Den čtrnáctý: Měj se, Florido!

Není nic hezčího, než se probudit vedle někoho, s kým jste právě strávili nádhernou (i když zcela bezesnou), doslova akční noc. Ale zároveň není nic horšího, než si deset vteřin po probuzení uvědomit, že musíte za pár hodin odletět domů, takže se s tím, kdo vedle vás zasněně spinká, nemůžete ani rozloučit. Nezbývá, než se jen zatrápeně zvednout, sesbírat své svršky poházené po celém pokoji mezi dalšími věcmi všeho druhu, potichu se vytratit a nechat svého miláčka ve zmatených představách...

Přesně to se totiž stalo mně. Vzbudilo mě svítající sluníčko. Zašimralo mě po tváři, když proniklo oknem, které jsme v tom spěchu ani nestihli zatáhnout. Samozřejmě, že jsem si hned neuvědomila, kde se nacházím, ta postel byla přeci jen cizí, ale když jsem se převalila doleva a spatřila sladce snícího Tima Speedla, hned mi všechno došlo. Při té vzpomínce se mi po celém těle rozlil příjemný, hřejivý pocit. Chvilku jsem na něj jen tak okouzleně zírala, nejen, že byl při spaní strašně roztomilý, ale bylo mi jasné, že ho po dnešku už nikdy nemusím vidět, takže jsem si ten pohled chtěla vychutnat. Jakmile jsem ale spatřila budík na jeho nočním stolku, málem mi vypadly oči z důlků. Moje letadlo odlétalo přesně za dvě hodiny. A já nebyla superman, abych mohla stihnout dojít do hotelu, popadnout kufry a pelášit na letiště. Neměla jsem ani sbaleno. Pak jsem se ale opět podívala na zlatého, snícího Timmyho a panika se najednou ztratila. Nechtělo se mi pryč. Při pohledu na něj mě napadlo, že by mi nevadilo, kdyby to letadlo uletělo. Poletí přece další... Spokojeně oddechoval na boku, tváří otočený ke mně, jakoby se mě stále snažil chránit i ve spánku, ačkoliv žádné nebezpečí od New Yorské mafie už mi nehrozilo. Rty, které se v noci tak vášnivě dožadovaly těch mých, měl nepatrně pootevřené a pravou ruku bezděčně položenou na mé straně postele. Kdo by to do něj v té laboratoři řekl, že umí být takový romantik. Nedalo mi to a naposledy jsem ho něžně pohladila po tváři, políbila na víčka a na špičku nosu a ještě mu věnovala jeden dlouhý polibek na rty. Naposledy...

Ačkoliv spal, věděla jsem, že tuhle pusu si zapamatuje. Neprobudilo ho to, jen spokojeně vydechl a pokračoval v spaní.

Musela jsem se pousmát. To fakt chtělo fotku.

Tak ráda bych s ním zůstala, uklidila všechen ten nepořádek, který jsme tu v noci natropili a třeba mu i udělala snídani, ale ta letenka by mi prošla a já bych se domů už nemusela dostat. Ne, že by mi to vadilo, ale povinnost je prostě povinnost. Jenže láska je láska.

Jeanette, už zase blbneš? Nemůžeš se do něj po dvou týdnech zamilovat, to se klukům prostě nedělá, nadávala jsem si v duchu.

Srdce mi krvácelo, když jsem si oblečená do svršků z předchozího dne nazouvala boty a zavírala za sebou dveře od Speedlova bytu.

A on pořád tak nerušeně spinkal...

To se ví, že bych se k němu nejradši přidala, ale prostě jsem nemohla, a i přes to, že jsem věděla, že až se Timmy probudí, a nenajde mě vedle sebe, bude naštvaný a zklamaný, zůstane mu tam po mně akorát nepořádek a kartáček na zuby pohozený někde pod postelí... I s těmi myšlenkami, že jsme se spolu ani neprobudili, jsem vyběhla na ulici a snažila se ulovit nějaký taxík...

