Alexx Woodsová: O mrtvých jenom v dobrém
Alexx samozřejmě chápala můj postoj k její práci, zvlášť po mé návštěvě patologie*, kdy si o mně musela pomyslet opravdu hrozné věci. Samozřejmě ne, že bych její práci nějak odsuzovala nebo k ní cítila odpor - to si, prosím, doktorko Woodsová opravdu nemyslete - ale na tohle holt člověk musí mít žaludek. A o to víc ji obdivuji za to, jak krásně svou práci zvládá a jak ji má ráda. Alexx samozřejmě netrvala na tom, abychom se sešly v márnici. Sešly jsme se venku jednoho pěkného, letního večera, na určenou hodinu Alexx odešla z práce a já už jsem na ni čekala.
"Zdravím vás, doktorko." volala jsem na ni už z dálky.
"Jeanette, jak se máte, zlato? Ani jsem se vás nestačila zeptat, jak jste snášela tu děsivou návštěvu patologie. Opravdu se omlouvám, tohle není nic pro nováčky..." omlouvala se Alexx. Moc se mi líbí, že každého oslovuje 'zlato'. Zní to strašně přátelsky, mile, a navíc vás to krásně uklidňuje. Alexx je fakt skvělá ženská, to se musí nechat.
"Už je to v pořádku." usmála jsem se. "Samozřejmě nechci, abyste si myslela, že je pro mě vaše práce nějak... nechutná nebo něco podobného..."
"S tím si vůbec nedělejte hlavu," mávla rukou Alexx. "Vlastně vás sama obdivuji, že jste to zvládla. Přísahám, že až se mi Stetler dostane pod ruku, něco se dozví. Neměl žádné právo vás tam poslat." omlouvala se Alexx.
"To ale přeci k práci policisty patří..."
"Má milá, setkání se smrtí, to je vůbec to nejhorší, co policistu může potkat." zdůraznila Alexx. Nad tou větou jsem se musela zamyslet.
Zašly jsme do blízkého parku. Byl tam klid, chládek, kytičky a hrající si ratolesti. Samozřejmě už jsem si vyměnila baterky, minulý rozhovor vydržel diktafon jen tak tak. Ubezpečila jsem Alexx, že mi samozřejmě nemusí odpovídat na všechny otravné otázky, ona mi věnovala jeden okouzlující úsměv a ubezpečila mě, že se smím ptát na vše, prý - narozdíl od kriminalistů - její práce novináře moc nezajímá a je vlastně ráda, že jsem se jí chtěla vyptávat...
Zkratka JC označuje moje otázky, zkratka AW označuje odpovědi Alexx Woodsové.
JC: Co vás vedlo k tomu stát se soudní lékařkou?
AW: Lítost nad vším, co se tady v Miami děje. Samozřejmě bych mohla pracovat jako normální lékařka, zdravotník v nemocnici, ale já jsem si vybrala tohle povolání. Mé znalosti z chemie tu lépe využiji a navíc pracuji s nejlepšími lidmi, kteří v Miami vůbec žijí. Nedokážu si sama sebe představit někde v nemocnici. Já jsem tu pro ty chudáčky, kteří umírají moc brzy, dříve, než nadešel jejich čas. Starám se o to, aby se jim i po smrti dostalo té nejlepší péče a aby pachatelé vražd byli potrestáni. Je to otázka názoru, ale myslím si, že tak jsem městu Miami více užitečná. Navíc pracuji s tím nejlepším kriminalistickým týmem a já si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného.
JC: Dá se soudní patologie studovat? Je na to nějaká speciální škola?
AW: Ano, já sama jsem ji vystudovala. Vlastně se jedná o normální studium pro lékaře, jen s prohloubeným studiem anatomie, chemie a zčásti také kriminalistiky. Nevýhodou je, že u člověka, který vystuduje patologii, se předpokládá, že bude pracovat jako soudní lékař, zatímco člověk, který vystuduje medicínu a má značné znalosti z oblasti chemie, smí pracovat jak v nemocnici, tak v soudním lékařství. Neznamená to ale, že bych medicíně rozuměla méně - moji známí si za mnou často chodí pro radu kvůli svým vlastním zdravotním problémům.
