Tajný agent
Každodenní rutina.
Ve sprše se mu vždycky ulevilo. Byl rád, když ze sebe mohl smýt celodenní námahu. Když procházel kuchyní do ložnice, ze zvyku pohlédl na záznamník, ačkoliv přístroj už několik dní mlčel, až se Peter občas bál, zda není rozbitý. Tedy, pokud nepočítal občasná pozvání na oběd od matky nebo bratra.
Dnes kontrolka na záznamníku červeně blikala. Tak kdo to bude, starostlivá maminka nebo neustále časově vytížený senátor? Stisknutím tlačítka pobídl záznamník, aby vzkaz přehrál.
Nebyla to ani matka, ani bratr.
"Ahoj, Petere. Tady je Sally Coxová." Peter musel sáhnout hodně hluboko do paměti, aby si vybavil malou, silnější, ale přesto elegantní a milou blondýnku, která s ním před dvěma měsíci dělala rozhovor pro New York Times. Od té doby se potkali jednou, to když se náhodou střetli na snídani v jednom z bister, jakých jsou po celém Manhattanu stovky.
"Doufám, že si na mě pamatuješ." Její hlas zněl sice vesele, přesto malinko nervózně. "Víš, stalo se něco, o čem bys možná měl vědět. Týká se to tebe. Tvojí…" chvíli jakoby hledala správný výraz. Peter zpozorněl. "Tvojí pověsti." Pokračovala Sally. "Nechci ti to říkat po telefonu. Měli bychom se sejít. Prosím, zavolej mi co nejdřív. Moje číslo je…" Peter rychle sáhnul po zápisníku, aby si číslo stihl zapsat. Vzápětí vzal do ruky sluchátko a okamžitě namačkal číselnou kombinaci. Moje pověst? Nešlo mu do hlavy. Ať už je to cokoliv, co s tím má společného Sally Coxová? Byl zamyšlený, když někdo na druhé straně vzal telefon hned po prvním zazvonění.
"Coxová…" ozvalo se unaveně.
"Sally! Tady je Peter Petrelli." Peter při rozhovoru nervózně přešlapoval po pokoji sem a tam a divoce gestikuloval, jak to míval ve zvyku, ačkoliv se snažil neprožívat moc emocí.
"Petere!" osoba na druhé straně ožila. "Musíme se setkat. Je to opravdu naléhavé. Myslíš, že by to šlo ještě dnes večer?"
Peter se podíval na hodinky. Bylo půl deváté. Ale člověk jako on věděl lépe než kdokoliv jiný, co to znamená, když se řekne naléhavě. Jako zdravotník měl v popisu práce se s naléhavými situacemi setkávat dnes a denně.
"Jo, myslím, že to půjde. Jak rychle se můžeš dostat do Central Parku?"
"Asi za deset minut." Odhadovala novinářka.
"Dobře, tak za deset minut. Setkáme se tam." Řekl Peter a položil sluchátko. Všichni - hlavně ti, kterým zachránil život - považovali Peterovu pohotovost za dobrou vlastnost. Jeho samotného to ale někdy vysilovalo. Už se zase nevyspím, došlo mu, když si navlékal koženou bundu a zavíral za sebou dveře od bytu.
Peterovi bylo už v půli cesty jasné, že to do Central Parku nestihne. Nechat dámu čekat mu připadalo neslušné. Byl vychováván k tomu, aby se vždy choval jaksepatří. Paradoxně se snažil za svých teenagerovských let dělat všechno úplně jinak, než jak mu říkali, samozřejmě jen proto, aby naštval své upjaté rodiče a dokonalého bratra, který mu měl být vzorem. Kdybych tenkrát tušil, do čeho je vlastně moje rodina zapletená…
Tohle nebyl ten případ. Teď už se snažil chovat galantně z vlastní vůle. Teď už to nemusel dělat kvůli rodičům.
Rozhlédl se. Jakmile zpozoroval, že všude kolem něj se nachází pouze temná ulice bez zbytečných čumilů, místy osvětlená svítícími okny, odrazil se. V příští minutě už potácivě přistál na travnaté pláni mezi stromy v Central Parku. Ani tady naštěstí nikdo nebyl. Dokonce ani Sally Coxová. Čekal na ni pouhé dvě minuty.
"Promiň, dříve to nešlo stihnout." Zavolala za ním namísto pozdravu. Peter se usmál. "Nečekám dlouho."
"Vážně?" pronesla Sally. Kráčela k němu ve světlých kalhotách a v bílém kabátku sahajícím jí do půli stehen. Vlasy měla sepnuté skřipcem. I přes širší boky a větší prsa jí to docela slušelo. Byla ráda, že je k ní Peter milý, ale ona právě neměla v plánu být milá na něj. Připadalo jí, že nehraje tak úplně fér. Proti ní, ani proti New Yorku. Když k němu došla, podívala se mu pronikavě do očí. "Tomu docela ráda věřím. Mám za to, že umíš být doopravdy velmi rychlý."
