výslechu už nemůžou uhlídat, co vypustím z úst, jak si to dotyčný vyloží a zkrátka nevím, jak na ně. Teda, Horatio mi to vysvětlil jinak, trochu jemněji, ale znamenalo to přesně tohle.

Výslech prováděl on a Eric. Bylo mi řečeno, že podezřelý nebude vědět, že ho taky poslouchám, že celý rozhovor uslyším i uvidím přes velké plexisklo, kterým šlo koukat jen dovnitř, ale ven ne. Stála jsem tam s rukama založenýma na prsou a sledovala výslech, vedle mě stál Ryan a tvářil se nesmírně soustředěně.

"Takže pane Weste, vy nám musíte vysvětlit hodně věcí."

"Chcete vědět, proč jsem chtěl na tu policajtku vystřelit? Nebylo v tom nic osobního, to mi věřte." odpovídal West. Celou dobu, co mluvil, byl jeho hlas protivný, nepřítomný a urážlivý. On těmi policisty jednoduše pohrdal.

"Ale kdepak, na to my jsme poměrně zvyklí. Nebyl jste první, kdo při zatýkání kladl odpor. Spíš mě teď zajímá, proč jste se nacházel na místě činu v době vraždy." usmál se Horatio. "Tam v miamských močálech, jen pár metrů od ohořelého auta, vzpomínáte?"

"V miasmkých močálech jsem nikdy nebyl." odpověděl nepřístupně West a založil ruce na prsou, stejně jako jsem je měla založené já.

"To jsem si myslel. A co jste tedy dělal v sobotu odpoledne, v době, kdy to auto explodovalo? Kdepak jste byl?" pokračoval trpělivě Horatio.

"Doma. Ne, nikdo mi to dokázat nemůže." odpověděl West.

"A co tedy na místě činu dělala vaše bota? Jentak si od vás odpochodovala?" usmál se poručík Caine.

"Moje bota? Jaká bota?" snažil se vypadat sebevědomě, ale bylo na něm vidět, jak znejistěl. Eric otevřel složku, kterou měl před sebou a vytáhl z ní fotografii místa činu, fotografii, kterou jsem shodou okolností pořizovala právě já.

"Tahle bota. Otisk vaší podrážky jsme našli na místě činu."

"Tyhle boty určitě nosí spousta lidí..." West rozhodil ruce do vzduchu ve smyslu: Jak se vůbec opovažujete něco takového na mě vytáhnout?

"Jo?" povytáhl obočí Eric. "To je zvláštní. Tyhle boty vyráběl jistý soukromý výrobce, tudíž jsou jedinečné. A ten výrobce si s jistotou vzpomínal, že ty boty vyráběl přímo vám."

"Tak to si mě asi spletl. Mám povědomý obličej..." zakřenil se West. Ten parchant měl ještě tu drzost pohrdat přesvědčivými důkazy, nejen policisty!

"Víte co, Leonarde?" zkusil to Horatio. "Dejte nohu na stůl."

"Cože...?"

"Nohu na stůl." zopakoval klidně Horatio.

"Děláte si srandu? Právě mi ji obvázali, protože mi v ní váš kolega udělal díru!"

"Tak bude to?!" zařval Eric.

West se nejdřív pohrdavě zaksichtil, pak se pohnul a pravou nohu položil se syčením na stůl.

"Tu ne, levou nohu." zakroutil hlavou Horatio. Bylo na tom chlapovi vidět, jak je mu to trapné a že se cítí poníženě. Po pár vteřinách ale přeci jen dal na stůl levou nohu.

Dveře o pár metrů dál se otevřely. Tam se nacházela další výslechová místnost. Vyšel z ní Tim Speedle, za ním šla nějaká vysoká paní v saku a krátké sukni. To byl zřejmě ten výslech ohledně včerejší střelby.

Tim zaregistroval, že náš podezřelý je právě u výslechu a zamířil k nám. Postavil se kousek vedle mě.

"Všechno v pohodě?"

Tim se zadíval do plexiskla a když mi odpovídal, nenamáhal se na mě otočit. "Jasně, všechno je v pořádku. Může se stát, že vás taky budou chtít vyslýchat, tak buďte připravená."

"To teda budu, mě už tady asi nic nepřekvapí." odpověděla jsem. "Pomůže vám to alespoň trochu? To, jak jste včera zareagoval?"

"Jo, snad budou mé pistoli zase trochu věřit." řekl ledabyle. Už jsem raději mlčela.

"Jak dlouho ho vyslýchají?" zeptal se Speedle Ryana.

"Pár minut. Zatím z něj nic nedostali." odpověděl soustředěně Wolfe. Musím říct, že s tím zamyšleným výrazem ve tváři nevypadal vůbec zle.

"No podívejme se, Leonarde, to na té podrážce - nebude to náhodou bláto z miamských bažin?" hádal Caine.

"Jak mám sakra vědět, odkud je to bláto? Víte, kde všude jsem ty boty nosil?" vztekal se podezřelý.

"Tak my odebereme vzorek a podíváme se, jestli se bude shodovat s blátem z místa činu..." řekl klidně Eric.

