Calleigh Duquesne: Práci oddaná, sebevědomá a krásná...
Měly jsme se sejít v kavárně Dolce Vita Goleto (která se mimochodem nachází na veleslavné Miami Beach), měla italský název - a jak jsem později poznala - takovou příjemnou italskou atmosféru. Měla jsem štěstí, když jsem přišla, zrovna jsem viděla Calleigh přicházet. Jako vždy jí to moc slušelo. Měla na sobě bílé kalhoty a černou blůzku bez rukávů. Osobní věci měla zřejmě uložené v kabelce, která se jí pohupovala na rameni. Na opasku neměla ani policejní průkaz, ani služební zbraň. Byla už po práci, vždyť bylo sedm večer a kriminalisté (jak mi pověděl Horatio) obvykle končí v pět. I když, mnozí mají svou práci tak rádi, že tam zůstávají i přesčas. To ale nebyl případ Calleigh. Ne dnes. Ačkoliv neměla ani zbraň ani policejní odznak a ten, kdo ji neznal, by asi těžko věřil, že je to zkušená policistka, stejně působila tak zdravým sebevědomým dojmem, když rozdávala krásné úsměvy do všech stran.
Horatio mě upozorňoval, že ačkoliv svým spolupracovníkům říkal, jak asi vypadám, nezaručuje, že mě poznají. Ovšem já že je prý poznám stoprocentně, tak mám na ně alespoň zamávat. Hned, jak jsem zbystřila, že Calleighiin pohled se zaměřil mým směrem, zamávala jsem jí a sebevědomě jsem jí vykročila naproti. Když mě spatřila, zeširoka se usmála a podala mi ruku.
"Dobrý večer! Ráda vás poznávám. Calleigh Duquesneová."
"Jeanette. Moc mě těší." odpověděla jsem prostě. Calleigh pohodila hlavou (zlatá hříva se jí přitom třpytivě zableskla a přilákala pohledy 90% mužské populace, která se v kavárně právě nacházela včetně číšníků) a zamířila ke stolu. Bez váhání jsem ji následovala. Posadily jsme se u stolu, který se nacházel v rohu venkovní terasy, takže nám poskytl alespoň trošku soukromí. Sotva jsme dosedly, zamířil k nám číšník (že celou dobu mohl na Calleigh oči nechat, to asi zmiňovat vůbec nemusím, zatímco ona si od něj udržovala odstup). Já jsem si objednala svojí oblíbenou irskou kávu, hned jakmile si ten chlap všiml, že tam sedím také, a Calleigh si řekla o obyčejnou kávu bez kofeinu. Když číšník odešel, dostalo se nám trochu soukromí.
"Omlouvám se za zpoždění, ale zdá se mi, že ten taxikář vůbec nevěděl, v jakém městě se nachází, soudě podle toho, jak bloudil." pronesla jsem omluvně.
"To nic. Miamské dopravní zácpy jsou skoro stejně pověstné jako její pláže." usmála se Calleigh. Vděčně jsem přikývla. "Než vyndám diktafon, ráda bych, abyste věděla, že nejsem jako ostatní novináři. Já nechci vyzvídat. Ráda bych s vámi udělala rozhovor kvůli českým fanouškům. A ráda bych vaší laboratoři svými články pomohla. Ale počítám, že Horatio s vámi už o tom mluvil..."
Calleigh přikývla. "Jistě. Nám v tuhle chvíli pomůže cokoliv, co by mohlo očistit jméno naší laboratoře. Já jsem samozřejmě ochotná vám na cokoliv odpovědět. I když nemám s novináři moc dobré zkušenosti..."
"Jak jsem řekla, nebudu vyzvídat." ujistila jsem ji.
"Jedno mi ale vysvětlete - pomstili jste už tolik mrtvých a tolik zločinců jste poslali za mříže. Jak vůbec někdo může pochybovat o kvalitě vaší práci? Myslím - jako všech laborantů? Rodiny těch chudáčků vám musí být tolik vděčné..."