Peter se na ni nechápavě podíval. Co to na něj zkouší? To měl být nějaký nepovedený flirt? Tenhle rozhovor byla jen záminka, jak ho vylákat ven? Co mu naznačuje? Podezíravě si ji změřil.
"Diktafon u sebe nemám, neboj se. Ačkoliv tu jsem vlastně pracovně." Pokračovala Sally. Ruce ledabyle založila do kapes kabátu.
"Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit?" řekl Peter. Stále se snažil být milý a vstřícný, a rozhodně chtěl být opatrný. Její předchozí poznámky ignoroval.
Sally vypadala, že sbírá odvahu k tomu, aby řekla něco, co by podle ní mohlo vyznít dost drze. Anebo dost bláznivě. Nakonec si přestala prohlížet špičky svých bot, ruce založila na prsou a vzhlédla. "Viděla jsem tě létat."
Peter se snažil vypadat pobaveně. "Cože?"
"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!" trvala si na svém žurnalistka.
"Helle, Sally, já nevím, co jsi viděla, ale to, co tvrdíš, je prostě… absurdní." Obhajoval se Petrelli. "Lidé nelétají."
"Ne, nelétají. I já jsem si to donedávna myslela. Nelži mi. Mě to docela dost uráží. Já vím dobře, co jsem viděla! Včera, když několik lidí z New York Times přijelo k nehodě, u které jsi byl, viděla jsem, jak jsi zaběhl za nejbližší roh, vzápětí jsi vzlétl a odsvištěl kdoví kam! A viděli tě taky dva další redaktoři, Petere. A všichni tři najednou jsme asi halucinace neměli." Prohlásila Sally. Vypadala naštvaně a kapku zmateně. "Můžeš mi to nějak vysvětlit?"
Peter se rozhlédl, aby se ujistil, že jejich dosavadní rozhovor opravdu nikdo neslyšel. Potom vzal Sally kolem paží. Tohle gesto bylo reflexivní. Dělal to sám od sebe, aniž by vůbec chtěl. Každopádně mu to většinou pomáhalo.
"Pro mě je těžké o tom mluvit. Jsem zvyklý na to, že tomuhle lidé moc nevěří a to není jediný důvod, proč se to snažím utajit. Ano, letěl jsem, dobře?"
"Takže to z tebe dělá zdravotníka - supermana? Proto dokážeš být u všech nehod najednou?" povytáhla obočí Sally. Peter ji rychle pustil. "Víš co? Zapomeň na to. Zapomeň na všechno, co jsem ti dnes řekl."
Měl se k odchodu.
"Petere! Omlouvám se. Já ti chci přece pomoct! Jestli mi to nevysvětlíš, nebudu mít důvod zabránit těm dvěma redaktorům, aby o tobě do zítřejšího vydání napsali článek! Ty snad chceš, aby se to dozvěděla veřejnost?" naléhala Coxová. Kdopak by tomu uvěřil? Peter se ohlédl. Jako by mu četla myšlenky. "Jakkoliv ta zpráva bude znít šíleně, vždycky se najde někdo, kdo tomu všemu uvěří. Já je ještě můžu zastavit. Ale musím znát pravdu, musím mít důvod proč to dělat. Tvé poslání je krásné, nechci to tajemství prozrazovat. Mně můžeš věřit."
To určitě. Peter si povzdechl. Tak jako tak jí to alespoň nezní tak absurdně.
"Dobrá, máš pravdu. Umím létat. Díky tomu můžu být všude, kde je mě třeba." Pak na ni pohlédl. "Hele, jestli u tebe najdu diktafon…"
"Dovol? Nejsem taková! Proč si to myslíš?" ohradila se Sally.
"Byla by to senzace! Nejlepší událost tvé novinářské kariéry, nemyslíš? Létající zdravotník. To zní dobře, ne?" napověděl jí Peter. "Trochu mi nejde do hlavy, proč o tom raději hned nenapíšeš sama a namísto toho se mi tu snažíš pomoct to utajit před světem."
Sally pokrčila rameny. "Přiznávám, že mě to napadlo. Ale pak mi došlo, že to vlastně není nic, co by lidi nemuseli vědět. Používáš tu… schopnost pro to, abys zachraňoval zraněné. Kdybych o tom napsala, lidi by to pak brali jinak. Nedívali by se na tebe jako na toho, kdo zachraňuje životy, ale jako na toho, kdo lítá. A věř mi, že moji kolegové o tom taky přemýšlí jinak, než já."
"Dokážeš se postarat o to, aby se to do novin nedostalo?"