"Tak fajn, už mě to nebaví." rozčílil se West. "Byl jsem tam, no a? Už můžu sundat tu nohu ze stolu?"

"Jen si ji dejte na zem." usmál se Horatio.

"Tak co jste u toho stromu v těch bažinách dělal? Pro koho děláte? A kdo řídil to černé porshe, které včera zaútočilo na účastníky vyšetřování a které pronásledovalo rodinu McGillů až do těch močálů?" pustil se do něj Delko.

"Podívejte se," začal West, teď už o trochu přístupněji. "Já jsem nikoho nezabil. Jo, byl jsem tam, číhal jsem tam se zbraní v ruce. Měl jsem být pojistkou, kdyby to snad někdo z nich přežil. To auto vybouchlo samo, za to já nemůžu, přísahám! Měl jsem tam jenom sedět a kdybych zmerčil, že někdo z toho auta je naživu, měl jsem mu prohnat kulku hlavou."

Neuvěřitelné, jaký ten muž používal slovník. Mluvil o tom, jako by zabíjení rodin bylo na jeho denním pořádku. Nevěřícně jsem kroutila hlavou, a ani mí kolegové stojící vedle mě se netvářili moc vesele. Tenhle chlap už dávno měl patřit do vězení.

"Jakmile mi došlo, že to mají všichni za sebou, utekl jsem pryč. Dřív, než stačily přijet policejní sirény. To je všechno. Kdo řídil to porshe, to fakt nevím. Já jsem to nebyl, protože Speedle mi prostřelil nohu, jestli vám to nedochází."

"Pro koho děláte?" zeptal se Eric. Ve Westově tváři se na okamžik objevil vypočítavý výraz. "Proč se nezeptáte svých kolegů? Speedla, nebo Cainea? Měl byste si i vy teď dávat pozor, protože když jste se zapletl do tohohle případu, mohl byste usnout a už nikdy se neprobudit, nebo by vám mohly selhat brzdy... detektive Delko..."

To tvrzení dokazovalo, že nejde jen po Timovi a Horatiovi, ale že ti chlapi jdou po všech, kdo s tím případem mají něco společného.

Eric ani na chvíli neztrácel jistotu.

"Ale Leonarde, tohle je vyhrožování. Dejte si pozor na ústa." upozornil podezřelého Horatio.

"Takže jste uprchl z místa činu? Nechal jste ujet černé porshe a jen tak jste odešel? Nevěřím vám ani slovo, vy přece musíte vědět, kdo to auto řídil!" říkal Eric.

"Já fakt nevím! Podívejte se, v té naší organizaci jsem jen poskok. Neřekli mi, kdo bude řídit to auto. Dostal jsem příkazem být tam v tu dobu, postarat se o to, aby to nikdo nepřežil a vzít ty kazety!" kroutil hlavou West.

Vyšetřovatelé u výslechu i za plexisklem zbystřili.

"Jaké kazety, pane Weste?" povytáhl obočí Horatio.

West vypadal, že je sám na sebe naštvaný za to, co vypustil z úst. "Už vám nic neřeknu."

"To vůbec nemusíte. Však my si ty kazety najdeme."

Zatímco Eric zatýkal Westa za spiknutí, za odpor kladený při zatýkání a za spoluúčast na vraždě, Horatio vyšel z místnosti a přišel k nám.

"Vypadá to, že k tomuto případu nám chybí nějaké velice cenné důkazy, které je třeba najít. Pane Wolfe, co ta látka?"

"Majitelem saka, z kterého ten kousek pochází, je pan Lasera. Může to potvrdit několik new yorských výrobců a prodejců, které jsem obvolal. Nechal si ho udělat na zakázku, před měsícem."

"Výborně. Time, vezmi Jeanette a zajeďte do Westova domu. Potřebujeme ty zbylé střípky ze skládanky."

Speedle - ačkoliv trošku unavený, když v noci nešel spát - se ani nepokoušel protestovat. "Jasně, Horatio."

"Musíme všechno důkladně prohledat. Každý otvor ve zdi, každou krabici, každý květináč. Zločinci jsou v tomhle neuvěřitelně kreativní. Já si vezmu na starosti přízemí. Vy se podívejte do ložnic nahoře v prvním patře." řekl Speedle, když otvíral dveře od Westova domu. Nebylo to nic moc, takový přechodový bejváček, West zřejmě se svými kamarády z New Yorku jezdil po Spojených státech tam, kam se mu řeklo.

"Radši bych zůstala tady, abyste mi byl nablízku, to víte - kdyby na mě zase někdo zaútočil..." odpověděla jsem, nebojíc se dát mu najevo svou náklonnost. Speedle se tomu potichu zasmál.

"Na nic nesahejte holýma rukama. Nezapomeňte-"

"Nezapomeňte si vzít rukavice, já vím. Pořád mi to všichni říkáte. Jdu nahoru." přerušila jsem ho a vykročila vstříc schodům. Gumové latexky pleskly, jak jsem si je přitom nandavala na ruce. Vůbec mi nevadilo, že Tim si vezme na starosti kuchyň plnou vzorků jídla nebo místnost se záchodem plnou zase vzorků DNA...