Nesnášela jsem se za to, že jsem ho tam takhle nechala, věděla jsem, co si o mně pomyslí, až se probudí - to jsem zase jednou naletěl, příště se na to můžu vykašlat, a já blbec ještě kvůli ní riskuju život - ale nešlo to jinak. Měj se Time, jsi bezva kluk, posílala jsem mu v duchu rozloučení cestou do hotelu.

Ten taxikář ale zapomněl naložit moje srdce. Srdíčko, to holt protentokrát zůstalo s Timmym pod jeho přikrývkou...

Taxikář ze mě měl asi trochu matoucí pocit, když jsem z jeho taxíku vyběhla se slzami v očích, navíc jsem mu zapomněla zaplatit, takže za mnou zavolal, jestli si náhodou nedělám srandu. Dala jsem mu zbytek svých amerických dolarů, u nás doma v Budějovicích už mi stejně k ničemu nebudou. Dělalo to celkem asi dvě stovky. Chtěl dvacku. Znovu se mě zeptal, jestli si náhodou nedělám srandu, ale to už jsem pelášila do svého pokoje.

Zbývala hodina a půl. To se prostě nedalo stihnout. Nejsem Chuck Norris.

Naštěstí jsem během toho frmolu v laboratoři ani neměla čas se pořádně roztahat, takže použité věci jsem měla jen v ložnici a v koupelně. Všechno jsem to naházela do kufru, notebook jsem mrskla do batohu, ještě jednou sběžně prolétla, zda jsem tu něco nenechala, nerada bych, aby si nějaký další návštěvník přivlastnil některou z mých zapomenutých věcí, a vyběhla z pokoje jak vystřelená raketa.

Mobil mě ale zákeřně zradil. Když jsem chtěla zavolat taxíka, vybil se mi. A pak už se mnou nemluvil. Naštěstí před hotelem stála telefonní budka. Jenže všechny peníze jsem z milosti darovala taxikáři. No nejsem já tele? Vzteky jsem budku nakopla. Letadlo odlétalo za půl hodiny.

Vzápětí se kolem mě prořítil nějaký tmavý bourák. No jasně, Eric přece tudy každé ráno projíždí do laboratoře, předevčírem mi to říkal, když mě uchránil před tím příšerným deštěm.

"Delko!" zavolala jsem a začala mávat rukama, aby mě alespoň viděl, přes ten motor mě totiž slyšet nemohl.

Eric mě naštěstí zaregistroval. Zřejmě poznal tu praštěnou holku, která na něj mávala ve zpětném zrcátku. Po pár metrech se otočil a přijel zpátky. Měla jsem chuť po něm radostí skočit.

"Co ty tady? Já myslel, že už jsi doma." usmál se, když mi otevíral dveře.

"Ericu, musíš mě zachránit!" zahulákala jsem, když jsem na zadní sedadlo naházela zavazadla a nasedla k němu. "Za půl hodiny mi letí letadlo. Musím se dostat na letiště! Prosím, mohl bys mě tam odvézt?"

Eric se na mě zpoza slunečních brýlí kouzelně usmál. "Jak si račte přát, mladá dámo, dvorní drožkář Miami-Dade je vám k službám."

I v tom strašném spěchu jsem se tomu musela zasmát.

Podle Erica se to na letiště dalo stihnout od hotelu za patnáct minut. To mě celkem uklidnilo. Jak se mu jen odvděčím?

"Normálně takhle nezaspávám." řekla jsem bezděčně na svoji obhajobu.

Eric se zasmál. "Každý jednou zaspí."

"Ale ne, když mu zrovna letí letadlo." zavrčela jsem.

"Nevypadáš, že byses nějak extra vyspala. Nervy z létání?" povytáhl obočí.

Tak nějak se mi nechtělo to rozebírat zrovna před Ericem... Přeci jen, se Speedlem jsou kámoši, ale tak všechny detaily přece vědět nemusel...

"To je spíš jen takový... Celkový vyčerpání... Hele brzdi, nechceš se snad vybourat!"

Eric šlápl na pedál.

"Tobě se domů nechce, viď?"

"Ne. Ale musím odletět, vždyť je mi jasné, jak si všichni oddychnete, až budu pryč..."