"Bude to asi největší chyba mojí kariéry, ale co můžu dělat? Pokud ti to pomůže v klidu pokračovat ve tvé práci…" usmála se Sally. "Myslím, že si zahraju na detektiva a ty články nevyjdou, slibuju."
"Díky." Usmál se Peter. Tentokrát opravdu upřímně. "Díky, že to pro mě uděláš."
"Jsi pro mě jako hrdina, víš? Bojuješ se smrtí. To je obdivuhodné."
Na to Peter nemohl nic říct.
Peter se zasmál. "Myslíš, že jim to někdo uvěří?" Sally se zasmála s ním.
"Petere… Jak to funguje?" chtěla vědět najednou. Peter k ní došel. "Stoupni mi na nohy." Pošeptal jí.
"To myslíš vážně?" Sally se na něj podívala, jako by silně pochybovala o jeho duševním zdraví. Ale on přikývl. Sally ho - i když neochotně - poslechla. Ruce mu dala okolo krku, aby nepřepadla dozadu a on ji objal kolem pasu. Pak už oba cítili, jak jim vlasy cuchá jemný vánek.
Letěli. Během chvilky se vznesli až nad město. A bylo to tak krásné, že to skoro bylo až neuvěřitelné. Sally ohromeně hleděla Peterovi přes rameno. Nemohla uvěřit tomu, že vidí mihotající se světýlka billboardů, bytů a lamp z takové výšky. Vidět to všechno jako malinkaté barevné tečky pro ni bylo naprosto fascinující. Úplně ztratila řeč. A Peter okouzleně sledoval její radost.
"My… letíme…?" špitla po chvíli potichu, asi tak kilometr nad zemí. Dřív prostě nebyla schopná slova.
"Jo." Zašeptal jí do ucha. Ačkoliv pocítil, jak se nepatrně zavrtěla, Sally neměla strach. Věděla, že Peter ji jistí. Ani ji nenapadlo, že by mohla spadnout. Přeci ji držel. Noční vánek jí obepínal obličej, Peterovo tělo ji hřálo a hvězdy byly tak blízko, až si byla jistá, že by stačilo pouze natáhnout ruku, aby se jich mohla dotknout…
Trvalo to možná hodiny, možná pouhé vteřiny, než přistáli zpět na měkkém trávníku. A i když Sally cítila pevnou půdu pod nohama, pořád se Petera nechtěla pustit. Po minutě se přestala nevěřícně dívat do jeho usměvavého obličeje a konečně se ho pustila.
"Já… Já radši nic neřeknu, nebo zase plácnu nějakou blbost."
Čekal, že řekne cokoliv, ale tohle teda ne.
"Petere, to bylo fantastický! Ale co když nás někdo viděl?"
"Neviděl." Ujišťoval dívku Petrelli. "Létání není všechno, co dokážu."
Sally se zatvářila trochu nechápavě.
"Ještě jednou díky, Sally. Vážím si toho, co pro mě děláš." Sally se na něj podívala pohledem: Udělám, cokoliv budeš chtít, když mě ještě jednou vezmeš tak blízko hvězd. Nahlas ale neřekla nic. Jen se usmála a zamávala mu na rozloučenou. "Zítra se o sobě v Timesech nic nedozvíš, slibuju." Poté se otočila a plná zážitků a emocí se dala se na odchod. Peter se za ní chvíli díval, potom se pomalu vydal druhým směrem zpět do Manhattanu. Tentokrát šel raději celou cestu po svých.
Počasí se po dlouhých deštivých dnech tentokrát rozhodlo na New York usmívat. Slunce pohladilo Petera po tváři, sotva vyšel z domu. Manhattan se najednou zdál nějaký hezčí.
V nedaleké kavárně si koupil kávu. O pár bloků dál vzal z pultu stánku s novinami nejnovější Times. Články ho tentokrát nezajímaly. Pročítal pouze titulky.
V tu chvíli mu zapípal pagger. Peter odložil noviny na blízký stolek. V jedné ruce držel kelímek s nápojem plným kofeinu, druhým vytáhl z kapsy přístroj.
CLANKY, KTERE ZREJME HLEDAS, SE MOMENTALNE NACHAZEJI V ME SKARTOVACCE. DVA Z MYCH KOLEGU NERVOZNE POBIHAJI PO REDAKCI A PREMITAJI, KAM JE ASI VCERA VECER ULOZILI.
Peter se usmál. Odložil plastový kelímek, aby mohl vyťukat spěšnou odpověď.
MAS TO U ME. DEJ VEDET, AZ ZASE BUDES MIT CHUT SE PROLETET, P.
Odpověď přišla obratem.
S TIM POCITAM! ZA TO, ZE JSEM SE JIM KVULI TOBE NABOURALA DO POCITACU MAM U TEBE PRINEJMENSIM PEKNE DRAHOU VECERI. UZIVEJ SI SLUNECNY DEN, HRDINO. S.
