jeanette's world

Není nic hezčího, než se probudit vedle někoho, s kým jste právě strávili nádhernou (i když zcela bezesnou), doslova akční noc. Ale zároveň není nic horšího, než si deset vteřin po probuzení uvědomit, že musíte za pár hodin odletět domů, takže se s tím, kdo vedle vás zasněně spinká, nemůžete ani rozloučit. Nezbývá, než se jen zatrápeně zvednout, sesbírat své svršky poházené po celém pokoji mezi dalšími věcmi všeho druhu, potichu se vytratit a nechat svého miláčka ve zmatených představách... Přesně to se totiž stalo mně. Vzbudilo mě svítající sluníčko. Zašimralo mě po tváři, když proniklo oknem, které jsme v tom spěchu ani nestihli zatáhnout. Samozřejmě, že jsem si hned neuvědomila, kde se nacházím, ta postel byla přeci jen cizí, ale když jsem se převalila doleva a spatřila sladce snícího Tima Speedla, hned mi všechno došlo. Při té vzpomínce se mi po celém těle rozlil příjemný, hřejivý pocit. Chvilku jsem na něj jen tak okouzleně zírala, nejen, že byl při spaní strašně roztomilý, ale by...

Státní návladní důkazy prostě přehlédnout nemohl. Vzal je. Vzal úvahu rychlost, během které jsme případ vyřešili, vzal v úvahu spolehlivost kriminalistické laboratoře, která dokázala s takovou rychlostí analyzovat důkazy a dostat pachatele, vzal v úvahu, že policisté byli ochotní vzít si na starost jednu studentku kriminalistiky a ukázat jí, jak to v laboratoři chodí. Vzal v úvahu, pohotové jednání některých policistů, díky kterým jsem nepřišla o život. Vzal v úvahu, že detektivovi Speedlovi neselhala pistole. Vzal v úvahu, že jsme zavřeli jednoho z největších zločinců v Miami i v New Yorku. A konečný výsledek? Federální policie zvážila své názory ohledně kriminalistické laboratoře. Obdivně na kriminalistickou laboratoř najednou koukali nejen oni, ale i Interpol, který vzal celou věc do rukou téměř okamžitě po uzavření případu, nejen proto, že oběť byla jedním z jejich kolegů. Prošetřování všech předchozích případů ohledně pana Lasery začne co nevidět. A to jak v Miami, tak v New Yorku...

Dvanáctý den v Miami už jsem měla plnou hlavu toho, že pozítří odlétám, takže jsem úplně zapomněla na tu nejdůležitější věc - vždyť já ještě neměla rozhovor s Horatiem!!! Na nejdůležitějšího člena týmu bych málem zapomněla! Jsem já to ale tele. Stačilo ale jednou jedinkrát za ním přijít a poprosit: "Horatio..." a on okamžitě s úsměvem odpověděl: "Kdykoliv, kde budeš chtít a na cokoliv se budeš chtít zeptat." Ne jako ti ostatní (viz Speedle, který tvrdil, že rozhovor nepotřebuju, protože on se nepovažuje za dostatečně zajímavou osobnost nebo Wolfe, kterého jsem pro jistotu zpovídala v autě). Horatio je prostě chlap. A jako chlap řeší i situace. Vtíravou novinářku nevyjímaje. To, že jsem na něj málem úplně zapomněla, jsem mu raději neříkala... On mi totiž za tu dobu tak přirostl k srdci a tolik jsem si ho oblíbila, že se mi zdálo, jako bych ho už znala sto let. A nějaký rozhovor tedy nebyl potřeba... Horatio navrhl sejít se v malé restauraci La Garza. "Ale neříka...

Nebudete mi to věřit, ale v Miami ten den lilo jako v konvi. To víte, že mě samozřejmě nenapadlo přibalit si do tašky deštník nebo pláštěnku, když jsem odlétala, kdo by to taky řekl, že město slunce a teplých pláží se najednou změní v deštivý prales? Pršelo od rána až do večera. Fakt nic pěkného. Já jsem ale den předtím slíbila policistům, že zase přijdu do laboratoře (jestli byli rádi nebo ne, to doopravdy nevím). Přece si ten případ nenechám uniknout, když už jsem v tom! Musím ale přiznat, že když jsem tak stepovala před hotelem (samozřejmě pod stříškou, ne na přímém dešti) a koukala jsem, jak ty mokré cáry padají z nebe, vážně jsem uvažovala nad tím, že zavolám Horatiovi, ať se nezlobí, ale dneska to fakt nepůjde... Jenže sotva mě tahle myšlenka praštila přes můj ulítlý mozek, bubunující zvuk deště dopadajícího na dlážděný chodník prořízl ostrý zvuk troubícího auta. Vzhledem k tomu, že žádný jiný šílenec se mnou před hotelem v tom příšerném nečase nestál, ani jsem nepochybovala o to...