Den čtvrtý: Schůzka s Horatiem, tentokrát bez diktafonu
Restaurace jménem Canela se nachází jen kousek od zálivu, za kterým je poloostrov s Miami Beach. Ačkoliv mi bylo jasné, že Horatio se může v práci zdržet, a vlastně jsem počítala s tím, že na něj budu muset čekat, ve skutečnosti čekal on na mě. Sluníčko pálilo na venkovní terasu, kde seděl zrzavý a vyrovnaný poručík Caine s rukama položenýma na stole a čekal. Díval se kamsi do dáli, pozoroval jedoucí auta a nechal si sluníčko svítit do tváří. Asi se ujišťoval, že někde poblíž nikdo nepáchá nějaký zločin. Zvyk je holt košile.
"Zdravím, poručíku!" pozdravila jsem ho nadšeně, když jsem došla k jeho stolu. Odsunula jsem židli a posadila jsem se. "Tolik jsem se s vámi chtěla setkat, jsem ráda, že jste si konečně našel trochu času. Je mi jasné, že na novináře nikdy asi nemáte dobrovolně čas..." hájila jsem se. Přitom jsem se snažila usmívat. Horatio se na mě zadíval tím svým tajemným úsměvem, ze kterého nešlo vyčíst, co si právě myslí.
"Žádný novinář se ale nestaral tak jako vy o dobré jméno naší laboratoře. Většina se snaží ho spíš pošpinit." odpověděl klidně.
"Jo, já vím. Kupříkladu Erica Seichsová..." málem jsem si dala facku. Už zase moc žvaním.
"Vy už jste se s ní setkala?" povytáhl obočí.
"No, přihlížela jsem, jak detektiv Speedle u jednoho případu zajišťoval místo činu a ona tam náhodou byla..." pokoušela jsem se to zamluvit. Pak mi došlo, že Horatio má rád, když s ním lidé jednají na rovinu a beztak to už nejspíš věděl. "Vlastně jsem detektivovi trochu pomáhala. Pronikala jsem do tajů vaší práce..." řekla jsem a trošku se nejspíš zarděla. "Samozřejmě abych mohla napsat co nejdůvěryhodnější články."
Dával si s odpovědí na čas. Zněla stále stejně klidně.
"Vaše fotky Timovi pomohly vyřešit případ." usmál se.
"On už ho vyřešil?" vykulila jsem oči.
"Někteří zločinci zkrátka rádi spolupracují, když na místě činu zanechají tak jednoznačné stopy." vysvětlil mi.
Usmála jsem se.
"Jeanette, to, že vás detektiv Speedle vzal za pásku, je pro vás trochu problém." naznačil mi pomalu.
"Ach bože..." cítila jsem, jak mé srdce sevřela jakási chladná pěst. "Já to věděla. Říkala jsem mu to, ale on že z toho nic mít nebude, tak jsem si vzala jeho bundu, abych alespoň vypadala jako že zajišťuji místo činu s ním, ale..."
"Ne, Tim z toho mít žádné problémy nebude. Za to vy ano." řekl Horatio. Jeho hlas byl stále stejně klidný, jeho ruce byly pořád stejně spojené na stole. Nechápala jsem, že mu v tom černém obleku není teplo. Měl pod ním tu modrou košili, v jaké ho všichni známe.
"Tomu nerozumím..."
"Slečno, když jste pomáhala Timovi, Erica stála jen pár metrů opodál, protože doufala, že se od něj ještě něco dozví. Viděla vás, jak lezete přes pásku a viděla vás přicházet. Věděla, že jste civilistka."
"Copak to někomu řekla?" zděsila jsem se. Bylo mi jasné, že teď zatopí Timovi i Frankovi, protože Frank tam jen tak stál, koukal na mě, jak ledabyle zacházím s Timovými nástroji a přivíral oči, protože Timovi dal důvěru a doufal, že i mně to pomůže kvůli mým článkům. Měla jsem chuť sáhnout po Horatiově služební zbrani, otevřít pusu a zastřelit se s ní.