Tohle se hezky četlo. Byl rád, že potkal někoho, kdo mu věří, kdo mu nezávidí, kdo ho naopak obdivuje a nechce ho zabít. Bylo fajn vědět, že existuje někdo naprosto obyčejný a přesto ho dokáže pochopit. A taky bylo výhodné mít někoho takového právě mezi novináři. Pro ni byl hrdina.
Byl povedený, slunečný den. To znamenalo méně nehod. Peter schoval noviny i pagger do tašky a vydal se do nemocnice.
Večer opouštěl nemocnici, aniž by nějaké slunce bral na vědomí. Věděl, že pracovní záležitosti by neměl nechávat doléhat na svůj osobní život, ale dnes se zkrátka neubránil lítosti ani vzteku. A přitom to bylo tak zbytečné…
Jet na motorce 180ti kilometrovou rychlostí se téměř v každém případě rovná sebevraždě. Ale dělat to uprostřed Brooklynu, to už je hromadný atentát.
Motorkáři byli dva. Ačkoliv Peter naštěstí nebyl u jejich děsivé honičky, dokázal si živě představit, jak to asi mohlo probíhat. Dvě splašená dvoukolá vozidla divoce se prolétající mezi rozzuřenými lidmi, troubícími auty, spěchajícími taxíky, nevzrušeni ani děsivě blikajícími semafory.
Semafor u NY Primary School jim byl osudný.
Jeden z motorkářů stihl včas zabrzdit. Ten druhý ne. Peter si dokázal živě vybavit zděšené pohledy kolemjdoucích, náhlý úlek obou šílenců a v příští vteřině devítileté dívčí tělo odmrštěné dvacet metrů dál od semaforu.
Tentokrát jsem nebyl dost rychlý, vyčítal si Peter. Když o pár chvil později spěšně vyběhl z postranní ulice s lékařskou brašnou přes rameno, lidé na něj ještě povykovali, kde že se tak dlouho fláká. Věděli vůbec, jak daleko odtud je nemocnice? Každý měl dost sil na něj pokřikovat. Ale nikdo nesebral odvahu k tomu, aby přišel pomoci děvčátku, které leželo v půli silnice a plakalo bolestí.
Vyděšenému šestnáctiletému chlapci sebrali papíry i motorku. Hrozilo mu pět let vězení za ublížení na zdraví. Malá Nicole, kterou Peter zachránil, se do konce života nepostaví na nohy, protože náraz jí nenapravitelně poškodil míchu. To byl její trest za to, že se dnes jako každý všední den vydala do školy.
Slunce stále svítilo, ale už ho nějak nehřálo.
Jako každý pracovní den při denní směně přišel domů v osm hodin večer, hodil klíče na botník a hladově zamířil k lednici. Nacházela se tam tři dny stará bageta, kterou nestihl sníst v nemocnici, kus sýra a zkyslé mléko. Dnes by mu vůbec nevadilo zajít se Sally na tu drahou večeři. Vytáhl z lednice nevábně vonící láhev mléka a ta následně putovala do odpadkového koše. Pak vzal do ruky telefon, aby si objednal pizzu.
Jakmile položil sluchátko, ozval se zvonek. Není to nějaké rychlé?
Peter došel ke dveřím a ledabyle je otevřel. Nebyla to pizza. Stála tam Sally. A tvářila se vyděšeně. Jakmile spatřila Peterův obličej, vpadla do bytu a rychle přibouchla dveře.
"Petere! Něco se se mnou děje! Něco strašně divnýho!" spustila dřív, než se Peter stačil vzpamatovat.
"Sally, co se stalo?" snažil se ji uklidnit. Coxová neustále přešlapovala vzrušením z jedné nohy na druhou a snažila se ze sebe vypravit kloudnou větu. "Dneska odpoledne! Přišel ke mně šéfredaktor, jestli něco náhodou nevím o těch ztracených článcích. Měla jsem na stole papír s tvým jménem a číslem na tvůj pagger. Napadlo mě, že by mu to mohlo být podezřelý, a tak jsem si pomyslela, že by bylo lepší, kdyby tam ten papír nebyl, aby ho náhodou neviděl." Vysvětlovala Sally. Ačkoliv mluvila rychle a nervózně koktala, Pete zatím pochytil každé její slovo. "Sotva jsem na to pomyslela, ten papír zmizel! Prostě tam najednou nebyl."
Peter chápavě přikývl. Na nevysvětlitelné jevy byl v poslední době docela zvyklý. Kývnutím ji pobídl, ať mluví dál.
"Myslela jsem, že ho třeba odfoukl vítr, měla jsem právě otevřené okno…" pokračovala zmateně Sally. "Ale jakmile jsem si potom, co šéfredaktor odešel uvědomila, že to číslo fakt potřebuju, prostě se znova objevilo na mým stole, jako by vůbec nikdy nezmizelo."