JC: Je studium medicíny nebo patologie hlavním předpokladem pro to, stát se soudním lékařem?
AW: Některé instituce to vyžadují, ale stačí, když ten člověk má potřebné znalosti z oboru chemie, biologie nebo genetiky. Takový člověk ale většinou nepracuje jako hlavní soudní patolog, spíš jen jako pomocník. Nikdy nezačíná jako lékař. Lékařem se teprve může po čase stát, zatímco medik může nastoupit rovnou na místo soudního lékaře.
JC: Jak je to s policejními výjezdy? Jezdíte společně s policisty? Co vlastně na místě činu děláte?
AW: Ohledání oběti násilného trestného činu je jeden z nejdůležitějších procesů samotného vyšetřování. Ten, kdo ohlásí trestný čin, je upozorněn, aby s tělem nehýbal, dokud nepřijede soudní lékař. Je to samozřejmě proto, aby nedošlo ke zničení důkazního materiálu. Navíc, když se s tělem po smrti hne ještě před tím, než k němu dorazí patolog, je to další problém - pak se těžko určuje přibližná doba smrti a tak podobně, protože vnitřní anatomie stále pracuje. Já s policisty většinou nejezdím - mám vlastní tým zdravotníků a na místo činu jezdím vlastním služebním vozem. Vždy dostanu z dispečinku zprávu, že je u nějakého trestného činu potřebná moje přítomnost. Nemám se s kriminalisty jak domluvit, protože márnice se nachází na jiném místě než komisařství nebo laboratoř. S detektivy a laboratorními techniky se setkávám až na místě činu. Ohledání mrtvého musí proběhnout pod dohledem detektiva. Já vždy určím přibližnou dobu smrti a možnou příčinu smrti. Podle polohy mrtvého se dá zjistit spousta dalších věcí. Samozřejmě stoprocentně můžu všechno určit až při samotné pitvě. Po předběžném ohledání se oběť uloží do mého služebního vozu a pak putuje do márnice.
JC: Dostanete se k pitvě vždy hned po spáchání trestného činu?
AW: To je pokaždé jiné. Jsou dny, kdy člověk nemá skoro žádnou práci a jsou naopak zase dny, kdy nevím, kam dřív skočit. Snažím se samozřejmě pitvu dokončit co nejdříve, protože vím, jak je v kriminalistice důležitý čas, ale musím být samozřejmě opatrná a pečlivá, aby mi něco důležitého neuniklo. Alespoň chvíli by měl být přítomen také některý z účastníků vyšetřování případu, na kterém právě pracuji. Samozřejmě musím pracovat chronologicky - nejdřív musím pracovat na starších případech a až pak přichází na řadu ty novější.
JC: Nebudu vás ani své čtenáře zatěžovat otázkami typu jak taková pitva probíhá. Jak dlouho ale - samozřejmě orientačně - trvá celkové ohledání jednoho těla včetně samotné pitvy?
AW: V průměru to bývá 6 - 8 hodin. Záleží na typu činu. Pokud si někdo z kriminalistů - nebo případ - vyžaduje nějaké další speciální testy, pak se tato doba samozřejmě prodlužuje.
JC: Tyto testy provádíte sama?
AW: Většinou. Spíš ale odebírám jen vzorky a posílám je do laboratoře - márnice má na tyto testy svou vlastní laboratoř - kde se vyhodnotí výsledky. Samozřejmě tam musí být potřebné vybavení a spolehlivý personál.
JC: Smíte tedy rozhodovat, kdo s vámi bude pracovat a kdo ne?
AW: Jako vedoucí soudní lékařka smím rozhodovat, koho přijmu a koho vyhodím, ano. Samozřejmě tato rozhodnutí dělám jen výjimečně a když jsem si naprosto jistá.