Delko se zasmál. "Tak tohle si myslíš? Náhodou tě tam zase někdy rádi uvidíme."

"Když se mě nebudou snažit zabít..." namítla jsem.

"Hádám, že dokud tam bude Speed, tak se jim to nepodaří." odvětil Eric a zabočil. Letiště bylo před námi. Do odletu zbývalo patnáct minut. Delko byl přesný jako švýcarské hodinky. Vystoupila jsem a chtěla si vytáhnout zavazadla, ale Eric mě předběhl a vyndal je.

"Díky. Za všechno. A je mi líto, že se nemůžu rozloučit s ostatními."

"Oni to pochopí..." odpověděl Eric. "Už to zvládneš?"

"Jasně. Ještě jednou díky za odvoz."

"Měj se, Jeanette. Rád jsem tě poznal." usmál se Eric. Pak si se mnou naposledy potřásl rukou, naposledy mi zamával, nasedl do auta a byl pryč. A já byla najednou úplně sama, bez amerických dolarů, bez kriminalistů, jen s kufrem a baťohem na miamském letišti.

Už abych byla v letadle. Takhle jsem totiž pořád měla výčitky svědomí vůči Timovi Speedlovi. A nutkání se rozběhnout na druhou stranu a zalézt s ním pod peřinu...

Jenže touhle dobou se už nejspíš probudil, zjistil, že jsem u něj doma po sobě nechala akorát nepořádek, naštval se a vyjel vstříc novému pracovnímu dnu na Miamské kriminálce a ani ho nenapadne, že na něj tak usilovně myslím.

Vydala jsem se k terminálu.

Jeanette Croft, ty umíš být někdy fakt úplně nemožná. Já se někdy opravdu nechápu.

"Promiňte, můžete mi říct, jestli jsem stihla svoje letadlo? Mělo by to letět na Ruzyň." řekla jsem paní za přepážkou. Ona se na mě usmála a bleskovou rychlostí něco naťukala do počítače.

"Ale jistě. Vaše letadlo letí za tři hodiny." odpověděla vesele.

Takže dneska je jako apríl, jo? Odkdy se slaví v srpnu?

"Co prosím?" nechápala jsem.

"Letadlo na Ruzyň letí v jedenáct hodin, slečno."

"Tak to mi muselo nějaké uletět, ne?" kroutila jsem hlavou.

"Ale kdepak, tohle je dnešní první letadlo."

Tak tady něco nehrálo. Vytáhla jsem letenku.

Já debil. Spletla jsem si to! Zatímco přílet do Miami před dvěma týdny byl v osm hodin - což bylo právě teď - odlet z Miami je napsaný až na jedenáctou hodinu. Myslela jsem si, že přílet i odlet je v osm. Chyba lávky. Málem jsem vybouchla vzteky.

"Aha. Díky." řekla jsem a odkráčela k nejbližšímu sedadlu. Tři hodiny. Sekla jsem se o tři hodiny. To jsem klidně mohla počkat, až se Timmy vzbudí, mohla jsem mu udělat snídani a uklidit ten nepořádek. Nemusel by na mě být naštvaný a nemusel by si o mně myslet to, co si teď zaručeně myslí. Kufr jsem hodila vedle sedačky, na něj jsem mrskla batoh. Když jsem po minutě a půl zjistila, že jsem někde zapomněla hodinky, chtělo se mi brečet.

Nemluvim, nevidim, neslyšim. Nesnažte se na mě mluvit. Jeanette Croft se sekla o tři hodiny. Je dost nakvašená.

Nejhorší bylo, že jsem mohla být naštvaná jen sama na sebe...

Po hodině a půl mi to nedalo a šla jsem se podívat na tu obrovskou informační tabuli, zda jsem se opravdu tak příšerně sekla. Pořád jsem tomu nechtěla věřit. Jenže mezi miliony měnících se čísílek jsem prostě nemohla najít to svoje.

"Letí ti to v jedenáct." ozvalo se mi za zády.

Doteď jsem si myslela, že to už nemůže být horší. Může. Leknutím jsem zavřela oči a modlila se, aby se mi tohle jenom zdálo, ať ještě spinká...