"No, víte," řekla jemně Calleigh. "Rodiny obětí nejsou bohužel ti, kdo kontrolují práci laboratoře a kdo ji financují. A jak to bývá, tuhle práci vždycky dělají ti, kdo jsou nejvíce slepí. Anebo takoví, kteří sami neumí svou práci dělat dost dobře." odvětila Calleigh, stejně úsměvně a v dobré náladě. Chápavě jsem přikývla. Co bych o takových věcech mohla ve svých dosavadních dvaadvaceti letech asi tak vědět? Doufám, že ji nějakým dotazem příliš neurazím...
Ze dveří se vyřítil číšník s naší objednávkou a postavil před nás dvě velké sklenice plné horkého nápoje. Poděkovaly jsme mu, on nám popřál dobrou chuť a vzdálil se. Ta káva byla moc dobrá. Snad jen trochu horká.
"Můžeme začít?" zeptala jsem se.
"Můžeme," přikývla Calleigh. "Jen mi prozraďte, jak tímhle rozhovorem přispěji k dobrému jménu naší laboratoře?" povytáhla obočí.
Vytáhla jsem z kabelky diktafon a postavila ho doprostřed stolu, šťastná, že se taky zeptala ona mě namísto toho, abych se pořád jen ptala já.
"To nechte na mě." usmála jsem se tajemně.
V rozhovoru budu používat zkratky JC (= Jeanette Croft) a CD (=Calleigh Duquesne). S Calleigh jsme se bavily mimo jiné hlavně o její práci, o tom, které zločiny se v Miami páchají nejčastěji, ale došlo také na její soukromí...
JC: Jen pro zopakování a uspořádání faktů - zopakujte nám prosím, jaká je vaše specializace, co všechno od místa činu po zadržení pachatele vykonáváte přímo vy?
CD: Miluju fyziku. To byl asi hlavní důvod, proč jsem ji šla studovat. Vystudovala jsem fyziku na vysoké škole. V laboratoři jsou mým zaměřením hlavně zbraně, nábojnice a kulky. Vše kolem toho - pokusy se zbraněmi, určování typu zbraně, trajektorie střel - dělám výhradně já. Momentálně jsem vedoucí balistického oddělení. Kromě toho hovořím dobře španělsky, v Miami je hodně cizinců a většina jich mluví španělsky, protože pochází - stejně jako já - z Jižní Ameriky.
JC: Takže nikdo jiný kromě vás se kulky nesmí dotknout? Třeba odnést ji z místa činu a poté z ní snímat důkazy?
CD: Samozřejmě že může. Já pochopitelně nejsem u každého místa činu, kde se střílelo. Pokud jde o nějaké mírnější porušení zákona, kam vyráží jen jeden laboratorní technik a nejsem jím právě já, jiný laboratorní technik nábojnici (nebo kulku) vyfotografuje jako důkazní materiál a přinese mi ji do laboratoře. Pokud jsou na ní vzorky DNA nebo otisky prstů, putuje kulka do příslušného oddělení, kde ji přezkoumávají a snímají se důkazy. To se musí udělat úplně nejdřív, aby nedošlo ke znehodnocení otisků. Pak už je nábojnice čistě v mojí režii a já určím kalibr, dělám pokusy, srovnávám rýhování, určuji, z jaké zbraně byla vystřelena a tak dále.
JC: Takže každý v laboratoři má svou práci a dělá něco jiného? Laboratorní technici tedy na místě činu sesbírají důkazy a ty už se pak roztřídí v laboratoři podle typu?
CD: Přesně tak. Každé oddělení laboratoře má svého vedoucího a v každém pracuje několik specialistů. Já jsem expert na střelné zbraně, pokud na místě činu najdeme otisky prstů, porovnává je Eric Delko, Maxine Valera a Natalie Boa Vista jsou vyškolené na analýzu DNA. Taky máme odborníky přes elektroniku a audiovizuální důkazy, u nás je to Dan Cooper. Nejvíce z nás ale dělají Tim s Ryanem - porovnávají hustotu, zjišťují původ a použití nejrůznějších látek na místě činu. Pokud zkoumáme obleční, také putuje k nim. Ovšem pokud máme prohledat odpadky, hádáme se, ačkoliv to spadá pod povinnosti Tima a Ryana (--směje se--). Samozřejmě máme každý nějaké vědomosti a navzájem si radíme a pomáháme. Není to tak, že když jeden má na něco specializaci, tak to dělat prostě musí a k ničemu jinému už nesmí. Horatio nám v tomhle dává volnost a spoléhá na nás. U nás to pak upevňuje přátelské i pracovní vztahy a řešení případů se pak zdá lehčí, když na to člověk není sám.