Petrelli začínal chápat. Sally zřejmě nebyla tak úplně obyčejná, jak si to o ní ještě ráno myslel.
"Petere, já myslím, že jsem ho zneviditelnila!" špitla nakonec potichu. Jí samotné to nejspíš znělo neuvěřitelně.
Peter nic neříkal. Jen na Sally zamyšleně hleděl a přemýšlel. Dost ji to znervózňovalo.
"No tak! Řekni něco! Tohle je přece šílený!" běsnila novinářka.
"Sally, uklidni se." Peter ji chtěl vzít za ruku, aby jí podpořil, ale Sally ucukla, sotva se jí dotkl. "Ne! Neumím to ovládat! Co když taky zmizíš? Třeba tě pak nebudu schopná zase vrátit zpátky!" zděsila se žurnalistka. Vlasy jí rozčepýřeně poletovaly kolem obličeje. Peter dostal nápad. "Dobrá, vyzkoušíme to." Nejbližší věc, kterou měl po ruce, byl svazek klíčů povalující se na botníku. Natáhl se po něm a vložil jej Sally do dlaně. Nic se nestalo.
"Co mám udělat?" pokrčila rameny Sally.
"Soustřeď se. Nenech tu schopnost, aby ovládala tebe. Ty ovládej ji." Řekl Peter. "Prostě těm klíčům nařiď, ať zmizí."
Sally se nedůvěřivě podívala na těžký svazek, který nevinně ležel v její ruce. Potom na zlomek vteřiny soustředěně zavřela oči. A klíče se na její dlani doslova rozplynuly.
Sally otevřela oči. Když spatřila, že věc opravdu zmizela, překvapeně zamrkala.
"Páni…" pronesl obdivně Peter. "takže ty jsi taky… jako já!"
"Je to tak zvláštní…" řekla Sally. "Pořád je cítím v ruce! Vím, že tam jsou, ale nevidím je." Zachrastila s kousky kovu, aby přesvědčila svoje uši, když oči ji tak krásně klamaly. Ten pocit se jí líbil. Znovu zavřela oči a svazek se klíč po klíči znovu objevil v její ruce. Vrátila ho Peterovi. Ten klíče chvíli nevěřícně držel v ruce a pak je odložil zpět na botník. Pak odkudsi vytáhl láhev limonády. Nalil do dvou sklenic. Sally si od něj jednu vzala.
"Promiň, nic lepšího na zapití téhle události tu asi nemám…" omlouval se Peter. Sally se zatvářila, že je jí to v téhle situaci upřímně jedno. Ačkoliv chvíli váhavě držela sklenici v ruce, nenapila se. Peter ano. Vzápětí zkřivil obličej se slovy: "Máš pravdu. Tohle se doopravdy nedá pít." Vzal jí sklenici z ruky a obě postavil na stůl. Sally se zasmála.
"Děsí mě to, Petere." Řekla po chvíli. Peter ji docela dobře chápal. Koneckonců k tomu měla důvod.
"Já vím. I mě to vyděsilo, když jsem to samé zjistil o sobě. Ale nemusíš se bát. Věř mi, že se ti to bude líbit, až zjistíš, jak to pořádně využít." Záludně povytáhnul obočí.
"Využít…?"
"Jo, jakýmkoliv způsobem. Nevyužívat to pro dobrou věc by byl přece hřích. A zneužívání schopností je ti proti srsti, jak jsem pochopil podle toho, co jsi mi řekla včera v Central Parku."
Sally se usmála. "Jo, to je fakt." Pak pohledem zabloudila k velké nástěnce v obývacím pokoji. Byla pokrytá snad všemi články z Timesů, o kterých věděla, že kdy o Peterovi vyšly. Většina z nich byla podepsaná jejím vlastním jménem. Zázračný záchranář. Autonehoda bez obětí. New York pod ochranou mladého lékaře. Většinu těch titulků dobře poznávala. Stejně jako rozhovor, při kterém se s Peterem osobně setkala úplně poprvé. Visel přímo uprostřed nástěnky. Dominovala mu velká fotografie usměvavého, pohledného zdravotníka. V době, kdy ho zpovídala, by ji ani ve snu nenapadlo, že budou mít tolik společného.
"Ty si všechny ty články střádáš?"
"Jo," přikývl Peter. Teď, když v jeho bytě stála novinářka Sally Coxová a dívala se na stěnu plnou většiny její krátké žurnalistické kariéry, připadal si zvláštně. Možná až trochu hloupě. "Pomáhá mi to neztrácet víru v to, co dělám." Zároveň ho napadlo, že by se mohl zeptat na něco, čím se jeho mysl zabývala už dlouho - jak to, že má všechny tyhle články na svědomí jen jedna jediná dívka?