Nahoře byly jen dvě ložnice. Otevřela jsem dveře od té první a začala hledat, kam by se asi tak mohlo vejít pár kazet ukradených z místa činu...

Podívala jsem se pod postel, do zásuvek, prohledala jsem skříň, podívala jsem se nahoru na skříně, za televizi, dokonce jsem důkladně prozkoumala celou knihovnu (samozřejmě v rukavicích) i odpadkový koš, ale po kazetách ani stopy. Ještě jsem chtěla vytáhnout každou knížku zvlášť a podívat se dovnitř, ale pak jsem to zavrhla, protože mi došlo, že něco tak důmyslného by člověk s tak nízkým IQ, jako má West, prostě nemohl vymyslet.

Úplně to samé jsem zopakovala i v druhé ložnici, ale po kazetách jako by se země slehla.

Zklamaně jsem sešla zase dolů s nadějí, že snad něco našel Speedle. Tvářil se ale stejně bezradně.

"Byl jsem všude, v koupelně, na záchodě, prohledal jsem kuchyň. Nikde nic."

Zamířila jsem k ledničce.

"Tam už jsem se díval." protestoval Timmy. "Ten chlap je už musel někomu dát. Ostatně proč by si tolik dní nechával kazety ukradené z místa činu u sebe?"

Pak mě napadlo, kde jsme možná ještě nehledali. Zvedla jsem oči k horní části kuchyně a zrak mi spočinul na malé ventilační mřížce, která se tvářila sice nevinně, úplně jako by s ní nedávno někdo hýbal.

"Řekla bych, že ty kazety tu pořád někde jsou." seznala jsem. Tim se podíval směrem, kam jsem zírala já.

"Nojo, že mě to nenapadlo hned. Ventilační šachty. To teda není moc kreativní schovka."

I tak jsme tu zbytečně hledali hodinu a půl, chtělo se mi říct. Když jsem ale pozorovala chudáčka Tima Speedla, jak si přistavuje ke zdi židli a z kufříku s nástroji vyndavá šroubovák, aby kazety zpoza mřížky vysvobodil, raději jsem tu poznámku spolkla.

Promiň no. Netušila jsem, že jsi celou noc nespal. Taky bych pak neměla náladu.

Eriku, ty jsi vždy byl chápavý kamarád.

Když se někdo nevyspí, chytnete ho za ruku a ptáte se ho, co dělal celou noc před vaším hotelem, holt jeho výraz v obličeji asi může vypadat nějak takhle.

Ericu! Nejsem žádný amatér.

Hádám, že není zvyklý, že po něm policisté chtějí takové věci.

Co bys řekl, že jsem tím asi tak mohla myslet? Nebudete vy náhodou policajt, pane Speedle...?

Příště vyřídíme podezřelým, ať s ohledem na  tvoje pohodlí zastrčí důkazní materiál jinam.

Záznamy, které jsme našli ve Westově domě, byly natolik ohořelé a zničené, že jsme se jen modlili, abychom z nich něco dostali. Speedle si to vzal na starosti. Do večera se mu ale nepodařilo pásky úplně očistit, ještě mu zbývalo opravdu dost práce. Po osmi hodinách to vzdal s tím, že se musí vyspat (předchozí noc přeci hlídal před mým hotelem, aby se mi nic nestalo) a že to dodělá zítra. Pan Lasera, kterému byl na stopě Horatio s Ryanem, se najednou záhadně ztratil a všemožně se vymlouval, že se momentálně nemůže k výslechu dostavit. Povolení, abychom ho mohli předvolat na policejní stanici, jsme do večera už nedostali, stejně jako Calleigh s Ericem nedostali povolení prohledat jeho černé porshe. Případ s malým Eduardem Ramirezem si vzala na starosti Yelina. Frank Tripp měl co dělat, abychom ta povolení vůbec dostali do příštího dne, všechno to šlo ještě přes interpol, protože West i Lasera jsou oficiálně občany státu New York...

Je to tak komplikované, že už si opravdu na všechno nevzpomínám. Ale vím, že jsme příští den museli vyslechnout pana Laseru, zjistit, co bylo na ukradených páskách z místa činu a shromáždit důkazy z černého porshe. Čekalo nás ještě dost práce.

Jestli i tentokrát seděl v autě před mým hotelem Tim Speedle, to nevím. Nepotkala jsem ho a žádné z těch aut před hotelem nevypadalo, jako by ho někdo celou noc obýval. Navíc Speedle vypadal po dvou dnech strávených na nohou docela unaveně, takže jsem o jeho nepřítomnosti vůbec nepochybovala.

Než jsem ale odešla z laboratoře, zeptala jsem se Horatia, proč mi neřekl, že mě bude hlídat nejen ten policista v hale, ale i detektiv Speedle.

"A ty bys ho snad nechala jen tak sedět v autě?" odpověděl. Nad tím jsem se musela zamyslet.

Víc si nepamatuju. Jen budík, který mě upozornil o několik hodin později, že v Miami začíná další den...