JC: Jaké jsou nejčastější motivy ke zločinům? Nemyslím jen tady v Miami ale hlavně všeobecně...
CD: V první řadě si musíme uvědomit, že člověk, který poruší zákon - ať už vědomě nebo nechtěně - na tom zřejmě není tak úplně v pořádku se svou psychikou. Ze čtyřiceti procent se jedná o lidi, kteří mají nějakou psychickou poruchu nebo nemoc. Špatná psychická situace bývá hlavní příčinou toho, že se člověk dopustí nějakého závažného porušení zákona. Takovým dobrým příkladem mohou být třeba znásilnění nebo pedofilie. Bývají to také lidé duševně nevyrovnaní, kteří mají třeba problémy v práci nebo v rodině. Bohužel se najdou i takoví, kteří zákon neberou natolik vážně, aby ho dodržovali - myslí si, že jim jejich konexe zajistí svobodu. I takové případy jsme tu bohužel měli. Ve spoustě případů také hrajou svou roli nehody. Ale ať už se k tomu podezřelí i policisté staví jakkoliv, nehoda je nehoda, a bohužel, v některých případech bohužel musíme i nehody vyhodnotit jako vraždy nebo nějaké jiné vážné porušení zákona.
JC: Jako policisté tedy nesmíte dávat průchod svým pocitům...
CD: Jak se to vezme. Pokud policista dá najevo lítost nebo jiný pocit, ukazuje tím svou slabost. Je to také značně neprofesionální. Navíc, když podezřelý vidí, že ho litujete, občas se toho pokouší zneužít a to pak komplikuje situaci s vyšetřováním. Já osobně se snažím nijak emocionálně neprojevovat, což ale neznamená, že jsem to nikdy neudělala. Naopak když se to týká třeba mých spolupracovníků, ráda se jím svěřím se svými pocity i názory. Přiznám se, že jsem se častokrát přistihla, že lituji osudů, které potkaly naše oběti nebo jejich rodiny. Ale nikdy jsem nelitovala ty, kdo ty zločiny páchali. To nikdy. Ale člověk se musí naučit oddělovat práci od života. Tak jako tak, ačkoliv to někteří z nás tak neberou, je to práce jako každá jiná. A podle toho se k ní musí také přistupovat.
JC: Takže i vy v laboratoři se dopouštíte chyb?
CD: Povinností naší práce je nechybovat. Ona zase není práce jako práce. Když knihovník špatně založí knížku, čtenář ji holt najde o pár poliček dál. Když uklízečka zapomene vytřít jednu chodbu, udělá to další den. Když sekretářka udělá chybu ve smlouvě, může ji napsat znova. Ale když se chyby dopustí hasič, vznikne požár. Když se chyby dopustí lékař, zemřou kvůli tomu lidé. My máme v rukou osudy lidí. Stačí jedna jediná chybička a pošleme do vězení někoho, kdo tam nepatří. Druhá chyba, a unikne nám spolupachatel. Další chyba a unikne nám vrah. Když chybu udělá někdo z nás laborantů, je ohrožené celé vyšetřování, může být zpochybněn důkaz a on sám se dostane do nepříjemné situace. Pokud my něco zkazíme, pokud nám unikne usvědčující důkaz, nechytíme pachatele a on tak může ohrožovat další občany. Vzpomínám si na případy, kdy mí kolegové (i já) zapochybovali a byl pak z toho pěkný malér. Musím ale říct, že Horatio se nás v tomhle opravdu hodně zastává. Když máme nějaký problém, jdeme za ním.
JC: Vzpomínáte si na nějaké konkrétní případy?