"Proč se o mojí práci tak zajímáš?"
Sally chmurně založila ruce na prsou a sklopila zrak k zemi. "To kvůli rodičům…"
Taky ho to mohlo napadnout. Vždyť to neříkala poprvé.
"Obdivuju tě, protože zabraňuješ tomu, aby lidé utrpěli stejnou ztrátu jako kdysi před lety já. Myslela jsem, že si třeba lidé díky těm článkům uvědomí, jaké je život bohatství. A že rychlá záchrana nemusí být vždycky samozřejmá. Že budou opatrní." Řekla Sally. "Jen je škoda, že ti nikdo z těch, koho jsi zachránil, nikdy neřekl díky. Myslíš si, že mají ponětí, že jméno jejich zachránce je Peter Petrelli? Lidi by to měli vědět." Řekla Sally. "Snad ti nevadí, že o tobě píšu? Protože tvůj život je doopravdy… zajímavý."
"Ale ne, jsem vlastně rád. V nemocnici mi všichni závidí a tvrdí, že jim přebírám zboží," zasmál se Peter. "protože moje bilance zachráněných je asi tak o dvacet procent vyšší, než jejich. Díky tvým článkům jsem oblíbený alespoň mezi lidmi."
Sally se usmála. Byla ráda, že to říká. Kolik novinářů se setká s pochvalou namísto kritiky článku od toho, o kom napsali? Tomu už se dá říkat úspěch.
Ticho prořízl ostrý zvuk zvonku. Oba leknutím nadskočili.
Za dveřmi stál poslíček. V ruce držel krabici od pizzy.
"Pan Petrelli?"
Peterovi došlo, že si ji před několika minutami objednal. Z kapsy vytáhl peněženku.
"Bude to šestnáct dolarů."
Peter mu podal dvacet. Mávl rukou ve smyslu: zbytek si nechte, vzal si od mladého muže krabici a zavřel dveře.
Když zpozoroval Sally, jak upřeně sleduje jeho počínání, natáhl k ní ruku s jídlem. "Dáš si se mnou?"
Sally usměvavě odmítla. "Ne, díky. Už půjdu. Mám ještě něco na práci. Přišla jsem ti to jen říct. Protože jsem věděla, že ty mě dokážeš pochopit. A taky uklidnit."
"Co může mít novinářka v pátek v půl deváté večer ještě na práci?" povytáhl obočí Peter.
"Musí zajistit, aby se do sobotního vydání Times nedostalo nic o létajícím muži." Odpověděla záludně Sally. "Snad mě kvůli tobě nevyrazí. Protože jestli přijdou na to, že tam prolejzám cizí kanceláře…"
"Ale pokud budeš opravdu chtít, tak si tě nevšimnou, ani kdybys stála přímo vedle nich." Řekl tajemně Petrelli.
"Ty myslíš, že to nemusí fungovat jen na předměty?"
"To já nevím." Odpověděl Peter. "Všechny hranice své schopnosti si musíš uvědomit ty." Odložil jídlo na stůl, a když se v další vteřině ohlédl zpět, už nikoho neviděl. Jen zavírající se dveře, kterými právě proběhla neviditelná novinářka.
"Hodně štěstí, Sally." Řekl si pro sebe.
Hlad ho přešel. Stále horkou pizzu strčil do ledničky a slíbil si, že tentokrát ji tam určitě nenechá zkazit.
Žádný ze zdravotníků NY Hospital nepochyboval o tom, že už konečně dorazil podzim.
Ani Brooklynskému mostu se nehody nevyhýbaly. Kolem tří rozdrcených aut se vmžiku shromáždily dvě houkající sanitky. Bleskově z nich vyskákali muži s nosítky a chystali se poskytnout raněným první pomoc.
"Potřebuje 10 miligramů diazepam!" zavolal jeden z nich. Peter k němu rychle přiběhl s otevřenou brašnou. Jeden z jeho kolegů byl ale rychlejší. Sotva Peter vytáhl léky, doktor už vstřikoval zraněnému do žil léčebnou látku.
Ani jeden z lékařů nevěnoval Peterovi jediný pohled.
"Rychlá transfuze!" ozvalo se z druhé strany.
Peter se zvedl, aby pomohl dalšímu z lékařů. Ten se na něj otráveně podíval.
"Ty ne, Petere."
"Cože?" nechápal zprvu Petrelli. Pak mu ale došlo, co vlastně dokáže lidská závist. Takže jenom proto, že jeho výsledky byly doposud nejlepší, nesměl tomu chudákovi zachránit život. Starší kolega jako by Peterovi pohledem říkal: tohle je můj pacient. Jenže Peter si moc dobře uvědomoval jednu věc. Pacienti nejsou jako štafeta nebo trofeje za vítězství. Nechtělo se mu věřit, že doktor takového formátu si to myslel.