"Bohužel ji nenapadlo nic lepšího než jít rovnou za Rickem Stetlerem."
A přitom vypadá jako hloupá slepice, napadlo mě v duchu. "Já měla za to, že s vámi spolupracuje."
"Jak asi sama víte, novináři jsou v tomhle dost nevyzpytatelní."
Povzdechla jsem si. "Takže Stetler o mě ví. Všechno je k ničemu, teď už s ním nemůžu udělat rozhovor a nachytat ho... Jsem tu úplně zbytečně." Najednou jsem si připadala zbytečná a zdrcená. To jsem tomu dala. A to jsem jim chtěla vylepšit reputaci. Celý jejich tým tedy může udělat dobré reputaci pápá. Dokázala jsem si představit, co si Horatio od Stetlera asi tak vyslechl.
"Takže to můžu zabalit a letět domů." usoudila jsem nakonec.
"Stetler ani Erica neví, že jste novinářka. U Ricka jste zatím jen Timova studentka, kterou pustil za pásku."
Překvapeně jsem zamrkala. "Timova studentka? Tim je taky učitel?" potlačila jsem náhlý příval smíchu. "Proč zrovna Timova?" Třeba jsem chtěla být Delkova!
"Tim je mezi kriminalisty služebně nejstarší. Poslouchejte mě. Pokud nám to má ještě vyjít, pro Ricka Stetlera vy nejste novinářka, nýbrž studentka kriminalistiky, kterou si Tim Speedle vzal na starosti. V kriminalistické laboratoři jste jen proto, abyste se přiučila praktickým dovednostem, jasné?"
"Jasné," přikývla jsem, ačkoliv to, co mi povídal, mi docházelo až po chvíli. "Moment - studentka kriminalistiky, jo? K čemu to bude?"
"Pokud Stetler nebude vědět, že jste novinářka, nebude namítat nic proti tomu, abyste se s ním sešla a - jak říkáte - nachytala ho." při tom se trošku zlomyslně usmál. Ale jen malinko, věděl, že ještě není vyhráno.
"Pokud budete na pochybách, hned zavoláte mně nebo Timovi. Až budete dělat rozhovory s ostatními kriminalisty, musíte to provést někde v soukromí, abyste nebyla nikomu na očích."
"Jasně," přikyvovala jsem.
"Samozřejmě můžete celou dobu dělat, co se vám zachce. Ale dávejte si pozor na Ricka i na Ericu Seichsovou."
"Chápu... Fakt jsem to nechtěla takhle pokazit."
"To ne vy. To situace." usmál se. Tak blbá situace a on se pořád usmíval. To snad ani není možné.
"Horatio, když se třeba s některými kriminalisty sejdu - ne kvůli rozhovorům, třeba když se někde potkáme - bude to taky problém?" chtěla jsem vědět.
"Jste u nás studentkou kriminalistiky, kdo by mohl mít něco proti tomu, když se půjdete projít se svými spolupracovníky?" odpověděl. Na každou mojí otázku měl připravenou nějakou odpověď. Ani chvíli nezaváhal. To jeho sebevědomí mě uklidňovalo.
"Poručíku, až se se Stetlerem setkám, těžko před ním schovám diktafon." napadlo mě ještě.
"Až se se Stetlerem setkáte, nemusíte ho před ním vůbec vytahovat, proč byste ho tedy měla schovávat? Stačí ho pouze zapnout." tentokrát se usmál pěkně prozíravě. "Chcete nám stále pomoct?"
"No to teda chci!" odpověděla jsem bez rozmýšlení, když jsem si vzpomněla, jak jsem Timovi pomáhala s důkazy.
"V tom případě mějte u sebe pořád telefon. Jako studentka kriminalistiky totiž smíte s námi na místa činu a zajišťovat důkazy." sdělil mi.
Asi takhle se tvářil Horatio po celou dobu, kdy jsme byli v Canele. Copak se mu dalo nevěřit?
Díky, Horatio! Telefon mám pořád u sebe, jako poslušná školačka.
Komentáře
Okomentovat