CD: Tak třeba Ericovi se jednou stalo, že ztratil policejní odznak, který posléze někdo zneužil k vraždě. Timovi jeden chlapec vzal z místa činu důkaz a ohrozil tak nejen vyšetřování, ale i jeho kariéru. Ryan zase dělá jednu botu za druhou, protože je u kriminálky krátce. Valera se jednou překlikla v počítači a od té doby musely být přezkoumány veškeré případy, na kterých pracovala. A já? Já si občas nedokážu utřídit, která z věcí je přednější. Ano, děláme chyby. Musíme se z nich ale umět poučit. Na nás totiž záleží budoucnost jiných lidí.
JC: Kdo z týmu je u kriminálky nejdelší dobu?
CD: Tim Speedle. Je z nás nejstarší a nejzkušenější. Při některých případech vyráží na místo činu úplně sám a posléze je také sám vyřeší (samozřejmě s naší drobnou pomocí), ale Horatio na něj hodně spoléhá a dává mu volnou ruku. Pár let po Timovi jsem přišla já, pak Eric, který kvůli tomuhle místu vystudoval policejní akademii, potom Ryan, který má doktorát z genetiky a nakonec Natalie, ta je expertka na analýzu DNA.
JC: Jak vycházíte se svými kolegy? Radíte se spolu?
CD: Samozřejmě. To je základ každé spolupráce. Snažím se být ke svým kolegům spravedlivá a pomáhat jim, pokud je to v mých silách. Říkají, že jsem své práci možná až moc oddaná, ale já už jsem prostě taková. Když vidím, že je něco špatně, hned to dám najevo. Pokud některý z mých kolegů udělá chybu, snažím se mu pomoct a ne mu jen připomínat, že to příště už nesmí udělat. Snažím se k nim být upřímná a jednat s nimi na rovinu. Pokaždé se s nimi radím, vždyť spolu řešíme případy a bylo by nespravedlivé, kdyby jeden z nás byl informovaný méně a druhý více. Stejné jednání také očekávám od nich. Nemám ráda, když přede mnou někdo něco tají. Ze všeho nejvíc nenávidím lež nebo když se někdo snaží mě obelstít. Taky jsem nerada na někoho fixovaná. Nerada pletu pracovní a osobní život dohromady.
JC: Prozradíte nám něco ze svého soukromí?
CD: Přijde na to. Podle toho, na co se budete ptát (--usmívá se tajemně--).
JC: Z detektivek - televizních i knižních - je známo, že policisté nemají moc šťastný život. Často své práci obětují svůj osobní čas, což jejich partnerům a partnerkám docela vadí...
CD: Já jsem tušila, že se na to zeptáte (--usměje se--). Bohužel, je to tak trochu pravda. Zločinci si většinou nevybírají dobu, když poruší zákon podle toho, jak pracujeme, takže se mnohdy stává, že musíme v práci zůstat déle, nebo že musíme přijít v době svého osobního volna, což naše drahé polovičky opravdu dost vytáčí a já se jim v podstatě vůbec nedivím. U kriminálky je nás taky docela málo. Když je opravdu velká nouze, když se stane něco v době noční směny a místo činu je tak rozsáhlé, že kriminalisté prostě nestačí, přijde na řadu denní směna... Možná by to šlo líp, kdyby nás bylo víc. Ale my jsme hodně vybíraví, co se týče kolegů. Nepustíme sem jen tak někoho! (--směje se--)
JC: Já, vy i muži víme, že jste velice pohledná žena. Určitě se vám stalo, že vám někdo nadbíhal i v práci...
CD: Ale jistě. (--zasněně se zadívala, jako bych jí připomněla něco příjemného a ona si to chtěla rychle vybavit--) Samozřejmě i to se stává. A já nejsem vůči mužům imunní. Ale také jsem se o ně často dost spálila. Když se něco takového stane v práci, je to o to horší, protože s tím člověkem pak chtě nechtě musíte pracovat a dělat, jako že mezi vámi nic není, nebo že se nic nestalo. A to je dost... no trapné... Občas.
JC: Co vaše dětství? Jak jste žila?
CD: Bydleli jsme v takovém malém domečku v Jižní Americe. Můj táta je právník a vždycky tvrdil, že ze mě taky musí být obhájkyně. Když jsem se stala policistkou, trochu ho to zklamalo. Proto jsem ráda, když mu každým úspěchem můžu udělat radost. A občas mu třeba dohodit nějaký ten případ. Pořád mi říká, že je mě pro tuhle práci škoda, ale ve skutečnosti je na mě - myslím - docela hrdý. To je prostě můj táta. Myslím, že v tomhle jsem dost po něm.