"Děláš si srandu, Cullene? Ten člověk umírá a ty si chceš vybírat zdravotníky podle toho, jak se ti líbí? Myslíš, že máš opravdu čas na to, aby sis takový luxus mohl dovolit?"
Ze sanitky vyběhl další z Peterových kolegů a přiběhl k raněnému se sáčky s krví a s hadičkami v rukách.
"Promiň, Pete. Nemocnice už nepotřebuje další reklamu v novinách. My tady zachraňujeme lidi." Dodal Cullen a sklonil se zpět k raněnému.
Peter nevěřícně zakroutil hlavou. Jak si vůbec někdo může myslet, že to dělám jenom kvůli slávě?
Musel se hodně přemáhat, aby na staršího kolegu nevykřikl nějakou opravdu hanlivou, pravdivou nadávku. Namísto toho nakvašeně došel k sanitce. Neudržel se. Vztek kopl do kola automobilu tak silně, až se po něm několik zdravotníků překvapeně ohlédlo. Tak co mám asi tak dělat? Jen nečinně přihlížet se založenýma rukama? To mám za to, že obětuji veškerý svůj čas, aby se někdo cizí měl dobře. Přitom ani nevěděl, jak na tom vlastně je s tím svým. Pomyšlení na jedinou osobu, která ho namísto závisti obdivovala, ho částečně uklidnilo.
Z kapsy lékařské uniformy vytáhl pagger. Druhou rukou si z čela odhrnul vlasy slepené deštěm.
ZDRAVIM, TAJNY AGENTE. CO BYS REKLA VECERI DNES V DEVET? A PAK TREBA VYLETU AZ NA VRCHOL SOCHY SVOBODY? JE NACASE ZACIT SPLACET DLUHY ZA TO, CO PRO ME DELAS, NEBO BRZY PRESTANU ZVLADAT UROKY. P.
Pagger několikrát zapípal na srozuměnou, že zprávu úspěšně odeslal. Odpovědí na zprávu bylo okamžité vyzvánění.
"Sally?"
"Ahoj, Petere! Opravdu ti děkuju za pozvání! Je to opravdu moc milé a vážím si toho, ale bohužel tě budu muset odmítnout. Na dnešní večer už něco mám." Ozvalo se ze sluchátka.
"Aha. Jasně." Odpověděl inteligentně Peter. Nijak neskrýval zklamání.
"Nezlobíš se, že ne?" telefon její hlas zkresloval, takže zněl trochu dětsky.
"Nebudu, pokud mi prozradíš, kdo měl takovou drzost, aby mě předběhl." Ve sluchátku to zachraptělo, jak se Sally potichu zasmála.
"Není to tak, jak myslíš. Jde o pracovní schůzku. Volal mi jeden chlapík, prý by ho potěšilo, kdybych s ním udělala rozhovor. Údajně je to geolog a má něco, co by naše noviny mohlo zajímat. Co já vím, asi nějaká nová podzemní senzace." Zavtipkovala Sally. "Jmenuje se…" bylo slyšet šustění, jak hledala poznámkový blok s jeho jménem.
Proč jen se na tom geologovi Peterovi už teď něco nezdálo?
"Už to mám. Jmenuje se Gabriel. Gabriel Grey."
Gabriel Grey a geolog? To zrovna. Peter zpanikařil.
"Říkala jsi Gabriel Grey?"
"Ano! Proč, ty ho snad znáš?" divila se Sally.
"Bohužel, znám. Sally, s tímhle chlapem se nesmíš sejít, rozumíš?"
"Ale… proč ne?"
Peter už dávno nestál u sanitky. Běžel o pár metrů dál, aby ho nikdo neslyšel. Beztak ho nikdo nepostrádal. Opřel se o zábradlí. Po obličeji mu stékal déšť, mokré oblečení se na něj lepilo a pod mostem řádila rozvodněná řeka, ale momentálně ho víc děsila zmínka o muži jménem Gabriel Grey.
"Sally, tenhle chlap, tenhle Grey, si říká Sylar a není to geolog. Je to zabiják."
"Petere, co to povídáš?"
Peterovi bylo jasné, že je zle. Pokud o ní Sylar věděl, pak už nemá moc času. Možná má hodinu. Možná minutu. Možná pár vteřin, než si pro ni přijde. Sylar byl jako temný stín. Všude, kudy prošel, zůstala jen smrt a krev.
"Sally, musíš mě poslechnout. Ten chlap je psychopat. Loví lidi, jako jsme my. Hrozným způsobem. Musíš utéct."
"Nemohl ses splést? Co když je to jen… shoda jmen?" trvala si na svém Sally. Peter ale z tónu jejího hlasu vycítil, jak je zmatená a vystrašená.