JC: Musíte být velmi silná povaha, když tuhle práci vykonáváte...
AW: Přiznám se, že ze začátku to pro mě byl docela oříšek. Ale vždycky jsem byla silná a vědomí, že ty chudáčky budu moci pomstít, mě vždycky posilovalo a pomáhalo mi tu počáteční nechuť překonávat. Po několika měsících jsem si ale zvykla. Po letech jsem tu práci začala mít opravdu ráda. Teď už bych nemohla dělat nic jiného.
JC: Nesetkávají se třeba vaše děti někdy s negativními názory a reakcemi na vaše povolání?
AW: Samozřejmě, že setkávají, bohužel. Vysvětlila jsem jim ale, že tahle práce je smysluplná a potřebná. Už to přijmuly a samy se dokáží bránit, když se najde nějaký odvážlivec, který se jim kvůli tomu posmívá. Samozřejmě jsem z takových situací vždy smutná. Ale co se dá dělat? S tím musí člověk jako já počítat.
JC: Co je na vaší práci nejhorší?
AW: Každý okamžik, kdy se mi někdo objeví na stole. Je to hrozný pocit, vědět, že těm lidem bylo odepřeno tolik let života. Nejhorší je, když se obětí stane mladý člověk. Nebo dítě...
JC: Narodila jste se v Miami?
AW: Kdepak, pocházím z New Yorku, konkrétně z Queensu. Tam jsem také vystudovala.
JC: Co vás přivedlo do Miami?
AW: Hm... Když si tak na to vzpomenu, asi to byla láska. (-- smích --) Ano, zamilovala jsem se, provdala jsem se a našla si tady práci. Po pár letech se mi narodily děti a bylo mi jasné, že v Miami jsem konečně doma. Za žádnou cenu bych se nevrátila zpět do New Yorku. Miami neopustím. Život je tu zajímavý.
JC: Scházíte se se svými kolegy i v soukromí?
AW: Ano, všichni kriminalisté jsou mí dobří přátelé. Nejen, že se scházíme, ale chodí za mnou i pro radu, nejen kvůli zdravotním problémům. Jsem poměrně zkušená, myslím, že mě berou za dobrou kamarádku.
JC: S kým máte nejužší vztahy?
AW: Všechny mám samozřejmě svým způsobem ráda. Člověk si k nim za celé ty roky vybuduje nějaký vztah. V mém případě jsou to opravdu úzké vztahy. Když se nad tím zamyslím, nejužší vztah mám asi s Horatiem a Timmym. Řekla bych, že to bude tím, že právě je znám nejdéle.
JC: Doléhá na vás občas i doma ten smutek z práce?
AW: Ano, doléhá. A občas docela dost. Když máme nějaký těžký případ, kupříkladu.
JC: Děkuji vám. Byl to opravdu zajímavý rozhovor a ráda jsem vás poznala.
AW: Nápodobně, má milá. Doufám, že se ještě uvidíme. Samozřejmě to už nemusí být v márnici.
Ujistila jsem ji, že se na ni za tu chvíli strávenou v márnici doopravdy nezlobím, její vina to přeci nebyla. Pak jsme si ještě chvíli povídaly o Miami a o všem možném, ale už s vypnutým diktafonem. Stmívalo se, když jsme se loučily a zamířily každá jiným směrem.
Musím říct, že Alexx je doopravdy zkušená, přátelská, milá a hodná soudní lékařka. Opravdu bych vám přála se s ní setkat. Je fakt výjimečná. Jestli se mi bude po něčem z Miami stýskat, až poletím domů, pak to bude vedle hotelového bazénu a briliantového moře právě ten božský klid, který mi svou přítomností dopřávala doktorka Alexx Woodsová...
______________________
* Více zážitků o této návštěvě v šestém dni stráveném v Miami.
Komentáře
Okomentovat