"Timmy. Co tady děláš?" očima jsem stále hledala čísílka letu.

"Eric mi v laboratoři říkal, že tě vezl na letiště. Prý jsi měla naspěch. Bylo mi to divný, protože letadla do Evropy létají až po desáté. Tak jsem se radši přijel podívat, jestli je všechno v pořádku."

On mluvil úplně klidně. On nezněl naštvaně. Proto jsem na sebe byla naštvaná ještě víc. Ohlédla jsem se. Ta hnědá košile mu fakt slušela a teď, když už jsem věděla, co se skrývá pod ní, jsem od ní pomalu nemohla odtrhnout oči.

"No, až na to, že jsem si spletla čas, je všechno v pořádku. Myslela jsem si, že to letí v osm, ale to byla doba příletu do Miami a ne doba odletu." hájila jsem se.

Tim zalovil v kapse.

"Tohle jsem našel pod polštářem." pověděl mi potichu a vytáhl moje milované hodinky. "Asi jsem ti je omylem strhl, tak doufám, že jsem je nějak nerozbil." podal mi je a když se naše ruce dotkly, projel mnou nepatrný elektrický záchvěv.

"Ty už zažily ledacos, určitě se jim nic nestalo. Díky." usmála jsem se vděčně a hned si je nasadila na ruku. Vsadím se, že doma narazím ještě na tisíc dalších věcí, které jsem u Tima zapomněla.

"Omlouvám se, Time. Bylo to všechno strašně narychlo a kdybych nemusela tolik spěchat, tak bych ti neutekla a ty bysis určitě nemyslel to, co si teď myslíš." dodala jsem.

"Aha. Tak proto sis vypnula telefon?" odpověděl.

Sakra. "Vybil se mi. Nevypnula jsem ho naschvál." pokrčila jsem rameny. "Nevyhýbám se ti!"

"Mohla jsi mě alespoň vzbudit a rozloučit se se mnou."

Věděla jsem, že kdybych mu teď řekla, že se mi ho nechtělo budit, protože vypadal při spaní strašně krásně, vyznělo by to fakt blbě.

"Nezlob se. Tohle jsem nezvládla. Ale není to tak, jak si myslíš, nechtěla jsem tě nějak... zneužít a pak se vypařit, taková nejsem!"

Něco v jeho očích mi říkalo, že se zas tolik nezlobí, jak by asi chtěl.

Dal si na záda můj batoh. "Víš co? Pojď. Zajdeme do kavárny a probereme to, jo?"

Takže to třeba ještě není tolik v háji, jak se to ještě před minutou zdálo. Alespoň že Tim zůstal duchaplný, když už já musím být takový plašan.

Dala jsem si horkou čokoládu, jednak mi tenhle nápoj vždycky chutnal a jednak jsem věděla, že při dnešku by mi kafe doopravdy nepomohlo. Neměla jsem v plánu ji hned vypít, ale alespoň jsem ji mohla míchat, hrát si se lžičkou, dělat, že jsem strašně zaujatá tou krásnou skleničkou a nějak zakrýt skutečnost, že nevím, co mám říct.

"Time, já nechci, abysis myslel, že toho nějak lituju nebo něco podobného... Prostě se to tak nějak zamotalo. Fakt bych se nejradši praštila. Ten dnešek bych nejradši zapla celý odznova."

Šlehačka se už pomalu začala rozplývat.

"Chtěla jsem ti tam alespoň uklidit nebo ti k snídani uvařit čaj, ale nestihla jsem to..."

"Jeany, já se přece nezlobím."

To zahřálo víc, než ta čokoláda. Takhle mi řekl poprvé včera.

"Ale měl bys k tomu důvod."

"Důvod zlobit se? A jaký? Líbilo se mi to!" smál se. "To není důvod ke vzteku."

Chtě nechtě jsem s ním při té vzpomínce musela souhlasit.

"Doufám, že se doplatíš za vodu. Asi jsem na tebe neměla tak vlítnout, když jsi byl ve sprše..." řekla jsem bezděčně. A řekla jsem to tak potichu, jak to jen šlo. Přitom jsem očima probodávala čokoládu, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak rudnu.