"Musíš mi věřit. On se s tebou nechce sejít kvůli článku. Sylar chce tvojí schopnost. Touží po ní. A nenechá tě být, dokud ji nedostane. Zabil už moc lidí, dokonce i svojí matku. Je to vrah."
Z telefonu se ozývalo hlasité ticho.
"Petere, co mám teda dělat?" ozvalo se slabě.
"Uteč. Hned. Kamkoliv."
Bylo pozdě. Z mobilu se ozvala ohlušující rána a vzápětí mrtvé obsazovací tóny. Jako by telefonem na její straně někdo silně praštil o zem.
Peter zaklel. Teď už jí možná nezbývaly ani vteřiny.
Rozhlédl se. Kolem se nenacházel nikdo. Jen o dvacet metrů dál mělo osm záchranářů plné ruce práce s oběťmi automobilové nehody. A když nemohl pomoci tady, rozhodl se, že pomůže jinde. Někde, kde za záchranu života sklidí namísto závisti vděk.
Pouhou silou myšlenky se odrazil.
V další vteřině to na Brooklynském mostě vypadalo, jako by se po něm dnes Peter Petrelli vůbec neprocházel.
Nikdo z jeho spolupracovníků si nevšiml, že je pryč.
Peter se vřítil do okna Sallyina bytu nohama napřed. Řinčení rozbitého skla ještě zdůrazňovalo srdcervoucí dívčí řev. Vysoká postava v černém právě dokončovala svou krvavou práci. Sally přestala křičet. Zůstala mrtvě viset na stěně, připoutaná jakousi neviditelnou silou. Ještě před chvílí křičela ze všech sil, kopala do stěny a snažila se bezmocně bránit. Obličej jí špinila vlastní krev. Duše krvácela utrpením, které prováděl Sylar. Věděla, že brzy vydechne naposledy. Že vrahova krásná, krutá tvář bude tím posledním, co v životě uvidí.
Všechno se odehrálo během dvou vteřin. Pak Sylar dal ruku dolů. Ve stejnou chvíli se tělo Sally Coxové svezlo na zem a zanechalo po sobě na bílé zdi tmavou krvavou stopu.
Jakmile se vrah otočil k Peterovi, Petrelli na něj vyslal modrý elektrizující blesk. V té samé chvíli Sylar zmizel. Blesk narazil do zdi, kde se roztříštil. Sylar se náhle objevil přímo u rozbitého okna. Jen na jednu jedinou chvilku. Aby Peterovi oplatil útok. Peter před šlehajícími blesky včas uskočil. Stihl zpozorovat, jak se Sylar rozplývá a vzápětí se zase objevuje na tom samém místě.
Dostal ji.
Sylar držel v ruce nějakou věc. Peter ji nedokázal rozpoznat, protože zloduch ji zneviditelnil, ale podle vrahova postoje si stačil domyslet, že je to velký kus rozbitého skla. Sylar pohnul prsty a něco proletělo vzduchem. Peter se sklonil k zemi. Sklo narazilo do stěny za ním o zlomek sekundy později a zvuk napovídal, že se roztříštilo na tisíc malých střepů.
Než se Peter stihl zase postavit, Sylar vrhl po Peterovi i po mrtvé novinářce jediný spokojený pohled a proskočil oknem do deště.
Peter vyskočil na nohy. Když se vyklonil z okna, vraha už nikde neviděl. Ani to nečekal.
"Já vím, že tam jsi!" vykřikl do deště. Jeho vztek ještě umocňovala hlasitá bouřka. Obrovský blesk na chvíli osvítil celou ulici, v rozmláceném okně byla na okamžik vidět silueta mladého muže a byt pošpiněný krví.
"Dostanu tě, slyšíš? Jednou tě dostanu, Sylare!" jeho hlas zanikal v hlasitém hřmění, ale ani tak nepochyboval o tom, že zloduch ho zřetelně slyšel.
Neměl šanci ho chytit nebo mu jakkoliv ublížit. A ani se neměl k tomu, aby kvůli němu nechal Sallyinu mrtvolu jen tak ležet na koberci posetém zakrvácenými střepy. Mohl jen po kusech skla dojít doprostřed pokoje a naposledy se rozloučit s mrtvou přítelkyní. Možná by jeho bolest byla o něco menší, kdyby se jí na tváři nerýsoval strach, kdyby celý obličej neměla zalitý krví a kdyby ji ta nelidská stvůra nezbavila vršku hlavy.
Peter si k ní klekl, vzal její tělo do náruče a odhrnul jí z obličeje vlasy slepené krví. Potom se neubránil slanému smutku. Vždyť s ní ještě před chvilkou mluvil.
Proč jsem nemohl být rychlejší?
Komentáře
Okomentovat