JC: Chodíte právě teď s někým?
CD: Momentálně ne.
JC: Řekla bych, že to bude asi všechno. Děkuji vám za váš čas a za rozhovor. Bylo mi potěšením setkat se s vámi.
CD: I mě těšilo, ráda jsem vám pomohla.
Pak jsem diktafon vypnula a hodila ho hluboko do kabelky s tím, že ho vyndám až budu tenhle rozhovor sepisovat. Během konverzace jsme vypily každá svou kávu a setmělo se. Uvědomila jsem si, že Miami je v noci možná ještě krásnější než ve dne. Řekla jsem si, že jednu noc se prostě budu jenom procházet po pláži a po městě a vychutnávat si to.
"Ještě jednou díky." řekla jsem po chvíli.
"I já děkuju. Vlastně jste první, kdo se zajímá přímo o naši laboratoř, ostatní novináři se dosud snažili práci policie zveličovat a zpochybňovat. Ale vždyť to znáte."
"No, já to nedělám pro peníze a nehoním se za každou senzací. Už vás nebudu zdržovat. Půjdu do hotelu a pak se možná půjdu ještě někam projít."
Přikývla. Po chvíli k nám přišel číšník a my jsme mu zaplatily. Ačkoliv jsem se neohlížela, bylo mi jasné, že jeho oči spočinuly na mé blonďaté společnici, dokud jsme nezašly za roh.
"Mimochodem, vaše snímky z místa činu byly moc povedené." řekla najednou. Trochu jsem se zděsila.
"Jé... Jak jste se k nim dostala?"
"Přece od Tima."
To mě taky mohlo napadnout.
"Asi se k vám přidám." plácla jsem jen tak mimochodem.
"Ale není to nic moc, pořád musíte být pečlivá a trpělivá. A musíte obětovat hodně času."
"Já si to ještě rozmyslím." odvětila jsem. "Mimochodem, Calleigh? Myslím, že vás Horatio upozorňoval, že by nebylo dobré, aby se vedení dozvědělo, že tu jsem a dělám s vámi reportáž..."
"Ano, zmiňoval se..." zapřemýšlela a podívala se na mě takovým tím zpytavým pohledem, který říkal: No, jen povídej dál.
"Mám totiž v plánu udělat těsně před tím, než odletím, rozhovor s Rickem Stetlerem."
"Myslím, že už mi svítá..."
"Vsadím se, že nikomu od vás z laboratoře ani od nich z vedení by se nesvěřil s detaily ze své práce. Ale taková nevinná žurnalistka, která se s ním bude chtít sejít, protože mu jeho práce připadá zajímavá... Chápete? Jsem si jistá, že ho nachytám."
"Já věděla, že vás sem Horatio nepozval jen tak." usmála se Calleigh. Naproti přes ulici stál zrovna jeden volný taxík.
"Horatio nikdy nic nedělá jen tak." to jsme stejně obě dvě už věděly. "Dobrou noc, Calleigh. Ráda vás ještě uvidím, než odjedu."
"Zkusím se utrhnout." pokrčila rameny. "Mějte se."
Naposledy jsem jí zamávala od taxíku, když jsem nastupovala, zatímco ona pokračovala ke svému vozu, který měla přistavený na nedalekém parkovišti.
Tak to byla detektiv Calleigh Duquesneová, milá, krásná a sebevědomá kriminalistka, která pracuje v kriminalistické laboratoři Miami - Dade. Po celou dobu, kdy jsme se bavily, byla moc milá, pořád se usmívala a ačkoliv byla unavená po práci, stále byla v dobré náladě. Byla moc vstřícná. Je vidět, že je to opravdu mimořádná a inteligentní holka :) To byste si ale taky pomysleli hned, jak byste se s ní dali do hovoru. Já Calleigh ještě jednou děkuju a už se těším na další interview - příště nás čeká Eric Delko!
Komentáře
Okomentovat