"Jo, možná jsme tu vodu měli vypnout..." pokčil rameny. "Já tě zase neměl posadit na kuchyňskou linku. Ty hrnky už neslepím."

"A co teprv ty talíře." odvětila jsem.

Když jsem čokoládu dopila, oba jsme se usmívali, nikdo se nezlobil a nikdo už se neomlouval. V jednu chvíli se ale bohužel ozvalo hlásící zařízení, a oznámilo, že cestující, kteří mají namířeno do Prahy, by se měli dostavit k terminálu.

"Já už to zvládnu, Time." hádala jsem se, když trval na svém a chtěl moje zavazadla donést až k pásu.

"To známe. Odejdeš s těmihle kufry a naložíš nějaký cizí. Pak ti je zase budu muset přivézt až k vám do Prahy, jako ty hodinky."

Zatvářila jsem se uraženě. Vzápětí změknul. "Promiň... Já jsem to tak nemyslel."

Musela jsem se zasmát. "To je v pořádku. Vlastně máš pravdu."

Do odletu zbývalo deset minut. Tak přeci jen jsem ty tři hodiny nějak přečkala.

"Ještě jednou děkuju za všechno."

"To všechno ale byla moje práce." odpověděl.

"Všechno ne."

Zadíval se do země a pak do stěny, jako to dělával vždycky, když byl nervózní.

"Víš co se mi dneska zdálo? Jak mě někdo ráno dlouze políbil. Ale když jsem se probudil, tak ten sen byl pryč."

Blázínek. On zrovna teď chtěl mluvit o snech.

"To sny občas dělávají." ujistila jsem ho. "Nemohla bych tě... naposled..."

"Políbit?" doplnil mě s povytaženým obočím. "Tady na veřejném místě by to asi nebyl dobrý nápad."

"Obejmout." opravila jsem ho. A než jsem to dořekla, pověsila jsem se mu okolo krku. V jeho očích se zablýsklo. Pohladil mě po zádech.

Naposledy.

Zalitovala jsem, že jsem si nevzala větší kufr, abych mohla Tima Speedla propašovat do Prahy.

"Uvidím tě ještě někdy?" zašeptala jsem mu do ucha.

"Jo, když doma najdu ještě něco z tvých věcí, přivezu ti to domů." odpověděl lhostejně. Ucítila jsem, jak mě do břicha bodlo pouzdo z jeho pistole, které měl připnuté na opasku. Chtěla jsem mu připomenout, ať si ji nezapomene čistit, ale když jsem si vzpomněla, že mi ta pistole zachránila život, radši jsem tu poznámku spolkla.

Už jsem ale opravdu musela jít. Timmy naložil moje kufry a aby mi to udělal ještě těžší, stál u terminálu, dokud jsem nenastoupila do letedla, kdyby se mi snad náhodou něco stalo. Chtěl být první, kdo by mi přispěchal na pomoc. Než jsem nastoupila, ohlédla jsem se jenom jednou a zamávala mu. A on tam stál v té své volné košili a usmíval se.

Tim Speedle, můj ochránce na mých bludných cestách po Miami.

Když se Timmy probudil, zjistil, že tam nejsem a nechala jsem po sobě tak akorát rozmlácené talíře a hrnky, musel se tvářit nějak podobně.

Díky, Eriku.

Ne, kdepak...

Nejspíš tý přede mnou. A ne, tu blbou otázku ti neprominu!

Fajn, tak to jsme na tom stejně.

Jestli se nepočítá srdce, tak ne.

Možná radši jo...

Byla bych si to neodpustila, kdybych tě tehdy viděla naposled... Ale do té doby...

... pozdravuj kriminálku Miami!

Z té výšky jsem se mohla jen domýšlet, jestli to auto, které právě jelo po dálnici, na níž byl momentálně docela dobrý výhled, mělo na sobě nápis CRIME SCENE INVESTIGATION. Stejně, jako jsem se mohla jen domýšlet, zda ho řídí Tim Speedle. Tim, který mě nejspíš i na ty tisíce kilometrů nepřestane chránit...